Dokud jsme tam byli sami, vládl přirozený řád, v němž schopnější plavci zabírali levou stranu a důchodci pravou. Zbytek, tedy my, co plaveme moc rádi a třeba i docela rychle, ale zjevně to moc neumíme, jsme zůstávali vždycky někde uprostřed.
Takhle se tam dalo žít. Někdy bylo víc lidí, někdy míň, ovšem většinou nikdo nikomu nijak strašně nepřekážel.
Pak se objevila vietnamská rodina. Říkám vietnamská, ačkoli nevím, co je to ve skutečnosti za rasu. Asiaté určitě. To je jedno. Je moje etnická příslušnost nejspíš taky nezajímá.
Otec, jenž chodí oblečený v jakémsi surfařském trikotu, jako jediný z této skupinky umí plavat, a kdyby se zařadil do normálního provozu, věřím tomu, že bychom si s ním rozuměli, přijali ho mezi sebe a všichni svorně plavali za doprovodu něžného hlasu Lenky Filipové, nebo čehokoli, co tam právě zlomyslný DJ naladí, vstříc lepším zítřkům.
Jenomže to nejde. Přivádí totiž s sebou několik malých dětí, které okamžitě obsadí asi dvě třetiny mělké vody, a my všichni, co jsme dosud spořádaně plavali své délky, se můžeme jít klouzat. Jsou neustále v pohybu. Někdy jsou přehozené přes jakési kusy polystyrénu, takže zabírají ještě víc prostoru. A samozřejmě kopou, vřískají a šplouchají, a nesere je, že jsou v cestě. Je to prostě několik malých šikmookých bodů, dokonale strategicky rozmístěných, aby už si tady nikdo nikdy pořádně nezaplaval.
Vietnamská matka situaci nijak nepomáhá. Dětem se vůbec nevěnuje, má co dělat sama se sebou. Vodních hrátek se účastní ve svérázném kostýmu, obléká si různobarevné plavky se sukénkami a volány, v podstatě vypadá jako chuchvalec neonových mořských řas s plaveckými brýlemi. A jakmile vstoupí do vody, není síly, co by ji udržela nad hladinou. Takže cáká ze všech nejvíc.
Je to horší, než si dovedete představit.
Diplomacie selhává – nikdo z nás neumí vietnamsky.
Z aktivity, která by vám v ideálním případě mohla dopomoci k uvolnění a příjemnému fyzickému vyčerpání, se tak stává nervy drásající boj o místo.
Jak trpké je dnes pomyšlení, že tento bazén, jakkoli malý, byl kdysi celý náš.
Ležela jsem dnes dopoledne v posteli, znavená vlastní leností jako Oblomov, a říkala si, že bych měla vstát a jít na plovárnu, vždycky v tomhle čase chodím na plovárnu, ale pořád se mi vybavoval vietnamský daddy v neoprenu a hrozně se mi nechtělo. A pak jsem si říkala, proč? Proč? Já se mám omezovat kvůli nim?
Počkala jsem a na plovárnu dorazila o hodinu později než obvykle. Ideální. Bylo nás tam asi pět. Vešli bychom se tam i s kajakem.
Ale nakonec to bylo docela jedno. Vesmír je proti mně. Po čtvrthodině začali vybíhat od šaten, plni energie a chuti do života, s neoprenem na čele.
Něco pozitivního?
Ve sprchách mi pak velmi malé děvčátko řeklo dobrý den, což se tady nikdo jiný dělat neobtěžuje. A minule mi dvě ty holčičky (je jich jak hadů, pořád nevím, jestli je to opravdu jedna rodina, ale pokud jo, pak bychom se možná ve střední Evropě opravdu mohli zamyslet nad svou klesající porodností) pomohly najít skříňku – já je nevolala, samy se angažovaly, číslo bylo seškrábané, upozornily mě na to a pak koukaly střídavě na mě a na skříňku tak vážným pohledem, jako bychom právě společným úsilím odvrátily celosvětovou krizi.
Ne že bych je proto začala milovat. Vadí mi pořád. Ale nechci moc vykřikovat, ať táhnou, odkud přišli, protože já taky nejsem zdejší a taky to na mě občas někdo zakřičí.
Myslím, že by se z tohoto dalo ledacos vztáhnout k současné debatě o imigrantech, ale mám toho plné zuby, myslím debaty i Vietnamců v mělké vodě, takže to neudělám, vůbec se mi nechce tím zabývat. Já jsem v pohodě. Taky bych nemusela být tak líná, že. Příště zkusím jiný bazén.