Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Indický deník 1: Žena z autobusu

Několik lidí mrtvých, nevím, jak k tomu došlo, do toho ti rebelanti rozložení na hlavní silnici a na kolejích, dnes prostě z Dillí nic nepojede. Krom toho někdo poškodil potrubí, cena vody prý prudce stoupá. To někdo říkal, ve zprávách nic nebylo.

V každém případě ráno vyrazím na nádraží vrátit jízdenku a zeptat se, co bude dál. Kupodivu nečekám ani minutu a jsem na řadě; moc toho ovšem nevyřeším. Můj expres pojede až večer, pokud vůbec.

Mohla bych se do Bikaneru zkusit dostat přes Jaipur; podívám se na autobusovou stanici, za to nic nedám. Vzápětí mi dochází, že nejsem jediná, kdo hledá jiné cesty. Po vyčerpávajícím a úplně bezvýsledném běhu mezi několika přepážkami si dopřeji chvilku pláče za slunečními brýlemi a pokračuji.

Nakonec najdu stanoviště autobusů ve směru Rajasthan a připojím se k davu čekajících. V hale mi jízdenku nechtěli dát, krizová situace, a tak předpokládám, že si ji koupím přímo u řidiče, tedy pokud se na mě dostane. Vedle stojící mladá žena mě vyvede z omylu, ukáže na směšnou napůl budku, napůl klec, prý tady, za chvíli, počkejte, uvidíte.

S menším zpožděním přijíždí autobus. Řidič vystoupí a řekne, že kdokoliv se rozhodne jet, činí tak na vlastní odpovědnost, a pokud kvůli neklidným Jatům zůstaneme dva dny trčet v poušti, bude to náš problém.

Vidím, že lidé váhají. Kupodivu mě to jaksi utěšuje. Že i místní jsou stejně bezradní jako já.

Nakonec se ovšem všichni začnou řadit před budkoklíckou. Taky si vzorně stoupnu a stojím, až po několika minutách mě jeden muž taktně upozorní, že řada pro ženy je vedle. To je naprosto výtečné, protože mužů je tady – jako v celém Dillí – záplava, ale žen jenom pár.

Radost vezme za své se začátkem prodeje jízdenek – v mžiku se totiž všichni v jednom chumlu narvou na budkoklícku, řada neřada. Kdo může, přestrčí ruku se zmuchlanými bankovkami přes mříže a zoufale mává, kdo je na to moc daleko, snaží se zuby nehty lokty dostat blíž. Nevím, představte si třeba rugby.

Říkám si – v kapse mám místenku na večerní expres, a i kdyby nejel, mám kde spát, nic mě netíží. A tak se s dětskou hravostí vrhnu do davu.

Jsem útlá a můj batoh taky – záhy jsem v přední linii. Pořád se usmívám, nemůžu si pomoci, stejně mi za to nikdo nevrazí, nemají ani jak napřáhnout. Za sebou zaznamenám tu mladou ženu, s níž jsem se dříve dala do řeči a která mi přeložila řidičův proslov. Chvíli si lámu krční obratle, nakonec se mi povede natočit k ní hlavu dost na to, abych se jí zeptala, zda mám jízdenku koupit i jí. Z jejího výrazu je mi jasné, že jí tahle velkorysost přijde úplně mimo mísu. Chápu to, ještě pořád jsem dost daleko od kasy. Stejně ale kývne. A když už jsem úplně u mříže (což ještě nic neznamená, jelikož u mříže je nás spousta), dokonce na mě začne pořvávat, heslovitě jako trenér, ať to nevzdávám, ať jsem průbojnější, a hlavně ať už konečně začnu mávat penězi.

Strčím ruku s nesmyslně velkým obnosem do klícky a snažím se upoutat pozornost starého pána, jenž trůní uvnitř s bločkem a kalkulačkou. Mluvím na něj, sama sobě zním nepravděpodobně, taková škrobená britská angličtina, please Sir may I perhaps… Ale třeba právě to rozhodne? Zároveň prožiji dva menší záchvaty paniky, tady je totiž tlak opravdu mocný, chvílemi se nemůžu nadechnout.

Každopádně tenhle zápas vyhrávám.

Mám dvě jízdenky.

Na autobus, který nás možná nezaveze dál než někam do prdele pouště, ale stejně.

Skáču, protože mě to všechno baví, žena se mi zatím snaží vtisknout do dlaně dvě stě šest rupií, i to mě nadchne – aby jízdenka stála tak málo! Přijmu, odbíhám si ještě koupit láhev s vodou (není ani o trochu dražší než obvykle), a pak hned nasedáme – a jede se!

Za těch šest či kolik hodin prohodíme sotva pár slov, nenabídneme si oříšky, nezeptáme se na jméno; většinou spíme nebo klimbáme.

Ale není to konec příběhu. Do Jaipuru dorazíme krátce po setmění a ta žena se mnou dobrou půlhodinu chodí od okénka k okénku, aby se ujistila, že se co nejdřív, nejpohodlněji, a hlavně nejbezpečněji dostanu přes noc do Bikaneru. Několikrát jí říkám, že to je v pořádku, tuhle frontu už si vystojím sama, nejak se zařídím, nějak to zvládnu, ale ona ví, že tak snadné to nebude, a nenechá se odbýt. Přitom se vždycky usměje a já z toho úsměvu čtu, že nemám být vůbec v rozpacích, že to není jen oplácení dobrého skutku zdvořilou službou, a že je ráda.

Možná bych pro ty, co nebyli v Indii, a nejsou žena, doplnila, že běloch tady nikdy nebude běžným zjevem, a často budí v místních nejrůznější emoce, a ženy jsou téměř nepřetržitě obtěžovány v souladu s obecnou představou svobodomyslné bílé šelmy svolné ke všemu (zdroj těchto jejich informací? porno. nežertuji.)

Prostě neznám její jméno, ale postarala se o mě, netrčela jsem sama v noci na nádraží.

Píšu tenhle článek z Bikaneru, v prázdné jídelně do starého sešitu, všechno se to stalo před týdnem, a mezitím se přihodily jiné věci, včera jsem se vrátila z pouště, zemřelo nám kůzlátko, a musím najít poštu, a o tom všem bych taky chtěla napsat, ale tímhle bylo zapotřebí začít.

Možná by nakonec dostala jízdenku i bez mé pomoci. Možná bych se já bez ní v Jaipuru stejně neztratila. Ale potkaly jsme se. A za ten krátký čas, co jsem tady, už mám za sebou takových setkání víc.

Je to skoro trapné, a nebude to PMS, ale nedostatkem cukru by to mohlo být – že mě to chvílemi dojímá skoro k slzám.

Buďte hodní. Je to krásné.

Reklama