(Já se přání adresátů snažím sledovat, minule jsem tak na jednu kartičku kreslila mývala. Výsledek nevalný, ale bavilo mě to. Někdo někde má doma stovky kreseb mývalů od lidí z celého světa.)
Ve svých vlastních požadavcích jsem původně měla oblíbený citát a pak oblíbenou píseň. Nevím, co jsem od toho očekávala, nicméně tu sbírku hipisáckých perel moudrosti o lásce a míru a bohatý playlist romantických balad mám ještě v zásuvce. Pak jsem si tuto položku profilu pozměnila, od té doby se ptám se na jejich životní sny. To také není nikterak vynalézavé, ale výsledky mě baví víc.
Ačkoli síť je to mezinárodní a já jsem si také zaškrtla, že mám zájem o výměnu v rámci celého světa (kromě země, v níž žiji), v tom, co mi přichází, převažuje Německo, Holandsko, a Ukrajina, v menší míře pak Spojené státy, Finsko, Rusko, Čína, Taiwan. Občas se objeví něco z Francie, Turecka, Jižní Ameriky, ale spíš výjimečně.
Tudíž můj sociologický vzorek je neúplný.
Kromě toho se dá předpokládat, že lidé, kteří se do takového projektu zapojí, jsou gramotní, a určitě by se daly nalézt i společné důvody, proč se zapojili. Mají rádi psaní, zajímají se o cizí země, sbírají pohledy, a podobně. Věkem se různí, nejmladší, kdo mi napsal, byl osmiletý Číňan, nejstaršího si nepamatuji, ale důchodci tady mají své zastoupení.
Důchodci také povětšině kašlou na mou zvědavost a radši zreferují, kolik mají vnoučat a čím si krátí volný čas. (Opravdu mám pocit, že v Německu se musí strašně dobře žít, přála bych jim vidět mou slepou babku, její dřevěný záchod a kolony mravenců na dvorku. V lepším případě na dvorku.)
Jinak se odpovědi pořád opakují – kromě jednoho třicetiletého Moskvana, který uvedl, že jeho životním snem je zamilovat se, si nevzpomínám, že by někdo napsal něco jiného než cestování a literaturu. Lidé chtějí poznat svět, a (nebo) chtějí vydat knihu.
Druhá věc by byla, co pro splnění svých snů ti lidi dělají, ale to se nedozvím.
Co by mě zajímalo ještě víc, to je jejich denní snění. Byla bych to tam uvedla, ale jazykové znalosti odesílatelů jsou na různé úrovni, nechtělo se mi vysvětlovat, co mám na mysli, a krom toho, i když jsem cizí, daleko a neškodná, měla jsem pocit, že by mi to stejně nikdo na rovinu neřekl.
Domnívám se nicméně, že i tady by se dokola opakovalo to samé. To zní jako odsudek, ale mně se to naopak velmi líbí. Já jsem si třeba do svého chytrého telefonu přidala k hodinkám světový čas, vybrala jsem si jen dvě města, a vždycky, když jdu spát a nastavuji budík na ráno, dívám se, kolik tam u nich je, a říkám si, lidé v Tokiu snídají a pomalu se chystají do práce, a říkám si, v New Yorku lidé z práce odcházejí a možná si dělají nějaké hezké plány na blížící se večer. Je to velmi podobný pocit, jo, jako tohle usínání kolem světa, propojení s mnoha dalšími lidmi, co dělají to samé a o tom samém si nechávají zdát.
Četla jsem o denním snění několik článků a psychologové tvrdí, že je to důležitá činnost našeho mozku, protože rozvíjí představivost, formuje ambice a motivuje ke snažení o úspěch. Nevím. Některé lidi dost možná rozpor mezi tím, co jim probíhá v hlavě a co se děje před jejich očima ve skutečném životě, může velmi snadno úplně posílat do kolen.
To nevím, co bylo za frázi. Prostě že zapadnou ještě hloub do přesvědčení o vlastní neschopnosti, a tak dál.
Ale to už je jejich problém. Přejděme dál.
Denního snění ubývá, jak stárneme. Čím jsme starší, tím víc se už v mysli obíráme spíš tím, co je za námi, vzpomínáme a rekapitulujeme. Tvrdí psychologové.
Jinak prý lidé zdaleka nejčastěji sní o úspěchu, ať už je to v práci či v lásce. Tomu věřím. A taky bych řekla, že spoustě lidí stačí slyšet nějakou třeba oblíbenou píseň a rádi se pak oddají představám, že jsou na scéně, hvězdy večera. Kdo z nás by občas nechtěl třískat na bicí? Nebo obluzovat publikum jímavým klavírem? Hudba je mocná. To taky tvrdí psychologové, ale na to bychom přišli i sami. Tímto psychology opouštíme.
Taky jsem se teď několik dnů několik chvil těšila představami, jaké by to bylo, dát si společnou píseň s mým bráchou, nějaký hravý hip-hop-song, bez publika, viděla jsem to vždycky pouze u nich ve zkušebně, dali bychom takový pseudo-battle do řízného beatu (pseudo, protože kdybychom třeba chtěli házet bláto navzájem na své matky a tak, jsme přece jen sourozenci, to nejde), viděla jsem ten svůj krásný double-time, na nějž bych ve skutečnosti neměla plíce (ani dostatečně rychlý mozek, když už jsme u toho), ale byla by to inteligentní, důvtipná výměna, stolní tenis ve verších, žádné těžké dissy.
Ale to bylo jen teď. Výjimka. Jinak je totiž mé denní snění skoro monotematické: představuji si, že mám kamarády. Taky to má co dělat s úspěchem, že? Dalo by se mluvit o oblíbenosti. Často se třeba jakože před někým předvádím, že nějaké kamarády mám, i kdyby mi zrovna jen volali. Pokud to teď zní trochu smutně, smutnější je bezesporu fakt, že to není nesplnitelné a v podstatě je to moje vina.
Protože o přátelství je třeba se starat a já to mám jako s pokojovými rostlinami, když jsem si tu svou nynější v krámku vybírala, poprosila jsem o něco nenáročného, co nechcípne, když na její existenci na pár týdnů zapomenu. Doteď mám jenom jednu. Ne, není to kaktus. Proto taky občas celkem trpí, řekla bych. Ale zvláštní je, že si na ni často vzpomenu ve chvílích, kdy pocítím žízeň, vzpomenu si, jestli taky nepotřebuje trochu vody. Obvykle jo. Pak u ní stojím a z láhve ji zalévám a sama z jiné láhve piju čistou. Pijeme spolu a nevěřili byste, jak to bývá hezké.
Jinak je v tomto kontextu zajímavé si uvědomit, že i vy jste dost možná předmětem něčího snění. A sníme o tom, co nemáme a chtěli bychom mít, a tak je svět podivně propojený šipkami touhy, nasměrovanými od bodu k bodu, dál a dál, možná trochu smutná souhvězdí, šipka se zřídka vrací k výchozímu bodu.
Trochu strašidelnější by byla úvaha o tom, že jste objektem něčího snění o vztahu se vším, co k tomu patří. Nebo to už jsou jiné fantazie? I kdyby. Našla jsem na internetu obrázek, na fotce, takže to vypadá, jakoby šlo o celkem velký plakát, i když doma vyrobený. Je plný růžovosti a srdíček, a velikým vlnivým, jakoby radostným písmem se tam hlásá: You’re somebody’s reason to masturbate. Kdo všechno kdy asi strávil chvilku rozkoše s myšlenkou na vás! To by vám snad mohlo i lichotit, ale seznam těch lidí byste asi radši nechtěli vidět.
Je Silvestr, 22:42. V New Yorku 16:43, v Tokiu 6:44, novoroční ráno. Lidi slaví. Sedím tady, piju víno. Květina dostala vodu. Samozřejmě, kdybych měla důvod se domnívat, že by si taky dala tramín, určitě se o něj podělím. Jsme přece kámošky.
Příležitost svádí k vzletným prohlášením, k předsevzetím a výzvám, nechám toho, mám před sebou spoustu práce. Nebo ještě. Jako loni, z Medvídka Pú, mého oblíbeného medvídka.
„Nazdar, Králíčku,“ řekl, „jsi to ty?“
„A co když nejsem,“ řekl Králíček. „Co se stane potom?“
„Mám pro tebe vzkaz.“
„Vyřídím mu ho.“
Nehrajme si na intelektuály, pro něž je tento článek příliš přízemní, ne dost erudovaný, nechci žádné další hejty v komentářích, napište mi, jako lidé, o čem sníte. Bolkonské to vyřídím.