Prostě to tady takhle nechám. Nevím, už jsem začala několikrát a vždycky to smazala nebo přepsala a papír byl plný fragmentů vět a hodnocení, a marnost nad marnost, nevím. Prostě můžu napsat, že jsem četla Maherova Pole a plakala u toho jako snad nikdy u ničeho, plakala jsem dokonce i u těch nejvtipnějších částí, ale že to obecně řečeno není vůbec skvělá věc a nejspíš ani nestojí za to, abyste si ji přečetli.
On to Maher nejspíš psal ze své zkušenosti. To je možná hlavní přednost, ale taky zádrhel. V jedné diskuzi někdo říkal, jak už se těší na další jeho knížku, já se tedy netěším, tyhle debuty z prožitého mi připadají jako jednorázová záležitost, třeba nedávná Jenni Fagan, jo bylo to celkem fajn, ale je to jedna jizva, kterou potřebovala popsat, a člověk nějak pochybuje, že má autor ještě něco jiného, co by opravdu stálo za sdělení.
Česká anotace prozrazuje klíčovou zápletku, to mě ani nejmíň nezaujalo. Jak jsem hodně dlouho žila v Anglii, tam pozoruhodné množství lidí hledí na kněze automaticky jako na pedofily, perverts, říkají babičky, kiddy fiddlers¸říká mladší generace; to slovní spojení tak asi po roce začnete prostě nenávidět. Nejsem věřící, ale štvalo mě to natolik, že jsem se nejednou v debatách octla na straně církve. Prostě proto. Debilové.
Četla jsem to nakonec jen proto, že člověk, co mi to doporučoval, dokola omílal, že je to vlastně moc veselá knížka. Zvláštní je, že měl pravdu. Příběh obsahuje hezkou řádku hnusných věcí, krom toho zneužívání třeba potrat, násilí ve škole, velmi pomalé umírání otce nemocného rakovinou, nebo třeba (hodně zjednodušeně řečeno) mentalitu irských teroristů, zároveň je však vyprávěn živou řečí, velmi zábavně a jaksi lehce. A asi to bude tím, že až na ty seance s páterem O’Culligeenem prožívá Finno své dospívání se vším tím úsměvným, co k tomu patří, a že to je chvílemi fakt ještě spíš dítě než kluk.
A kdoví, třeba se nakonec dostanu na vysokou a budu študovat architekturu, jak si to máma pro mě vždycky přála, aby se ze mě stal slavnej architekt, co navrhuje mrakodrapy v New Yorku a abych jim s tátou pak moh postavit pěknej domek na venkově, kam se odstěhujou, až bude táta v penzi. To poslední byl čistě její nápad, ale stejně jsem cítil, že bych to měl udělat. Dokonce jsem si na zadní stránku poznámek z matiky napsal „Architekt“, abych nezapomněl, čím mám bejt, až vyrostu.
Volný čas tráví s kamarády. Mozzo je ten špatný, před nímž všechny místní mamky své syny přísně varují. Gary je ten obyčejný, až na to, že je z hodně bohaté rodiny. Pak je tady Saidhbh, jejíž otec patří k Hnutí (chápejme IRA), nejkrásnější holka široko daleko, a zrovna do ní se Finno úplně zblázní. Celé je to roztomilé. První pivo, první lásky a tak.
Ačkoli se pochopitelně kdekdo (včetně autora té odeoňácké anotace) snaží onálepkovat knihu jako skandální či šokující, do kolen z toho asi nepůjdete. Autorovi by se dalo vyčítat mnohé, ale zrovna toho pátera zpracoval výborně. Mohl být bulvární, není. Mladý, okouzlující O’Culligeen je nepochybně zvrácený, mráz vám však bude běhat po zádech spíš z těch takříkajíc vedlejších účinků. Jak ten hnus prolézá Finnovými dny a on z toho neumí ven. Jako když se na to několikrát téměř přijde, stačilo by naznačit, a on se před prvním slovem mentálně vykolejí a nedostane ze sebe víc než pár útržkovitých žbleptů. Jako když mu holka, ta nejskvělejší na světě, neuměle vyznává lásku v jeho dětském pokoji, říká mu, co všechno to znamená a že on byl jejím prvním, a pak se ho zeptá, co ty, a on řekne, svým způsobem jsi byla první, a ona samozřejmě nepochopí, s brekem pláchne. Co když už se to nikdy nespraví.
Zhluboka vdechnu vůni její kůže vzadu na krku, ty měkkoučký chloupky, co má za ušima, se mi otřou o pusu a mně se chce umřít štěstím.
Někde v polovině musí jet Finno se Saidhbh do Londýna, kvůli jedné nemilé záležitosti, a nakonec tam zůstanou pár měsíců. Nezletilý Finno si pokoutně sežene práci jako číšník v podniku, kde jsou zaměstnáni povětšinou gayové, a najde si tady pár dobrých kámošů. Pak se nechá přemluvit k návštěvě jakési astrální školy, která mu změní život. A to je z literárního hlediska už bídné.
Maher víceméně pravidelně užívá jednoho jednoduchého, velice hezkého principu, kde v rámci kapitol chronologicky přehazuje celky. To zní složitě, ale v praxi mu to jde hladce. Jako když řeknete sen noci svatojánské. Je to sen svatojánské noci, ale je to obecně srozumitelné a vy už jaksi víte, co bude následovat. Tak třeba začne kapitolu tím, že načrtne, že se něco posralo, a pak obšírněji vysvětlí, jak k tomu došlo. Žádný objev, ovšem přinejmenším to pomáhá udržet čtenářovu pozornost.
Jinak se příběh odvíjí chronologicky a rámuje ho jeden motiv, jedna zjizvená dívčí tvář. Tyto dvě věci jsou nejspíš zároveň tím jediným, co příběh drží kompozičně pohromadě. Nedivím se těm, co si v diskuzích stěžovali na nudu. Není jasné, kam to všechno spěje, hromadí se události a některé jsou tragičtějšího rázu, žádná ovšem není natolik zásadní, aby se dal očekávat vrchol a konec.
Konec je pak úplně odbytý. Má nechuť k literárnímu zpracování něčího nadšení z astrálních věd (a také snad i nedůvěra k šťastným koncům – bacha SPOILER pozdě) je nepochybně subjektivní, objektivně můžu říct, že to Maher zabil. Obecně mu zjevně chyběl redaktor, nebo kdokoli, kdo by ten jeho tok usměrnil („to je proud něčeho, ale ne vědomí,“ stěžuje si anonym v komentáři na Amazonu). A kdo by ho upozornil, že ten závěr je třeba trochu rozpracovat. Příliš zkratkovitý. Jen tak tam fláknul happyend, a to ještě úplně nepravděpodobný. Jako by po tom dlouhém probírání se ve svém starém traumatu byl najednou příliš zdrcený a pocítil náhlou potřebu utnout to – nalepil na obrovskou zející ránu jednu malinkatou náplast. Náplast pro děti, s obrázkem dinosaura. Nic se neděje.
Teď jsem si uvědomila, že jsem ještě nečetla doslov.
Tohle stejně není recenze.
Podtrženo a sečteno, Maherův debut je okouzlující, ale v několika úplně základních věcech pokulhává. Vtipný je určitě, zejména v politicky nekorektních komentářích.
Vy u toho asi brečet nebudete, pokud ovšem taky nemáte nějaké skryté trauma, nebo třeba nejste extrémně přecitlivělí v záležitostech nedokonalé kompozice. To, co na tom tak bralo mě, byla ta řeč, někdo přesně takhle mluvil, koho jsem znala, hlava plná nedozdanejch snů, a taky mu nebylo moc let, i když o něco víc než třináct to jo, taky bylo pro něj mnohé poprvé a taky byl přes všechnu nepřízeň osudu tak absurdně optimistický, a to je celé, prostě to bylo jako číst jeden nekonečně dlouhý líbesbríf, něco tnulo do ještě živého.
Prostě to tady takhle nechám.
Ještě dva úryvky. Celkem dlouhé. Doufám, že tím neporušuji autorská práva. Já rebel. Jsou prohozené, druhý je z první kapitoly, první odněkud z dalších. Pokud vás to bude rozčilovat (soudě dle zmiňovaných diskuzí, spoustě lidí ten styl řeči, to, co mě na tom uchvátilo, lezl na nervy), knihu ani nečtěte, je totiž celá taková.
V Dublinu kromě Shilawehovejch vlastně žádný černochy nemáme, kdežto tady je jich milión. I když Fiona říká, že je to tak jenom právě v týhle části města a že v každým velkoměstě na světě černoši a Irové vždycky skončej pohromadě, protože jsou na nejnižším stupni společenskýho žebříčku. Černochy všichni nenáviděj, protože jsou líný, maj veliký pinďoury a jsou celý žhavý na sex s bílejma holkama. A Iry všichni nenáviděj proto, že jsou líný a věčně ožralí a svoje pinďoury používaj akorát k tomu, aby se vám pozdě v noci cestou z hospody vymočili u dveří. Takže když dáte Iry s černochama dohromady, dostanete děsně nebezpečnou kombinaci, jako takovou velikou, línou, ožralou sexmašinu, kterou je v každým městě nejlíp odklidit do tmavejch koutů.
Máma povídala, že až se holky vrátěj, vystrojíme Jackovi rodinnej pohřeb na zahradě vzadu za domem a skoro novou utěrkou mu očistila všechno to červený i to lepivý černý, co mu teklo po straně z hlavy, hlavně z levýho ucha a z očního důlku. Připravila ho jako nebožtíka do rakve fakt moc hezky, vyložila ho vedle záhonu s cibulema na pletenou dečku, kterou naše Sara vyrobila v ručprčkách, a běžela na půdu pro nějakou krabici od bot, co by se hodila na rakev.
Já jsem se taky položil vedle něj na trávu. A jak tam nikdo jinej nebyl, hladil jsem ho po ještě teplým kožíšku, pusinkoval jsem ho na tý nekrvavý straně hlavičky a šíleně jsem se rozbrečel. Říkal jsem mu, jak strašně moc ho miluju a že je takovej hodnej kocourek. Taky jsem mu lhal. Dělal jsem, že si vůbec nepamatuju, jak mě škrábal, ani jak kolikrát rozdřípal obrovský díry do tátovýho křesla nebo jak tenkrát mámě vylez na ještě syrovej koláč a celej jí ho na plechu pošlapal, když telefonovala. Jseš nejlepší, hladil jsem ho a slzy mi tekly. Ty jseš takovej zlatej kocourek. Nejlepší v celým Irsku. Všichni ostatní na tebe žárlej, páč jseš nejrychlejší, nejchytřejší, je s tebou největší legrace a jseš ten nejlepší kocour na světě a vždycky budeš, až navěky.