Snad i proto jsem se tohoto kultovního literárního počinu téměř zalekla, ale nakonec si k tomu také štěknu. Ledové kostky vrženy, drink po levé ruce, popelník po pravé, můj střevíček na startovní čáře, začnu svižně, ale zlehka, nordickou chůzí, tužka místo hole.
Začnu mýcením.
Ke konci Eugenidesovy knihy Sebevraždy panen, když už jsou všechny dívky mrtvé, se od vypravěčů dovídáme, jak urputně se tisk snažil zrekonstruovat celou nešťastnou událost, a osobitní pozornost věnují jedné reportérce, která obzvlášť urputně pobíhá po městě ve snaze posbírat všechny ty fragmenty pravd, co jí chybí na podporu její teorie. Má hotovou interpretaci, pak se ji snaží naroubovat na příběh.
Je zarážející, kolik lidí při rozboru tohoto románu udělalo přesně to samé. Například nějaká slečna z manchesterské university se zjevně domnívá, že hrdinky příběhu jsou bezesporu přímým odkazem ke světcům katolické církve. Sestry Lisbonové jsou v podstatě sestrami řádovými. Určitě jste si to během čtení také všimli, tu temně gotickou stránku nebohé Cecilie. Nemluvě o jejich oděvech, tak často připomínajících roucha jeptišek. A tak dál. Jiná nadějná literární kritička z nějaké obskurní rumunské university se zdá naznačovat, že klíčovým momentem je v tomto díle zhoubný vliv televize na rodinu i jednotlivce. Jsem okouzlena. Proč mě nikdy nic takového nenapadne?
Měla bych závažné výhrady i k některým hláškám českých recenzentů, ale to je příliš snadný cíl.
Když už dlím u problémů interpretace, doplním, že příběh, s nímž tady máme co do činění, je pokusem o rekonstrukci událostí a o pochopení těch vzdálených, a proto étericky působících pěti bytostí – ale právě a navěky jen pokus. Vypravěči nevědí, co přesně se stalo, netuší, jaké byly skutečné motivy tak radikálního kroku u tékteré sestry, a v podstatě objekty svého zbožňování neznají. To je neoddiskutovatelně záměr, ne náhoda. Tudíž když někdo tvrdí, že sestry byly melancholické a zabily se proto, že je dusilo domácí vězení, vaří z vody. A navíc je to možná tak jako tak mimo mísu. Tohle není detektivka, aby bylo třeba načrtnout profil oběti nebo s dechberoucí přesností identifikovat motivy.
Toužíme-li škatulkovat, to už bych spíš viděla na heartbreaking lovestory. Milujeme to, co nemáme, říká Proust. Sestry jsou zbožňované právě proto, že jsou vzdálené. Zblízka by možná tak nefascinovaly. Koneckonců právě při příležitosti setkání tváří v tvář si kluci všimnou, že dívky mají trochu křivé zuby. Jako by těch zubů bylo zbytečně moc na tak malá ústa. Jedna recenzentka mluví o početných podobenstvích v této knize a uvažuje, proč v dutině ústní ty špičáky navíc. Další podobenství? Táže se.
A co když se autor nesnaží říct něco jiného než to, co opravdu říká?
Eugenides ostatně opakovaně prohlašuje, že při psaní nevychází z ideje, z myšlenky, nýbrž z postav, a ten první postup je mu bytostně cizí. Rovněž se nesnaží podsouvat čtenáři své společensko-politické názory. Samozřejmě, stará námitka papeže literatury, co ví pták o ornitologii, to beru. Samozřejmě, faktem zůstává, že i kdyby byl autor napsal pouhý příběh o pěti holkách, co se zabijí, vyšlo z toho mnohovrstevnaté něco, co se beze všech pochyb dá vidět v širším měřítku jako podobenství o rozpadu rodiny, města, či o záludnosti amerického snu.
Motiv rozkladu si všímají mnozí recenzenti a knihou se doopravdy viditelně vine, pochopitelně především dějiště celého dramatu, dům Lisbonových, velmi zjevně chátrá, hnije, rozpadá se. Také jilmy v celé čtvrti jsou nakažené, churaví, odumírají, bude nutno se jich zbavit. Příznačně jen ten jeden před domem smutku zůstane na svém místě, rodina se ho nechce vzdát, chce tam ten pahýl, vykřičník podtrhující jejich vlastní zkázu, mít až do úplného konce. A entropie prolézá i mnohými detaily, třeba Muffie a její orchideje, jeden příklad za všechny. To nemůže být náhoda, nicméně s předešlým tvrzením o východisku v postavách se to nevylučuje.
Ten nezrekonstruovatelný příběh rekonstruovat nebudu. Už tak je tento článek zase šíleně dlouhý. Zmíním ještě vypravěče, jako jednu z věcí, která bývá v souvislosti s tímto dílem reflektována z pochopitelných důvodů velmi často, a pak popisy a charakterizaci postav, což je podle mě velmi silná stránka Eugenidese jako spisovatele, a z důvodů pochopitelných už trochu méně bývá opomíjena.
Vypravěčů je víc. Klíčové konstatování. Někteří zahraniční recenzenti v tomto plurálu vidí odkaz k chóru z antických tragédií. To je relevantní interpretace, autor se nicméně o nic takového nesnažil a inspiraci k užití tohoto mnohohlasu v rozhovorech vysvětluje spíš vlivem náboženské literatury. Víte, že k vám promlouvají nějací muži, ale netušíte, jestli je jich pět nebo sto. Velký příběh, věci zásadního významu, se k vám dostávají z místa, jež nedovedete přesně určit. To je celé. Vskutku netradičně řešený vypravěč je i v dalším Eugenidesově díle, v románu Middlesex, a autor měl v obou případech jasný záměr. Podle mě je to experiment celkem zdařilý a přinejmenším v Sebevraždách panen funguje jako princip výborně, ale přiznávám, že na několika místech mi trochu překážel. Jakoby to někde občas zaskřípalo. Berte to jako subjektivní poznámku, navíc může jít o dojem ovlivněný překladem. Dál.
Z našeho pohledu byl smutek Lisbonových nad naše chápání, a kdykoli jsme je v těch posledních dnech viděli, připadalo nám neuvěřitelné cokoli, co právě dělali. Jak můžou jen tak sedět a jíst? Nebo vyjít večer na zadní verandu a těšit se ze svěžího povětří? Jak se mohla paní Lisbonová jednoho odpoledne vypotácet ven, přejít nestřižený trávník a utrhnout jeden z hledíků paní Batesové? Přivoněla si ke květu, zatvářila se, jako by nebyla spokojená s jeho vůní, zastrčila ho do kapsy jako použitý papírový kapesníček a vyšla na ulici, na kterou se dívala přimhouřenýma očima, protože neměla brýle.
No není to krásné? Naši nespolehliví vypravěči nám při nejlepší vůli nedokáží sdělit, co se děje ve vnitru jednotlivých hrdinů, seznamováni jsme tedy průběžně především s vnějškem a s konáním. Funguje to skvěle. Třeba když ve druhé polovině pan učitel Lisbon, jemuž všechno, na čem mu v životě záleželo, pozvolna proklouzává mezi prsty, ještě pořád bloumá chodbami školy, a my se dozvíme, že „nikdy neprošel kolem nádržky s pitnou vodou, aniž si dopřál tu trochu osvěžení, kterou mu mohla poskytnout.“ Teď třeba interpretuji já, ale v té větě je větší smutek, než kdybychom si přečetli, že pan Lisbon měl velké trápení. Nebo ne? Měla bych to zabalit a jít spát? Koneckonců, mám dopito…
Nikdy jsme nepochopili, proč holkám tolik záleží na tom, aby vypadaly dospěle, nebo proč mají pocit, že si musí vyměňovat komplimenty, ale poté, co jeden z nás přečetl tu či onu dlouhou deníkovou pasáž nahlas, se nám stávalo, že jsme museli potlačit nutkání obejmout se nebo si navzájem říct, jak nám to sluší. Cítili jsme, že být dívkou znamená být ve vězení, protože hlavu máte sice plnou myšlenek a snění, ale nakonec víte leda to, které barvy spolu ladí.
Nevím, proč právě tuhle pasáž, nicméně i tady je vidět, jak místo konstatování o náhlém pocitu něhy či spolupatřičnosti autor stručně rozkreslí malou scénu, která nám to všechno řekne. Na mnoha jiných místech zase zaznamená úplně drobný pohyb, jenž najednou nabývá na významu, jako třeba když Lux v jedné chvíli s rukou v něčích kalhotách odvrátí hlavu a „poradí se sama se sebou“. To vidíte. Ten pohled. Vteřinová úvaha. Ne, teď to nejde, říká Lux.
K barvitějším popisům dochází v momentech, kdy promlouvá konkrétní svědek, a to jsou rovněž brilantní scény, obzvláště ty sexuální. Obzvláště ta jedna v autě, která by si zasloužila ocitovat, ale je dlouhá, asi třicet řádků, ne-li víc, takže si ji najděte na stranách 90 až 91. Ale „sukuba z nocí strávených u dalekohledu“ řádí i později a také to stojí za pozornost. Samozřejmě, tady se rovněž otevírá velké pole pro interpretaci, již značně poorané recenzenty ze všech koutů světa, ovšem jestli Lux vyhledávala pohlavní styk kvůli nějaké psychické poruše, to se stejně nedozvíme, tak možná bude opravdu lepší zapomenout na Freuda a užít si to, jak mistrovsky je to napsané.
A protože končím, dovolím si subjektivní vyznání. Kniha je nesporně zajímavá z literárního hlediska, jsou to právě ti mnohočetní vypravěči, jež si zjevně vynutili celkem svérázný přístup k zprostředkovávání informací čtenáři. Nesporně zajímavá je i z hlediska interpretačního, protože zjevně recenzentům podsouvá spoustu domněnek o motivech či charakterech postav a podobně. Já bych se však na to všechno vykašlala.
Parta kluků ve městě, kde by se podle slov jednoho z nich člověk klidně zabil, jen aby měl co dělat, tráví své dny sněním o několika nedosažitelných dívkách. Můžou o nich snít právě jen proto, že jsou nedosažitelné. Jsou to prázdné nádoby, jež je možno naplňovat čímkoli, dokonce i dlouho poté, co se rozbijí. Jsou to obrázky, na které se zamyšleně díváte. Jsou to ty fotky z katalogů: na téhle pláži bychom mohli večer skákat do vln, na téhle cestě uprostřed pouště bychom se zastavili na chvilku odpočinku, a pak zase vítr ve vlasech.
Tyhle neuskutečnitelné výlety představovaly jediný způsob, jak jsme se mohli dívkám přiblížit, a poznamenaly nás nadosmrti: jsme šťastnější ve snech než se svými ženami.
Jak se jednou nechal slyšet jeden americký kreslič komiksů, reality continues to ruin my life.
Jo. American heartbreak.