Je to Spieglerova holka a ty jsou prý nejlepší. Dělají všechno. Ale opravdu všechno. Spiegler si pečlivě vybírá, koho vezme pod svá křídla. Taky si dává pozor, aby nikdy neměl víc než třicet kusů a aby byly v jeho nabídce rovnoměrně zastoupené různé etnické typy.
Asa Akira je původem z Asie, já nevím konkrétně. To je asi stejně celkem podružný fakt, tohle není žena, které se díváte do očí a debatujete s ní o právech menšin. Sama je také bezesporu mnohem víc než na své mandlové oči pyšná na svůj anální otvor, ověnčený tolika významnými cenami, jenž dnes bezmála důvěrně znají myriády mužů po celém světě, nepochybně včetně mnoha čtenářů intelektuálních časopisů, geniálních šachistů, literárních kritiků, budoucích senátorů, metařů: mezi nimi nejeden milující manžel, romantický přítel, lyrický básník.
Protože kdo se nekouká na porno, lže a kouká.
Asa nedávno vydala knížku, jež nese stejný název jako její nejslavnější filmy, tedy Insatiable, zde s podtitulem Porn: A Love Story. Opakovaně se nechala slyšet, že psaní pro ni nečekaně bylo mnohem intimnější než jakékoli natáčení za celý její život. A také říká, že muži, kteří si knihu dychtivě koupí v touze dozvědět se o objektu svých tužeb něco víc, budou dost možná zklamáni.
Taky bych to označila spíš jako čtení pro ženy. Nejsou tam ani obrázky.
Dozvíme se mnohé o Asině pohodovém dětství, byla jedináčkem v bohaté rodině. Dozvídáme se o jejích prvních vztazích a kolikrát a jak přišla o panenství. Barvitě (a moc zábavně) líčí různé své zákazníky, když jako devatenáctiletá začala pracovat jako domina v jednom podniku nevím kde. Popisuje svou lásku k Oxy a jiným omamným látkám, jíž se ovšem dostatečně rychle zbavila, a pak s odzbrojující přímostí, až jaksi zoufale lakonicky, vypráví o svém potratu.
Celá knížka působí vesele, i když to místy určitě nebyl záměr.
Například jednu kapitolu věnuje nepříjemnému setkání, jenž se odehrálo v jedné letištní hale během jejího čekání na opožděný let. Oslovil ji mladík, sedící vedle ní – když se otočila, okamžitě rozeznal, s kým mluví, a málem se z toho překotil. Každopádně v tomto nově nalezeném koktavém módu s ní prošel krátkou zdvořilostní konverzací a pak se zvedl, aby zamířil ke své odletové bráně.
Obešel ji ovšem zezadu a zatímco se ona už skláněla nad svou knihou, nebo cokoli to tam dělala, vklouzl rukou ponad její rameno a zmáčkl jí prso.
Zmáčknout prso Asy Akiry a zemřít, říkal si možná.
Neběžela za ním, byla příliš šokovaná.
Když jsem tyto pasáže četla, velmi jsem se smála, já jsem ovšem nejdřív vůbec nepochopila, že ji to rozčílilo. Když píše, jak přemýšlela, zda za ním běžet nebo ne, první, co mě napadlo, bylo, že ho třeba za tu kuráž chce pozvat na kafe, nebo že z toho bude další šílený příběh a oni se třeba vezmou. Ale ne. Ona brečela jako malá holka, že ji někdo tak strašně zneuctil.
O tom by se podle mě dala napsat spousta zajímavých věcí, pak bych se ovšem nedostala dál.
Mám pocit, že tento článek je plný hloupých oslích můstků.
Ale zase, říkám si, to jsou porno filmy také, a kolik lidí na to stejně kouká.
Což by zase, pokud přirovnání potáhneme dál, znamenalo, že tento článek asi nedočtete do konce.
Velmi jemné narážky.
In Japan, sex offenders on the train are so common, they have their own name. Students learn in school that if they get molested, the proper protocol is to point at the man and call him a Chikan to bring awareness to the situation. Signs that translate to “Beware of Chikans!” can be seen all over train stations in Japan, complete with a cartoon image of a girl slapping away a man’s hand. Japan is strange like that.
Takže je to Japonsko, Japonsko, ano. Kousek dál uvádí, že v této zemi je považováno za neslušné, když se na veřejnosti vysmrkáte do papírového kapesníku, zároveň je ale úplně běžný pohled na muže v prostředcích veřejné dopravy, jak si čtou pornografické komiksy. Takhle to mají nastavené.
Aby té kultury bylo víc, kniha je proložena několika haiku básničkami z Asiny tvorby. Už první vás přesvědčí o tom, že talent autorka rozhodně nemá. Ona si to ovšem ani nenamlouvá, což bych označila za velké plus, srovnám-li to s mnoha jinými současnými spisovateli.
Mám z knihy vypsaných několik rozkošných úryvků, ale nebudu citovat – znělo by to z mé strany příliš provokativně. A to už není zábava. A respekťáčtí intelektuální strejdové toho už určitě mají dost, že.
Jinak pokud by někdo rád nějaké podobné čtivo, tedy podobné tématy a kontroverzí, zároveň však o sto procent kvalitněji napsané, zmíním Tampu od Alissy Nutting. Vzpomněla jsem si na ni z toho prostého důvodu, že její pochvalný komentář zdobí obálku Insatiable. Ano. Neuvěřitelné, ale je to tak.
Na Tampu jsem chtěla napsat recenzi hned poté, co vyšla, její příběh mi však přišel nečekaně osobní (ne kvůli těm nezletilým, je-li opravdu nutno to připomenout). Možná se k tomu vrátím. Najednou se mi úplně dopodrobna vybavila ta scéna s nechutným sousedem, co kouká přes plot a drží stříkající hadici.
Bože tohle je dlouhé.
Teď budu číst první díl Warcraftu. Vím, co se na Respektu řeší, na blogy se dívám a občas se i překonám a dočtu něco dál než za perex, a tak si pořád říkám, že je nutno vytvořit protiváhu, protože tyhle vaše volby jsou úplně titěrnou záležitostí a život plyne dál, a literatura není jenom to, co dozrává jako nikým nechtěný ležák na spodní poličce knihkupectví, a dobrý film není jenom černobílý z Maďarska. A jak poznamenává vámi nemilovaný pan Komárek, kdyby za mnoho let někdo našel, co po nás zůstalo, nebyly by to daktyly a trocheje, ale z devadesáti procent porno.
Definujte se klidně jako menšina. Nejlépe si hned teď utíkejte pustit ČR Vltavu. Asa nebude žárlit…