Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Tanzanský deník 3: Něco zorganizovat

Africké ženy nemají žádný život. Kdyby alespoň ta plotna byla pořádná plotna, a ne jenom tato očazená přenosná pícka.

Jako obvykle jsme nedávno po večeři zůstali sedět a rozpovídali se. Laura tehdy chtěla řídit vůz a celou vesnici to rozesmálo. Obedy nám tedy vykládal, že jsou jednoduše věci, které ženy nedělají. Z výčtu zapovězených aktivit nám vyšlo, že vlastně nedělají vůbec nic.

Tak jsme se s Laurou rozhodly něco pro ně zorganizovat.

Co tak v kostele? říká Laura.

Ne, kroutí hlavou Obedy, kostel je místo, kde se názor, že má žena sedět doma, rodí a upevňuje.

Kde jinde tedy?

Když jsi v úzkých, zeptej se mámy. Nebo jiného příbuzného.

Obedyho dědeček, Kuguru Ng’ombe, měl asi deset žen a s každou zplodil asi deset dětí. Zní to jako začátek legendy, ale byla to ještě nedávno úplně běžná realita mnoha afrických rodin. Dědeček oplýval velkým nadáním, pokud šlo o chov krav – Kuguru Ng’ombe je volně přeložitelné jako noha krávy – takže si ženy i potomky mohl dovolit. Manželka tehdy stála přibližně 150 krav, dnes je to jiné, Obedy svou koupil za pouhých 7, přitom jí nic nechybí.

Obedyho táta měl tudíž asi tak sto sourozenců.

Obedyho bratranců a sestřenic se nedopočítáte.

To by bylo, aby někdo z tohoto širokého rodu neměl hospodu! Taky že jo. Strejda George.

A půjčil by nám ji na jeden večer, že bychom si udělaly příjemné posezení s místními ženami? ptáme se s nadějí.

Určitě půjčil, ale nemělo by to být jenom pro ženy, aby se muži necítili vynecháni, nebo si nezačali vymýšlet, že se jim bělošky podloudně snaží nainfikovat manželky zvrácenou evropskou svobodomyslností.

Dobře tedy.

Připravíme taneční soutěž, řekly jsme si.

Obedy zavolal Georgovi a ten souhlasil, že se s námi setká. Prý bude v hospodě mezi půl sedmou a sedmou, tak ať se zastavíme. Jelikož zrovna fungovala elektřina, pustily jsme si křepkou africkou hudbu a zasnily se, jak hezké to bude.

Na místo jsme se dostavily s předstihem, objednaly si svou oblíbenu zázvorovou limonádu (Stoney Tangawizi, product of Coca Cola company), a čekaly.

A čekaly a čekaly.

Africký čas.

Můžete se s někým dohodnout na sedmou – znamená to kdykoli.

Afričané bělochům říkají mzungu. Výjimečně nazvou mzungu i někoho černého. Tehdy to znamená, že je dotyčný velmi přímý, dbá na čas a potrpí si na přesnost.

George rozhodně není mzungu.

Ačkoli pospíchat či na někoho tlačit je tady na hranici slušnosti, pokusily jsme se George sehnat telefonicky. Nevíme, co přesně z naší žádosti pochopil místní mladík, ale ten George, který se vzápětí objevil, nebyl strejda George. To nevadí, ten nakonec taky přišel. Všechno přijde, když přestanete čekat.

Nápadem byl nadšený.

Probrali jsme asi tři z deseti bodů, které bylo zapotřebí v rámci organizace vyřešit, když se objevil stařec – představil se jako David, požádal, ať ho oslovujeme king David, usedl mezi nás a v podstatě znemožnil jakoukoli další smysluplnou konverzaci. Jakmile se o ni někdo z nás pokusil, vstoupil do toho král David slovy „Musíte pochopit, že…“, za čímž následoval delší proslov týkající se tanzanské společensko-politické situace.

Obecně vzato nás více či méně otevřeně upozorňoval na fakt, že o této zemi víme hovno, a dělalo mu to nesmírně dobře – vždycky, když se odmlčel, rozhostil se v jeho tváři výraz naprosté spokojenosti se sebou samým.

Starší lidi zde pořád požívají velké úcty, a to i kdyby byli – nebo právě když prokazatelně jsou – slabomyslní, takže jsme si netroufly ho přerušit. George to nejspíš ani nenapadlo, má přece čas celý život.

Odcházely jsme zevrubně informované o historii země, kolonializmu, i o nedávných školních i jiných reformách, jinak nula bodů.

George byl dobře naložený, vřele nám potřásal rukama a prohlásil, že ještě tak tři čtyři společná posezení a plán našeho společného tanečního večera budeme mít v hrubých obrysech hotový.

TŘI ČTYŘI? K čemu?!

Druhé setkání nebylo o nic úspěšnější. George ho otevřel zprávou, že si tady před časem skupinka místních kluků založila ochotnický divadelní soubor, zkoušejí kdesi za vesnicí, teď se na ně byl podívat, jsou velmi šikovní. Pochopila jsem, že pro něj tohle má nějakou spojitost s naším programem, že se snad dokonce snaží protlačit nějakou agendu, naznačuje možnost protislužby za propůjčení prostor hospody. Ale o co přesně jde, to jsem fakt nechápala.

I když ochotníky opustil, k předmětu jsme se nedostali, neboť navázal tím, že náš úmysl založit cestovní společnost je naprosto výtečný a on se na tom rozhodně chce velmi aktivně podílet. Bylo to po našem víkendovém výletu, viz předchozí článek, a vina je plně na naší straně, jelikož jsme se mu o tom neprozřetelně zmínily. Zdálo se nemožné vysvětlit mu, že to pro nás není cesta k rychlým penězům, velkým třpytivým hodinkám a ledničce, nebo co já vím, na čem všem už se jeho zrak v duchu popásal. Jakoby vůbec neslyšel.

Přitom nešlo o to, že by se mu přestala zamlouvat naše taneční soutěž. Kdepak. Ale ta se v jeho ponětí prostě právě takhle řešila. Oklikami.

Obedyho žena původně stála deset krav. Usmlouval to na sedm. To byl projev dobrého vychování. Nekývneš rovnou. Nejdřív se zas a zas potkáváš, poznáváš se, podáváš ruku, vycházíš vstříc. To je součást vztahů. Nebo čeho.

Náš slavný leták

Náš slavný leták

Tyto únavné námluvy se nám nicméně nakonec povedlo trochu zkrátit, a to dvěma tahy. Poprvé, na příští setkání jsme přinesly hotový návrh letáku. Jednoduchý černobílý obrázek tančícího páru a pozvání na soutěž, přijďte všichni, muži i ženy, už příští pátek v hospodě Butamu! Vypadalo to velmi hotově, rozhodně a definitivně, tak jsme doufaly, že i na George to tak zapůsobí. Možná ovšem větší roli sehrál fakt, že jsme s sebou vzaly Obedyho. Seděl v malém křesle v celé své majestátnosti jako Bůh a moc toho neříkal, ale byl přítomen, a George se držel tématu – nevytahoval ochotníky ani svou touhu zarýžovat si na našem cestovatelském projektu.

A o našem nápadu od posledního posezení zjevně hodně přemýšlel, jelikož přišel s několika zásadními úpravami. Z charakteru těchto úprav soudím, že někde viděl americký X-Factor, nebo třeba nějakou jeho africkou kopii. Místo jednoho večera měly být nejméně čtyři, soutěžící bude hodnotit tříčlenná porota, z níž jeden bude přísný, druhý vtipný, a třetí bude George. Do finále se dostanou jen ti nejlepší a bude to velká sláva.

Já bych pochybovala, že se vůbec na tomto vyprahlém, Bohem zapomenutém kousku země najde dost účastníků na to, aby pak mohli po několik večerů propadat Georgeovým vysněným sítem, ale zase co já o těchto lidech vím? Podle George bude zájem obrovský. Už to zmínil několika známým, už pozval DJe (až z města!), sehnal moderátora (který umí dokonce i anglicky!), lidi se sem houfně chystají.

Tak fajn.

U nás se mezičasem vystřídali dobrovolníci. Finská mužatka Marlen usoudila, že už toho pro tuto primitivní společnost udělala dost (pro její zásluhy viz první článek), a odjela se slunit na Zanzibar, Cathy dle svého původního plánu odletěla na západ v pětidenním výšlapu pokořit Kilimandžáro. Zároveň přijel mexický kluk jménem Cesar, vyzvedli jsme ho z malého špinavého hostelu na periferii Dar es Salaamu, odkud by se sám jistě nedostal, neboť při svém prvním setkání s Afrikou utrpěl těžký kulturní šok (taxikář z letiště ho uprostřed noci vyhodil na tržnici Kariakoo, tam nechcete být ani za bílého dne). O den dřív dorazila devatenáctiletá americká holka jménem Nadia. Řekla, že má kořeny v Zimbabwe a že doma krom chození do školy vyučuje survival. To se hodí, zasmála jsem se. Taky se zasmála. V noci jsme ji pak slyšeli plakat.

Brzy se ovšem oba aklimatizovali.

Takže bylo rozhodnuto, že Cesar bude fotit a Nadia usedne do poroty. Proč? Protože je z Kalifornie.

Opravdu. George podle mě dodnes neví, jak se jmenovala, protože jeho mozek se ve chvíli, kdy řekla „Jsem z Kalifornie“, utrhl z řetězu, úplně nás opustil, katapultoval se do sfér denního snění. Nadii už se v ten den ani později během soutěže nijak zvlášť nevěnoval, ovšem kdykoli měla pronést své hodnocení, uvedl ji jako Lady Kalifornia.

Sám přišel oblečený jako rapper, fakt se vším, co k tomu patří, a kdyby mu z tílka nelezl pupek, a kdyby to nebyl prostě George, z dálky by snad pro někoho byl i přitažlivý.

Co mě na něm fascinovalo nejvíc, to byly jeho sluneční brýle. Do tropické noci svítí jen jedna slabá žárovka, všichni jsou tady černí, že bys o ně zakopl, a on si vezme tohle. Ještě si stíní kšiltem. Podle mě v tom ohozu šel i spát. A nemohl usnout samou radostí.

Od pěti měla probíhat registrace účastníků, od sedmi se pak mělo soutěžit. Tak jsme to naplánovaly. Laura je Němka a já jsem taky puntičkář. Na letáčku to bylo jasně uvedeno.

Do osmi jsme v tabulce neměli jediné jméno.

Pak se zapsali tři kluci – všichni hubení a vytáhlí a taky oblečení dle nějakých kalifornských představ (až na jeden detail, dřevěný hřeben zapíchnutý v jedněch vlasech, jako by to tam máma ráno zapomněla, když klučíkovi prohrábla kudrny). Všichni tři nás upozornili, že nebudou tančit, nýbrž zpívat. Že pod zpěvem rozumí rapování, nebylo těžké si domyslet.

Každopádně přihlížejících bylo tak akorát, aby to vypadalo na malý dav, tak jsme začali.

Nedovedu moc dobře popsat, co se stalo.

Dostavovali se další kluci k registraci, dohromady jich nakonec bylo asi patnáct. Přestože v naší tabulce měli svá čísla, vystupovali bez jakéhokoli předem daného pořadí. Občas najednou někdo vystupoval „jen tak“, tedy nesoutěžně. U soutěžních čísel bylo těžko zjistit, který účastník to je, brouzdali tam a zpátky úplně nesmyslně, do toho za nimi na parket proudili kamarádi (nebo objednané kamarádky, aby se o ně dva-tři krát smyslně otřely a podtrhly tak jejich mužnost).

Moderátor neměl šanci – George mikrofon nepustil z rukou.

Mně, která jsem pracně zaznamenávala skóre, byl asi po půlhodině odebrán papír – i tohoto úkolu se chopil George.

Lady Kalifornia a druhý porotce pořád dostávali svůj prostor na krátký štěk, zbytek obstarával – surprise surprise – George.

Nešlo ovšem jen o něj.

Lidi se tak nějak bavili.

Jim to asi chaotické nepřišlo, nebo pokud ano, pak je to rozhodně nerušilo. Asi jsou zvyklí, že vládu nad během věcí převezme jeden náhodný ambiciózní chlápek, že hra nemá žádná pravidla a život žádný smysl.

Z našeho pokusu o zapojení žen do společenského života vzešla prohlídka nedomrlých kopií 50 Centa. Abych nelhala, dva soutěžící skutečně přišli s tanečním číslem. Nevím, co k nim říct. Bylo to divoké. Prýštila z toho džungle, páření, pohanský svět, jednomu během jisté kreace vypadl z kapsy nůž – nebyla to mačeta, ale rozměry moc nechybělo.

Nemám iluze o svém zdejším poslání, nesnažím se za každou cenu zanechat konkrétní stopu, ani splynout nechci, pořád používám lžičku a kupuju toaleťák. Ale jsem tady zabydlená, zdravím sousedy a sdílím jejich trápení v období sucha, jím jejich ugali a sedím s nimi v jejich kostele, a takhle to dosud šlo, samo a bez reflexe. Až tady mě najednou přemohl pocit, že se musíme vrátit a nechat je sobě samým, tady nemáme co dělat – řekneme něco ve smyslu „ano, velmi odlišná kultura“, ale za tím zeje celá propast, o níž většina z nás nemá ani ponětí. King David měl pravdu, víme hovno.

Za pár dní se koná další kolo Georgeovy soutěže.

Lady Kalifornia se rozhodla zkrátit svůj pobyt, už má sbaleno. Nevím, kdo ji nahradí v roli porotce. Mexičan určitě ne, prožívá druhou vlnu kulturního šoku, tráví dny pod svou moskytiérou v částečné paralýze. A já pro takový úkol nemám dost zajímavou zemi původu.

Je jedno, jestli se tam půjdu podívat, Georgův mikrofon je slyšet všude, v pátek jsem s tím taky usínala.

Pro příště se každopádně držím své práce vesnického učitele, ani mě nenapadne tady ještě někdy něco organizovat.

-leden2016-

Reklama