Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Bitva dvou vůlí: Fanatik versus vlastenec

Politická témata jsou na blozích vždycky nejsledovanější a taky vždycky naprosto kouzelně vyprovokují nejvíc dementních komentářů. Radši se jim vyhýbám. Občas je to těžké.

Takže než se obrátím k té politice, teď takhle:

Sleduji přes sociální sítě aktivity největších amerických vydavatelství. Před nějakým časem se tam dokola objevovala kniha s názvem I Am Pilgrim od mně neznámého autora jménem Terry Hayes. Frekvence zmínek vždycky svádí k domněnce, že o knihu musí být eminentní zájem, těžko říct, možná právě o tento dojem usilovali a jinak je to trochu hype.

I am PilgrimSnadno zapamatovatelnou obálku jsem zakrátko objevila taky na českých webech, chystal se překlad. Hayesův příběh má přes sedm set stran, což je na debut celkem troufalé, a na Goodreads zatím (půl roku po vydání) kolem devět tisíc hodnocení, což mi nepřijde moc. Možná kvalitnější literatura? To byste tipli na Argo, vychází však v Knižním klubu. Přemýšlela jsem, co je za tím, ale netuším.

Samozřejmě, zařadili si to do edice Světový bestseller. Nevím, jestli to tam právem patří, ale úplně to chápu. Mít na krku takovou bichli, třebaže v slibnějším čase předvánočním, asi strachy neusnu.

Přijde mi, že vynechávám v myšlenkových pochodech vždycky jeden krok a vy si možná nedomyslíte souvislost.

V podstatě jde asi jen o paranoidní zkoumání, co že to má člověk před sebou. Mě značky taky ovlivňují, jakkoli hloupé to může být – kdyby si Hayese vzalo Argo, zřejmě bych to automaticky brala jako svého druhu záruku, že jde o lepší věc, že to je nadprůměr. Knižní klub ze své pozice může koupit a prodat cokoli, je to jenom obchod.

Chápeme se?

Můžete mě zatracovat – děláte to samé.

Jak je v podobných situacích obvyklé, spousta lidí začala křičet, byť tím absolutně ničeho nedosáhli.

Knihu jsem přečetla za dva večery, to se dá bez problémů, je čtivá, plná akce a místy i vtipná. Hlavní hrdina může čtenáři připomenout Rusta Cohla, toho schopnějšího, krásnějšího a melancholičtějšího z dvojice vyšetřovatelů v seriálu True Detective: taky je to samotář s velmi kladným vztahem k drogám, příležitostně si zafilozofuje, jaký to má všechno smysl, a jediný ví, jak z těch sraček ven.

Z těch, které se týkají jeho případu, ne z těch osobních, samozřejmě.

Napsáno je to taky slušně, čekala jsem, že vzhledem k té délce to bude jednoduše ukecané a neseškrtané, spíš se ovšem jedná o opravdu hodně rozkošatěný příběh, který potřebuje svůj prostor. Otevírá se naprosto brilantním uvedením na jedno místo činu v ošuntělém newyorském motelu, pak se odkloní k osobní historii vyšetřovatele, a v té chvíli čekáte, že ta se stručně odvypráví a vy se vrátíte do toho zakrváceného pokoje hledat otisky prstů. To se ale vůbec nestane.

Kompoziční rozvržení přitom zároveň není nijak netradiční, spíš naopak. A odhadovala bych, že za tohle může Hayesova letitá praxe v psaní scénářů pro film a televizi. Ve scénáři, stejně jako v divadelní hře, vám vždycky mnohem víc trčí, když tam máte něco zbytečného, nejde to zakamuflovat jako v románu (ani trapně omlouvat tím, že ten či jiný detour byl potřebný pro dokončení charakterizace postavy a podobně). Mnohem víc potřebujete silnou kostru. Hayes to umí.

Taky nás zrovna moc nezatěžuje popisem postav, vlastně ani prostředí, není-li to přímo zapotřebí. Koneckonců nemaluje tady společenský román.

Bla bla bla.

Mně se to moc líbilo, bavilo mě sledovat rozličná prostředí, asijské země, o nichž tak málo vím, a neméně turecké pobřeží z pohledu boháčů. Ale taky mi na tom něco bytostně překáželo – totiž Hayesův proamerikanismus. Od Američana se dá čekat, že, ale to by bylo vysvětlení, ne omluva.

Něco jako Bratrstvo neohrožených. Nemůžete než neobdivovat ten kus umění, co v tom je, ale taky vás průběžně nemůže nenasírat to adorování dokonalých amerických gerojů. Hate, hate.

islamic extremistsHayes dělá to samé.

Třeba postava prezidenta je tam neskutečná, toje prostě Pan Cukřík, rvete si vlasy. Co se týče těch skutečných, co se za poslední tři desetiletí objevili na trůnu, se není moc čím chlubit, že, tak si autor vymyslí zbrusu nového. Je to bezdětný vdovec, zkušený, moudrý a laskavý, plně oddaný zájmům svého národa, nemusím ty omáčky asi moc rozvádět, hřebíkem do rakve je epizodka z voleb, kde kandidát, nevěda, že je sledován kamerou, prokáže své dobré srdce.

A pak samozřejmě, američtí agenti jsou jednoduše vlastenci, cokoli v hábitu bude fanatik. A není nic mezi tím. Neříkám, že by ten román byl černobílý, ale na můj vkus je tam příliš málo sebereflexe. Čtete a napadá vás, kolik falešných pasů asi FBI denně vyrobí, věříte, že hodně, věříte, že ty tábory a tajné věznice někde budou, ať už v Thajsku nebo někde uprostřed Nevadské pouště, Hayes to ostatně říká na rovinu – ale příliš zřídka z toho něco vyvozuje.

Doprovodil mě ke křeslu, které stálo vedle jeho vlastního u centrální konzoly, a měl jsem příležitost být skvědkem unikátní události. Samozřejmě jsem to znal z četby, ještě nikdy jsem ovšem na vlastní oči neviděl mašinerii totalitního státu v plném běhu. Pro někoho, kdo si cení soukromí a svobody, je to příšerný pohled.

Tenhle úryvek to pro mě úplně zabil, tolik povznesenosti ve třech větách, to je fakt na facku, pára z uší, vole.

Přitom hloupý Hayes není, naopak. Než jsem si přečetla jeho životopis, byla jsem přesvědčená, že tohle psal někdo, kdo si drtivou většinou těch věcí, co popisuje, opravdu prošel a teď nejspíš sedí v nějaké díře a ani nedutá – protože ví, že právě řekl zbytečně moc. Doteď ten pocit tak trochu mám. Ostatně celým příběhem se vine motiv jedné knihy, kterou napsal člověk, co oficiálně neexistuje, pod víceméně náhodně vybraným jménem jednoho policisty, co zemřel ve službě.

To zní paranoidně, že – kdoví, kdo je ten muž za Hayesem, ha-ha.

Ale odněkud ty věci musí vědět. A je toho spousta.

A podle mě ve skutečnosti není ani zdaleka tak proamerický, jak to z textu vypadá. Jenom hladí čtenáře po srsti, naučil se to z hollywoodských filmů, že to našinec má rád, když mu na konci prezident vysloví uznání, vydechne nevěřícně, vždyť vy jste hrdina, člověče, hrdina. A do toho nejlépe žestě.

Už píšu třetí stranu a nejsem Hayes, mně se to určitě rozpadne.

Jak kdysi poznamenal jistý švýcarský spisovatel: „Chtěli jsme pracovní síly, přišly však lidské bytosti.“ A nikdo předem nepočítal s tím, že tihle dělníci s sebou přinesou svoje mešity, svoji svatou knihu a obrovskou část své kultury.

Poznamenává Poutník.

Přednedávnem se světově proslulý projekt Humans of New York (známý taky pod zkratkou HONY) přestěhoval z velkého jablka na jiné kontinenty a přináší fotky a příběhy obyčejných lidí z Ghany, Indie, Mexika a různých dalších zemí. Pokud to nesledujete, najděte si to, já osobně neznám společensky důležitější projekt než tenhle. Tomu člověku, co to vymyslel, bych dala Nobelovku, bez váhání a s pusou.

Američané jsou z toho pochopitelně celí vedle a dokola komentují, jak neskutečné to je, že třeba Afganistan není jen poušť plná vojáků. Tam žijí lidé, kdo by si to byl pomyslel. Někteří dokonce studovali vysokou školu. Je to možné? Proč nám to americká vláda dosud neřekla?

Oni si na tom fakt ujíždějí, jim to otevírá oči, duši a kdovíco ještě. Na jeden případ beznohého studenta, co kdysi snil o kariéře cyklisty, připadá průměrně deset tisíc nabídek na financování protéz.

Normálnímu člověku je z toho k pláči, z těch komentářů, úplně.

Napadlo mě to, protože Hayesova hlavní záporná postava mi byla velmi sympatická a nedovedu si moc dobře představit, že by někomu nebyla. Nebo představit asi i jo… Ale Saracén je prostě fajn. Možná i proto, že ho sledujete od dětství. Zabili mu otce a on, sám ještě kluk, se najednou musí postarat o rodinu, není možné, aby ženy šly do práce, je nutno zachovat čest, a tak dál. Malý, slabý, otrhaný, a přece plný hrdosti. I Hitler byl jednou dítě.

Cizí mi přišel ve chvíli, když jsem si uvědomila, kolik let a jak nezměrné úsilí věnuje svému nenávistnému projektu. Pochopíte, co mám na mysli, cesta k jeho cíli je jednoduše strašně, strašně dlouhá a klikatá.

Američan by bezesporu zase prostě řekl, že je to fanatik.

Těžko vysvětlit – mě v jednu chvíli přemohlo něco jako úcta. Můžeme to odbýt fanatismem, ale je to stejné, jako s tím vlastencem, prostě jiný slovník. Taky přece lze mluvit o úplné oddanosti nějaké myšlence. Teď nechci nic a nikoho omlouvat. Ale Saracén tady ztělesňuje absolutní víru, našel jednu pravdu, o té je neochvějně přesvědčen, podle ní žije a koná. To chce strašné koule a ohromnou sebedisciplínu, to přece nemůže být jenom šáhlost, nějaký zvrácený stav mysle. V něm je skutečná síla.

Chápeme se?

Má takové přesvědčení Američan?

Překvapilo mě, když se vypravěč dostane k jedenáctému září a zmiňuje „útok teroristů“. Nepočítala jsem s tím, že by dnes ještě někdo s kouskem mozku mohl nevidět, že si ty věže pokosili sami. Kolik takových fingovaných provokací už lidstvo zažilo, „náhodou“ na začátku větších vojnových konfliktů? Dobře, tady trochu vařím z vody.

Hayes na jednom místě mluví o bitvě dvou vůlí. Přišlo mi, když jsem nad tím pak uvažovala, že ta jedna vůle se živí právě vírou a ta druhá jedině ropou. Kdyby se to dalo takhle zjednodušit, co je životaschopnější?

A není to jedno? V zákulisí si dost možná Saracén s Poutníkem potřásají rukou. My si můžeme v klidu číst a občas se jakoby vytrhnout z apatie (vždycky, když tady něco takhle řekněme emotivněji píšu, vzpomínám na ten úryvek z mého skvělého Célina, něco jako „byl to intelektuál, potřeboval spoustu důmyslných záminek, aby se rozčílil“).

Viděl jsem neklid a zmatek v jeho obličeji a to mi dodalo sílu. V monumentální bitvě dvou vůlí jsem sice umíral, ale vyhrával.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama