Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Civilizovaný běloch

Máme takovou předvánoční tradici. Zatímco my děti doma pečeme vánoční cukroví, naše máma odletí na dva týdny na Maledivy. Jelikož je v hloubi duše pořád to obyčejné děvče z vesnice, kterému je všechen luxus navěky jaksi cizí, stará se tam sama o sebe. Kupříkladu si po sobě myje nádobí.

Otrok přidělený k jejímu plážovému domku se přes to nedokáže přenést a v záchvatech zoufalství jí rve hrnky z rukou – kdyby ji takhle někdo viděl, s houbičkou nad umyvadlem, určitě by mu to jen tak neprošlo. Že je líný, zanedbal svou povinnost. Chudák host se musel s hrnkem poprat svépomocně.

Máma ho samozřejmě dál přivádí do rozpaků otázkami ohledně jeho původu, jeho rodiny, jeho snů. V ostrovním ráji, kde každý nádech a výdech stojí pět dolarů, si sedá na kámen a kreslí před polekaným divochem mapu prstem do písku. Neumí moc anglicky. Divoch mluví o něco lépe, ale s těžko srozumitelným přízvukem. Po chvíli váhání si přisedne a ukáže jí obrázek své dcery. Narodila se před šesti měsíci. Ještě ji neviděl, do Indie to má daleko. Ale posílá domů peníze. A volává. Všichni jsou v pořádku.

Nevím, jak to souvisí, ale souvisí to určitě. Všechno se vším.

Kolonizátoři z křesťanské, civilizované Evropy si svého času na brazilském pobřeží krátili chvíli tím, že přivazovali polapené divochy ke kanónům, zády proti hlavni. Výstřel je pak roztrhl vejpůl. Málem jsem se poblila, když jsem o tom nedávno četla.

Padre stál prohnutý s hlavou schovanou v mrazničce – vůbec ne jako kněz. Hlasitě přehazoval její obsah a hledal něco dobrého k večeři.
„Budeme si muset upéct hada,“ ozvalo se mezi zmraženými kusy masa, „protože už nic jiného nemám.“

Dočetla jsem skvělou knížku, juch! Jmenuje se Gringo mezi divochy. Autor Wojciech Cejrowski je, pokud vím, u nás téměř neznámý, ovšem v rodném Polsku platí za velkou hvězdu, a to je pozoruhodný úspěch – že se někdo skutečně inteligentní stane celebritou.

Pro úplně neznalé – je to cestovatel, fotograf a spisovatel, a mnoho dalšího. Jako cestovatel by se dal označit za neinvazivního. Kmeny, které navštěvuje, se snaží nevyrušit z jejich běžné rutiny. Naopak, velmi důkladně splyne s prostředím. Ztrácí se takhle na celé týdny.

Kromě jiného se taky svleče. Tohle je jedna z mnoha velmi jednoduchých myšlenek, které by nejspíš váš mozek běžně nenavštívily. Pokud se cizinec snaží přiblížit domorodému kmeni tak, jak je, nutně budí nedůvěru. Opravdový nejdivočejší divoch si zakrývá pouze hnisavé rány a ošklivá poničená místa. Pokud jste od hlavy k patě v maskáčích, možná lépe snášíte hmyz a vlhké horko, a méně se stydíte za svého podprůměrného pindíka a povadlá prsa, nicméně kmen usoudí, že nejspíš prostě celý hnisáte.

No fuj. S takovým člověkem se přece nebudeme bavit.

Až když odhodíte oblečení, až když stařenám ukážete svůj bílý zadek a opláchnete své zpocené tělo v jejich řece (opatrně, ne dál než po kotníky, dál už voda patří piraním), pak jste (skoro) jeden z nich.

Krom barvy, která jim samozřejmě bude připadat roztomile směšná, je můžete zaujmout ještě něčím. Tohle se mi moc líbilo:

Když mi bylo pět let, odstranili mi kousek plíce. Po operaci mi zůstala velká jizva. Začíná zepředu na prsou, pokračuje pod ramenem a končí na zádech za lopatkou. Vypadá jako koleje dětského vláčku nebo zip – dlouhý rovný šrám s několika desítkami příčných švů.
Vždy vzbuzuje velkou pozornost indiánů. Podle nich člověk, který byl tak těžce rozpáraný a nezemřel, musí v sobě mít Velkou Moc.
Má jizva byla několikrát propustkou na bělochům nepřístupná území a vstupní kartou na tajné indiánské obřady. Pohřby, porody, snímání kouzel – to vše se neukazuje cizincům. Pouze pokud má některý z nich šokující šrám – jako důkaz působení Velké Moci.

Kdybych právě neumírala na rýmu, určitě se taky vydám v jeho stopách, vyrobím si tětivu ze šlach tapírů, a ulovím jen tak akorát pro svá ústa a ústa svých nejbližších. Poběžím tiše jako stín divokou džunglí, za sebou nechám anakondu zamotanou v nejkvalitnějším námořnickém uzlu a zmatené tváře svých nepřátel. Doma mě přivítá muž miskou řídké polévky z palmových oříšků.

Tohle vyprávění by mohlo být nekonečné, tam u ohně, kde se podělíte o pražené mravence a vyměníte si Příběhy, možná se pohádáte, ale do rozbřesku jste opět nejlepší přátelé. Ale ne v Evropě. Tady na nekonečné vyprávění není čas. Možná už jsem vás ztratila cestou. Proklikli jste se někam jinam. Máte naspěch.

Takže ze zmiňované knihy bych vyzdvihla dvě věci.

Zaprvé: fotografie. Krásné jsou všechny, některé nicméně vysloveně působivé. To, jak snadno se z opice dá připravit chutná večeře, jsem se dozvěděla již na své nedávné krátké cestě do Afriky, ovšem viděla jsem to až teď, díky autorovu objektivu. Jen z té vzpomínky mi mráz běhá po zádech. (Vypadá to prostě jako vařené dítě…)

Fotky najdete i na Cejrowského internetové stránce.
Ne každá je tak děsivá.
Krajinky jsou prostě jako z National Geographic.
Říkám, jako bych někdy v životě četla National Geographic.

Zadruhé: kapitoly někde uprostřed (krom jiného Karibská modlitba), kde se autor věnuje svým setkáním s místními knězi. Hluboce mě to dojímalo. Zábavné cestovatelské příhody najdete i jinde, ale tyto skice ze života misionářů jsou naprosto okouzlující a nesmírně důležité.

Dokola se mi vrací myšlenka, jak užitečná by tato kniha mohla být ve školách. Ano, žáci mají asi vrozený odpor ke všemu, co je zařazeno jako povinná literatura, přesto by tohle mohlo jednak probudit jejich zájem dost na to, aby se sami podívali na mapu světa, jednak trochu otřást těmi zjednodušenými představami o tom, co je „civilizované“ a co „divoké“. Přínos na případné hodině náboženství je úplně nesporný, ale to by zas nejspíš církev nestrávila.

Jsou zde také samozřejmě kajmani a královna vodního nebezpečí anakonda. Obtáčí se kolem oběti, dusí ji, topí a polyká ji vcelku. Pokud měl někdo zrovna na krku dalekohled, tak i s dalekohledem. (V městském muzeu Iquitos byly vystavené exkrementy anakondy obsahující dalekohled, opasek, uniformu a dokonce vojenské holínky jednoho dobrodruha. Exponát pochází z 19. století.)

Ano, zoologie třeba taky.

Po plusech taky mínusy: Cejrowski krom všech těch jiných aktivit údajně zvládá ještě fungovat i jako stand-up komik. Na knize je to znát. Podle mě by ani nemuselo. Mně to vtipné nepřijde. Ale zase chápu, že mnohým jiným nejspíš ano.

Taky mě od začátku hodně obtěžoval jeho zvyk uzavírat některé textové celky krátkým odstavcem nadepsaným POINTA. Nejsem úplně blbá, ne? Nicméně – stěžovala jsem si na to jednomu známému, který se o pár dní později zeptal, jestli už jsem dočetla „toho bajkaře“. To udeřilo hřebík po hlavičce. Vnímám význam jako takový výsostně evropsky, Barthes by úplně tleskal, obzvlášť v literatuře ho nesnesu takhle polopaticky servírovaný, uráží to můj mozek, mou inteligenci, mé analytické schopnosti.

Shrnutí pointy je prostě spíš od toho ohně než z evropských kateder.
Divoch si nehraje na postmoderní hádanku, prostě chce něco sdělit a být jednoznačně pochopen.
(Ano? Nebo už jsem odtančila na tenký led?)

Vadí mi to stále, samozřejmě.
Jenom na to teď díky náhodné poznámce hledím jinak.

Na misiích se padre Dario naučil indiánský jazyk, který tehdy používalo jen devět lidí na celém božím světě. Když píšu tyto řádky, jsou naživu už jen dva z těchto devíti lidí – jeden (padre Dario) bydlí ve Washingtonu, kde si dodělává doktorát z kulturní antropologie, a druhým je poslední indiánská stařenka, která žije v Paraquayi a už si chudinka nemá s kým promluvit, protože ostatní členové jejího kmene už nejsou naživu a kněz Darek odjel.

Náhodou mám paralelně rozečtené i famózní dílo mnohem známějšího cestovatele, totiž Smutné tropy Claude Léviho-Strausse. Cíl těchto dvou autorů je jiný, doslova jde každý vlastní cestou, ovšem jedno je u obou stejné – rozčarování nad neskutečnou arogancí a pokrytectvím, s jakým Evropa, hrdá na svůj humanismus, své deklarace a lidská práva, bez mihnutí oka likvidovala a likviduje celé národy, tak snadno, jako bys smetl drobek ze stolu.

A náhodou jsem si během čtení udělala přestávku a chtěla si poslechnout rozhlas, já rozhlasem žiju, trávím s ním spoustu času. Nikde nedávali nic normálního, tak jsem skončila na dětském programu, kde šel zrovna Karl May – Inčučuna promluvil ke svému lidu a zklamaným hlasem konstatoval, že bílým jsme věřili, bílé jsme přivítali otevřeným srdcem, ale zradili nás, nepřinesli nic dobrého.

Co říci na obranu civilizovaného bělocha?

Možná že na počátku všech jeho činů jsou přece ty nejlepší úmysly.
Ať už to bylo křižácké tažení, kolonizace, holokaust, misijní činnost nebo změny v přistěhovalecké politice.

Kolem máminých rajských ostrovů plovou odpadky a umírají rejnoci.

Těším se na to cukroví. Letos si z perníku vykrojím extra velkou porci srdíček.

Protože my víme – co si napečeme, to si pak i sníme.

Reklama