Překvapuje mě to popravdě doteď. Samozřejmě, těm románům většinou nechybí romantická zápletka a jazykově taky nebývají nijak vytříbené, stejně to však není něco, co bych čekala v knihovničce průměrného středoškoláka. A dystopii se podle všeho pořád daří.
Nejnověji jsem si přečetla Kostičas, jehož vydání, mám dojem, provázela celkem masivní marketingová podpora. Je možné, že čtenáře Respektu úplně minula. Přesto zde tomuto dílku pár slov věnuji. Můžete to odbýt jako ten druh literatury, který se vás netýká, ale mně to pořád připadá důležité. Tímto se živí značná část čtoucí mládeže. Kdyby ze svých čtecích koutků vylezli do světa a začali uvádět své názory formované tímto studiem do praxe, mohli by jednou být těmi, kteří mimo jiné budou rozhodovat o tom, jak bude vypadat váš život v důchodu.
Nebo jestli se ho vůbec dožijete, že. V nejednom dystopickém světě jsou staří posíláni na smrt, aby nezatěžovali zbytek produktivní společnosti.
Což není nic nového, některé starověké civilizace to dělaly běžně.
Dobře, ponechme katastrofické scénáře stranou.
Kostičas měl někdo normálně zredigovat
Ve zkratce – píše se rok 2059, nacházíme se v Londýně, zde žije devatenáctiletá Paige Mahoney, obdařená něčím, co bych pro zjednodušení shrnula jako jasnovidecké schopnosti. Občané s podobným darem jsou pronásledováni jako nebezpečný element. Otci holka tvrdí, že pracuje v kyslíkovém baru, ve skutečnosti se dala dohromady s partou sobě podobných a společně se snaží nějak přežít. Když je dopadena, čeká nejhorší, místo toho se však octne v Oxfordu. Toto město bylo po požáru v prostorách univerzity uzavřeno už před dvěma sty lety a je tam zakázaný vstup. Paige zjišťuje, že všichni začtení jasnovidci jsou z vězení Toweru každých deset let převáženi právě sem. Těmto pravidelným sklizním se říká Kostičasy.
Právě nastal dvacátý. A chystají se velké oslavy.
Dalo se to popsat lépe, ale těch pět set stran je zřejmě příliš velká výzva.
Co se týče té marketingové podpory, je to hype jako prase. Zahraniční odborná kritika byla sice pochvalná, ale diskuze jako by se trochu zasekávala na dohadech, zda příběh víc připomíná Hunger Games nebo Harryho Pottera, což samozřejmě nikam nevede, a ani na Goodreads nemá Kostičas v této chvíli (téměř rok po vydání) nijak oslnivé výsledky. Názory českých blogerů se různí, těžko zobecnit.
Za který konec to teď vzít… Autorce, Samanthě Shannonové, je dvacet čtyři let. Když máte co do činění s dílem tak mladého debutujícího autora, občas převládnou sklony říkat, že na začátek je to dobré, a tak dál. Já to nemám ráda, pořád si myslím, že by člověk měl vydat knihu až tehdy, když se naučí psát. Ale to je samozřejmě idealismus, to nejde.
Stejně to ale není špatné, ani zdaleka ne. Studium angličtiny na oxfordské univerzitě se na Shannonové nejspíš opravdu podepsalo, slovní zásobu má ohromnou. O stylu bych nemluvila, v tomto směru nenatrefíme na nic zajímavého. Za smyšlený svět jí patří plný počet bodů, je to velká paráda – masoprostor, krajinářka, nočňátko v jasnovideckém slumu – bylo co vychutnávat. (Tady bych rovnou doplnila, že při pročítání anglických úryvků jsem měla intenzivní dojem, že originál není ani zdaleka tak hravý a barvitý jako překlad. Třeba už jen dreamwalker, jedno z nejčastěji užívaných slov, je fakt total boring shit oproti českému výrazu: krajinochodec.)
Obecně je to v tomto žánru nadprůměrný počin a kdyby víc autorů píšících pro mládež psalo takhle, vydechnu si, že nic není ztracené. Všem nedostatkům Kostičasu se dalo předejít úplně jednoduše tím, že by se na něj trochu pozorněji podíval nějaký redaktor. V tomhle stavu text působí, jako by skočil ze šuplíku rovnou do tiskárny. Mělo se pořádně škrtat a taky bych přesouvala některé celky – je to banální chyba, aby čtenář některé informace podstatné k pochopení souvislostí nacházel až ve druhé polovině, kdy už mu to začíná být jedno (třeba stříbrná šňůra na straně 300, proč tam?).
Ale hlavně to škrtání.
I přes ten rozsah je to ovšem ďábelsky čtivé.
Vycpávky, mám dojem, pozůstávají hlavně z vržených pohledů, povzdechů, otočení se a podobných doplňků ke konverzaci, či tam jsou přinejmenším nejrušivější, ale to se dá skousnout.
Poznámka k hranici fantazie
Uvažovala jsem pak – a tato poznámka nesouvisí s kvalitou – nad tím, jak i ty smyšlené světy vždycky pečlivě kopírují ten náš. Je to trochu jako vytvořit jabloňový sad a dát tam fialová jablka. Jsou fialová, fajn, ale o moc dál od své dobře známé reality jsme neutekli, že. I příšery rády bývají antropomorfní. K tomu je třeba něčím se živit a v nepříliš cizích tělech aby kolovala krev, i kdyby fosforeskovala, bude to krev. Chápete, co myslím?
Možná je to slepá ulička. I kdyby někdo nakrásně přišel s něčím úplně novým, co by nijak nepřipomínalo nic nám dosud známé – co bychom s tím dělali? Nevím. Nebo se můžu jako čtenář ztotožnit třeba i s malou černou kulkou vesmírné hmoty? Bez očí? Bez očí asi ještě jo, ale co třeba bez pocitů? To asi ne.
Fakt nevím.
Promiňte.
Tak či tak, paralelně s Kostičasem jsem pročítala Hellboye, povídky Pražský upír, a tam je vzadu náčrtek ducha stoprocentně skvělého, ten by se zrovna hodil i Shannonové, škoda, že ho neviděla.
Knižní trh a chudá mládež
Podivovala jsem se, proč se nakladatelství Host rozhodlo vydat takový titul, zjevně vyčnívající z jejich dosavadní orientace. Oříšek jsem rozlouskla, na webu lze najít celý malý katalog literatury pro tuto cílovku, obecně: čtenáře žánru young adult. Prolistovala jsem a podivovala se podruhé – není tam jediný autor, jehož jméno by mi něco říkalo.
Uvidíme.
Třeba Kukuřičný město nezní špatně.
Kdyby člověk věděl, čemu věřit.
Albatros si už před sto lety všiml, že literatura pro dospívající by snesla zvláštní pozornost, a vytvořil Cooboo. Následovali další. Asi bylo jen otázkou času, kdy se přidá Host. Já to chápu, mám ovšem silný dojem, že za tímto krokem u jakéhokoli nakladatelství stojí mylná představa, že se jedná o něco finančně velmi výhodného. Vidí Harryho Pottera, vidí Stmívání, vidí Hunger Games. Dolary v očích. Jenže jak často se objeví takový hit?
Zájem čtenářů mi začíná připadat opravdu nepředvídatelný. Je těžko vytipovat, z čeho se stane bestseller. Samozřejmě, můžete vyhledávat knihy, o něž byl prokazatelný zájem v zahraničí, ale s tím musí úměrně stoupat i cena za autorská práva, takže si pořádně zaplatíte a stejně si nebudete jistí, zda i český čtenář bude z díla natolik odvařený, aby se vám vrátily alespoň náklady.
Možná právě ve snaze zachytit něco dřív, než to doopravdy propukne, je kořenem tendence českých vydavatelů brát téměř všechno, co jim přijde pod ruku. Vychází toho strašně moc. Trh je přesycený. Jako kdybyste si všimli dítě v obchodě, jak ukazuje na míček a říká, že se mu moc a moc líbí. Co uděláte? Freneticky sesbíráte všechno v dosahu a hodíte na dítě dvě tuny míčků různých barev a velikostí. Tady máš. Kup si to.
Dítě, a v tomto případě jsou to často ještě děti, na to nemá, nemá kapesné na tunu míčků. A nespoléhala bych ani na rodiče zahrnující své potomstvo čímkoli, na čem spočinou tužebným pohledem.
Moc by mě zajímala čísla. Obecně. Objevilo se pár skandinávských autorů, a ti určitě vydělali hodně. Co ti ostatní, co se bláhově chtěli svézt na módní vlně? To samé s Padesáti odstíny. Jeden hit, za nímž se plazí tisíc napodobenin. Je to nechutné. Gutenberg by se oběsil, kdyby viděl, k čemu se jeho vynález zneužívá.
To jsem se rozjela, co. Už to nebude dlouho trvat.
Snaha oslovit mládež literaturou pro ně určenou je zajisté chvályhodná, ale z marketingového hlediska je to přinejlepším běh na dlouhou trať – pokud vůbec něco, pak vychováváte ke čtení generaci, která bude na knihu zvyklá a brzy taky bude mít peníze na to, aby kupovala dál a víc. I tak však určitě nepřilne ke konkrétnímu vydavatelství jen proto, že to jej pár let zásobovalo jakžtakž slušným čtením, takhle to u nás nefunguje. Pokud k tomu má někdo alespoň nakročeno, pak právě CooBoo, to by ještě šlo označit za lovebrand. Jinak mi to připadá celé směšné a tak trochu i marné.
Závěrem
Doufám, že tento článek nepůsobí příliš rozbitě. Měla jsem na mysli tři věci – ještě jednou upozornit na to, co čtou dnešní mladí, shrnout Kostičas jako knihu, a pak ty postřehy k současným trendům ve vydavatelstvích. Jsou to velká témata, pro mě nejistá půda, jelikož toho moc nevím, takže jsem dlouho přemýšlela, zda o tom vůbec psát.
Ale něco vím a mluvit se o tom musí. To jako důvod stačilo.