U nás v řeznickém oboru vypadá smrt též poměrně jednoduše. Dovedu si ovšem představit, že znalci a znalkyně literatury rádi posedí u kafíčka a nějakého toho stakančíku a unešeni vlastní rozcitlivělostí bádají nad umným vyprávěním. Až uvěří, že ten příběh je skutečný a snaží se dopátrat nějaké vyšší pravdy.
(Ale my víme své, vzpomínáte? Když jsme psali sci-fi, tak jsme se nejdřív ujednotili, že postava zemře, a pak jsme vymýšleli proč. Jako všichni ostatní světoví autoři:)

Pokud jde o smrt: také si pohrávám s takovou morbidní představou, a hraju v ní hlavní roli. – Neoholen, s arafatkou kolem čela, nastoupím do dveří autobusu, plného lidí. Mávaje lahví od piva, aby můj výstup měl dramatický důraz, s pološíleným leskem v oku vzkřiknu: všichni zemřete, Alláh je velký!

A pak budu rychle utíkat. – Případným zájemcům bych pak podal toto vysvětlení: Samozřejmě, že všichni zemřou – znáte snad někoho, kdo bude žít věčně? Říkal jsem jen to, co je pravda, mám snad těm lidem lhát?

Tak vidíte. Nebýt slečny Bolkonské, nikdy bych se Vám k něčemu takovému nepřiznal.