Koneckonců, tady ani moc nejde o nějaké pracné hledání indicií. Vrah je amatér, usvědčující důkazy jsou shromážděny snadno a rychle. Soud se rovněž moc neřeší, rozhodnutí jsou věcí vládnoucí elity a ta má o spravedlnosti vlastní představy. Jeden britský recenzent v této souvislosti označil knihu za působivou dokumentaci tyranie a brutality, mně se to moc nezdá. Svévole osob u moci je prezentována bez jakéhokoli hodnocení, věcně jako tapety u Balzaka, prostě to je, a to je celé. Pravda, pokud to někdo touží interpretovat jako kritiku systému, může. Nezlobíme se.
Ulice je pustá a němá. Noc pokračuje, je stále temnější. Kdo může, spí.
Milostná zápletka je taky jaksi předvídatelná. Mně to velmi imponuje. Když vás neruší vaše vlastní analytické rozbory, co se bude dít, můžete se soustředit na to, jak je to napsáno, a to je v tomto případě velmi zdařilé. Autor relativně střízlivými opisy na malém prostoru buduje obdivuhodně silnou atmosféru. Tomu dopomáhá řešení přímé řeči, jemuž nyní věnuji několik následujících odstavců.
Přímá řeč není vyznačená uvozovkami, pouze kurzivou, a dialogy nejsou odlišené vůbec – promluvy jednotlivých postav jsou seřazeny za sebou. Pomyslíte si, že vzniká chaos a musí se to tudíž těžko číst. Čte se to však naopak velmi snadno. Prostě se záhy přestanete pozastavovat nad tím, co kdo říká.
Gratuluju! Děkuju. Ačkoli někdy… Někdy co? Víš, mít tak mladou a hezkou ženu je někdy jako být neustále ve službě. Musíš vyhovět všem jejím rozmarům, být pořád na stráži. No, řekl bych, že to musí mít i své výhody. To ano, ale nejsou tak časté, jak by sis přál. Kámo, v tom máš teda pravdu. Všechny ženské, ať jsou mladé nebo staré, neustále bolí hlava, necítí se dobře nebo si najdou jinou výmluvu. Je to pořád to samé. Mám jednu kamarádku a ta tvrdí, že ženy ve skutečnosti nemají sex rády. Já myslím, že ano, ale nelíbí se jim, že se jim to líbí.
Takhle to jde dál tuším přes celou stranu.
Dosud jsem se takovým přístupem k dialogu nikde nesetkala a přiznávám, že se mi líbí. Autor tím dosáhl dvou věcí. Jednak je tok textu plynulejší, jednak se snížil důraz na výpověď. I tam, kde ještě lze postavy odlišit (třeba jeden vyká, jeden tyká), najednou jakoby na vyřčeném až tak strašně nezáleželo. Koneckonců, postavy často jen tak plácají. A když se to plácání náhodou kolébá na hraně romantiky, to, co by se dalo odsoudit jako patos, rovněž čtenáři ani zdaleka tak nepřekáží. Zde jedna hezká ukázka, kde autor dialog klouzající k frázím navíc celkem obratně zvrátil:
Promiňte, já na tyhle romantické věci už nejsem. Na jaké věci? Tyhle romantické nesmysly, večeře, úsměvy, narážky. Každý na to je. A kdo ne, tak jen proto, že už je mrtvý, ale ještě o tom neví. Možná máte pravdu. Máš strach. Já vím, jak to končí. Ano? A jak to teda končí, mohl bys mi to říct? Končí to tím, že jeden z nás dvou bude trpět, možná oba. A co má být? Nejspíš ráda trpíte, ale já ne. Když to vidíš takhle, tak proč se nezabiješ? Jak to s tím souvisí? Jednoho dne zemřeš, všichni jednou zemřeme. Nemilovat ze strachu z utrpení je jako nežít ze strachu ze smrti. Slečna je filozofka? Pán je zbabělec?
Když jsme u patosu, když jsme u frází, v knize je víc míst, kde by se čelo kritikovo snad pomalu svraštilo, ale autor z toho většinou včas vybruslí. Napadlo mě ovšem, že mám nejspíš v tomto směru sníženou citlivost; jelikož jsem teď půl roku po večerech poslouchala portugalské fado, snesu víc než jindy. Ano, v hlavě to mám propojené. Chápu zmíněná místa jako kolorit. Nevím. Teď se trochu ztrácím.
Když jsme u formálních zvláštností, text také v jedné (nemýlím-li se, pouze v jedné) chvíli ztratí interpunkci; nevím, zda bych to přímo označila jako proud vědomí, nejsem v terminologii natolik zběhlá. Právě na tuto pasáž jsem narazila, když jsem knihou listovala v obchodě, a téměř mě odradila od koupě. Nicméně není třeba se jí bát. A končí moc hezky:
Sedím a snažím se proniknout temnotou a poušť se nakonec promění v zrcadlo, v němž procházejí všichni lidé mého života jeden za druhým. Vidím je jasně a zřetelně. Všechny prožité emoce, jednu za druhou, bez ustání, zatímco měsíc trhá noc jako barakuda malou rybku. Alchymie, transmutace: já jsem poušť a poušť je mnou. Najednou začnu výt na měsíc. Venku září slunce a zuřivě prostrkuje své paprsky do místnosti, kde si myslím, že jsem kůň, liška, netopýr. Kde si kladu otázku: Kdo jsi? Jsi kůň, jsi liška, jsi myš?
Jsem liška, děkuji. Pokud má někdo zájem o obsahovou stránku knihy, shrnu. Úvodní kapitoly nás jedna po druhé seznámí s několika postavami, jejichž osudy se vzápětí pozvolna propletou. Potkáme například policejního komisaře, potkáme taky Evu, relativně pasivní členku odboje. Odbyla jsem to, vím.
Brilantní jsou snad všechny vraždy v tomto díle, čistá práce. Akční scény vůbec. Opět mám trochu obavy, kolik můžu z knihy beztrestně citovat, ale risknu to.
Biterman si uvědomí, že na něj přestal mířit pistolí, a rozhodne se okamžitě využít situace. Šelma se osvobodí a vydá divoký řev, který Amancia přišpendlí k podlaze. Prudkou ranou mu vyrazí zbraň z ruky. Dalším úderem převrhne psací stůl, po místnosti se rozletí papíry jako obří konfety, skočí na Amancia a celou vahou ho srazí k zemi. Amancio se snaží bránit, ale nohy má zkroucené pod tělem a paže mu bolestivě svírá protivník. Před očima má obrovský Bitermanův býčí obličej, z úst mu odkapávají vzteklé sliny. Pokouší se uvolnit zoufalými pohyby, jež na Elíasově tváři vyvolají pobavený úsměv. Připadá si jako přišlápnutý mravenec. Nohy mu začínají dřevěnět.
Dalo by se mluvit o technice téměř filmové, převládají poměrně lakonické popisy akce. Autor to v každém případě velmi efektivně podbarvuje – přišpendlí ho k podlaze, papíry se rozletí jako obří konfety, Biterman má obrovský býčí obličej, kapou vzteklé sliny. Mravence bych tam už ani nepotřebovala, ale může být. Stručný, přesný popis pohybů s vypíchnutými expresivními výrazy. Jde to rychle a vráží se to do vaší představivosti. Máte ten obraz před očima.
K tomu přičtěme stejně uměřeně naznačené stavy postav. Paže je bolestivě sevřená, Amancio se zoufale snaží, na Bitermanově tváři pobavený úsměv. Žádné reflexe, přemýšlení dalšího tahu, prostě se to semele. Všechno ostatní ve třech slovech.
Vidím, že to tady rozebírám celkem podrobně. Nějak jsem přejala tu lhostejnost textu. Je jen tma, mlha, mlha, smrad od řeky, a na ničem zas tak moc nezáleží.
Myslím, že jsem se konečně naučila používat slovo „ovšem“, v důsledku čehož jej mám teď tendenci v záchvatu radosti zneužívat. Ale tady je jen jednou. Dovoluji si to zmínit, jelikož je vlastně celý tento článek o takových drobných krásách. Rovnou mě napadá, že například „jelikož“ se mi vůbec nelíbí. A „vůbec“ se mi zase líbí hodně, i když ne tolik, jako „ovšem“.
Toto je všechno o knize, a přitom mi to najednou připadá jako volání o pomoc.
Jehlu v kupce sena lze koupit.
To jsem ráda.
Trochu mi chybí doslov, nakladatelství Host by nad tím obecně mohlo začít uvažovat. Také mívám poslední dobou pocit, že je jejich produkce trochu nepřehledná. Všechno to má ty výborně udělané obálky a vychází toho spousta, a já neumím odlišit, co za přečtení stojí a co ne. Ani trochu by mi nevadilo, kdyby mi to někdo naznačil. Toto je mainstream, tímto chceme jen vydělat peníze. Toto je třeba náročnější čtení. Z marketingového hlediska (ovšem) dokonale chápu, proč to mají smíchané dohromady.
Na závěr úryvek, ještě. Tady bych vážně uvažovala, zda neškrtnout tu kočku, pařátky mi celkem stačí, už tak je to pěkný a mnohomluvný obraz. Obzvlášť když si uvědomíme, co ho čeká venku. I když snad právě proto tam musí být ta kočka. Toto je dobrý námět k zamyšlení pro ty, co to četli.
Mávám pařátkem. Nashle u dalšího článku. My dožijeme.
* * * * *
Eva čeká u dveří pokoje s taškou v ruce.
Hotovo? Hotovo. Padáme.
Utíkají k východu. Lascano se náhle zastaví.
Co je? Na něco jsme zapomněli. Na co?
Perro se otočí a vrátí se k ptačí kleci. Otevře dvířka, velmi jemně uchopí ptáčka do ruky, jde k oknu, otevře je a vypustí ho ven.
Musíme ho pustit na svobodu, jinak by umřel hlady. Ty jsi tak sentimentální, miluju tě.
Byt ztichne. Ptáček se snese na zábradlí a svírá ho svými malými pařátky. Jako blesk z čistého nebe se odněkud objeví kočka, skočí po něm, sevře ho prackami a zaboří mu špičáky do hlavy. Ozve se lupnutí, jako když se rozlouskne ořech.