Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Každý je na něco chytrý

Možná jsou ve vašem okolí lidé, o nichž se domníváte, že jsou úplně blbí. Jistě byste si to pomysleli například o mém strýci. Já si to o něm také myslím, blbost z něj přímo prýští. Na druhé straně, dejte mu do rukou Rubikovu kostku v jakémkoli stavu – složí ji během několika vteřin. Čím to je?

Pokud jste již slyšeli o americkém psychologovi Howardovi Gardnerovi nebo přímo o jeho teorii mnohočetných inteligencí, můžete přeskočit ke druhé části článku, kde se zběžně věnuji osvojování cizích jazyků. Pokud jste navíc polyglot, asi mě můžete úplně vypnout a jít dělat něco jiného, nemám pro vás nic.

Výkladový slovník jazyka českého definuje inteligenci jako schopnost chápání a samostatného myšlení, nebo jinak: rozumové nadání. To by bylo pro Gardnera nejspíš příliš jednostranné. Podle něj dostáváme všichni do vínku hned několik druhů inteligence, z nichž pak některé rozvíjíme více a některé úplně zanedbáme.

Jeho výše zmiňovanou a dodnes diskutovanou teorii mnohočetných inteligencí velmi přístupně vysvětluje mladším čtenářům americký pedagog Thomas Armstrong ve své knize Každý je na něco chytrý. Ačkoli je kniha bezesporu určená především dětem a učitelům, rozhodně ji doporučuji k přečtení. Komukoli, všem.

Suše vyjmenuji osm běžně uváděných druhů inteligence; v závorce najdete, jak je zjednodušeně nazývá Armstrong.

* jazyková inteligence (chytrost na slova)
* zvukově-hudební inteligence (hudební chytrost)
* logicko-matematická inteligence (logická chytrost)
* vizuálně-prostorová inteligence (obrazová chytrost)
* tělesně-pohybová inteligence (tělesná chytrost)
* interpersonální inteligence (chytrost na lidi)
* intrapersonální inteligence (chytrost na sebe)
* přírodovědná inteligence (přírodní chytrost)

Možná už v této chvíli je vám jasné, která převažuje ve vašem případě. Rovnou bych podotkla, že náš vzdělávací systém výrazně (opravdu velmi výrazně) upřednostňuje jazykovou a logicko-matematickou. Třeba ve vás vzdělání ubilo geniálního houslistu, není to vyloučené.

Armstrong každému druhu inteligence věnuje samostatnou kapitolu. Na začátku každé je rychlý test, kde si odpověďmi na deset až patnáct jednoduchých dotazů ověříte, nakolik je u vás chytrost rozvinutá. Následně vysvětlí, co všechno to obnáší, jak ji můžete dále rozvíjet, pokud je vám blízká, i jak ji podpořit, pokud jste ji dosud zanedbávali.

Pokud si to dovedete představit, pak v této chvíli určitě chápete, že to je prakticky jeden velký pavouk rozbíhající se od vašeho prvního souhlasu k dalším podotázkám, a je toho spousta, co se vás na pohled až tak moc netýká – ale za přečtení to opravdu stojí všechno.

Něco se vás samozřejmě netýká proto, že vám už dávno není deset. Jako třeba:

Přestože ještě rostete a vaše tělo se neustále vyvíjí, někdy vás ruce neposlechnou úplně přesně. Chápu, že to může být dost skličující, zvláště když máte výtvarku a chtěli byste tvořit.

To jen tak pro odlehčení. Drtivá většina je velmi užitečná. Bude se vám průběžně vtírat myšlenka, o kolik příjemnější by mohl být tento svět, kdyby byly děti vychovávány v duchu této teorie. Ale samozřejmě, má to i svá úskalí. Dítě se může vykašlat na zlomky, celé dny viset na prolézačkách a argumentovat tím, že se pouze snaží soustředit na svou pohybovou chytrost.

Z názvů inteligencí se zdá, že je jasné, o co se ve kterém případě jedná, je to ovšem trochu zavádějící. Dost možná si myslíte, že nemáte hudební sluch, přitom hudební chytrost může být mezi vašimi nejsilnějšími. Přiznáte si, že gramatika není vaší silnou stránkou, přitom pořád můžete být silně jazykově nadaní. Ani na internetu jsem nenašla natolik přehledné a vyčerpávající definice jako u Armstronga, a pokud vás to dále zajímá, podívejte se k němu.

Proč je to důležité? Ve výsledku se třeba posunete k plnějšímu prožívání života, snadněji, než byste to svedli s průměrnou motivační příručkou. A jednoznačně, pokud nemáte extrémně zakrnělou interpersonální inteligenci, budete mít větší pochopení pro lidi, kteří vám dosud přišli úplně nemožní.

(Zeman? Zvláštní, že mě to napadlo, že. Ale přemýšlela jsem nad ním už od úvodu, kde Armstrong vybízí čtenáře, ať si zkusí aplikovat definice na konkrétní osoby ve svém okolí, na koho co sedí. Ovšem Zeman je nejspíš výjimečný. Rozhodl se žádnou ze svých inteligencí neprojevovat veřejně.)

Závěrem poznamenávám, že měření IQ, na které je naše společnost ještě pořád do jisté míry vysazená, podle Gardnera v podstatě o ničem nevypovídá, jelikož poskytuje jen velmi neúplný obrázek. Podle článku z National Geographic zachytává asi tak dvacet procent skutečné inteligence.

(Rozpustit Mensu!!)

A poslední citace, tato konkrétně z kapitoly o chytrosti na lidi, nesmírně poučná:

Nenechte si ujít jedinou příležitost, kdy se můžete něčemu přiučit. Možná vás to nikdy nenapadlo, ale každý člověk, kterého potkáte, (a) ví věci, o nichž vy zatím nemáte ani ponětí, (b) poznal množství lidí, s nimiž jste vy do styku nikdy nepřišli, a (c) nasbíral řadu zkušeností, které vy nemáte. Pomyslete jen, kolik se toho tedy od každého člověka můžete dozvědět! Navazujte vztahy s novými lidmi a ptejte se jich na jejich zážitky.

Ten bod (a) mě úplně dostal. Kdo z dospělých to dělá? Všichni si myslíme, že víme všechno.

Řeknu něco závěrem, a pak to vůbec závěr není. Mám tři konce, jako příliš dlouhý klubový film. Odpusťte.

Teď navíc poznámka bokem. Ve zmiňovaném článku z National Geographic se mi uprostřed statě o logicko-matematické inteligenci objevil v řádku odkaz na jiný článek: VIDEO: Chobotnice mají ohromující intelekt. Co člověk vyhodí, to zužitkují. A krátce předtím z ničeho nic uprostřed úvodní pasáže: Voliči pravice jsou hloupější než voliči levice. Tvrdí to kanadská studie.

Mám neblahý pocit, že hranice mezi bulvárem a populárně-naučným tiskem se pomalu stírají.

Pokud si doma chcete pro zábavu či poučení ověřit, jak na tom jste, doporučuji, vládnete-li jazykem anglickým, zadat do vyhledávače „multiple intelligences test“. Přinejmenším univerzity často nabízejí tento a podobné testy zdarma, jelikož se jim výsledky hodí do výzkumů. A zpravidla jsou podrobnější než běžné české verze.

Na ty jazyky mi teď zůstal velmi malý prostor.

Nedávno mě napadlo naučit se trochu svahilsky. Přišlo mi to však velmi složité. Pokud jste někdy drželi v rukou učebnici svahilštiny, určitě mě chápete. Ukáží vám slovo, které se máte naučit, a pak větu, v níž je použité, a vy jej tam vůbec nevidíte. To není normální skloňování; ta věta se skládá úplně nečekaně a bez jakékoli zřejmé logiky, a to slovo jednoduše semele tak, že je k nenalezení. Učebnice se ani nesnaží jej zvýraznit. To slovo už není.

Přihlásila jsem se tedy na kurz Jak si osvojit cizí jazyk co nejrychleji, který v rámci skvělého projektu naucmese.cz pořádá Lucie Gramelová. Se svahilštinou mi to vůbec nepomohlo, ale to je pouze můj problém, jinak mě ty vydatné tři hodiny velmi nadchly. O jazycích jako takových skoro vůbec nebyla řeč, a po krátké úvaze to dokonale dává smysl. Krom jiného se mluvilo právě o mnohočetné inteligenci a jak moc nám zjištění, ke kterému typu inklinujeme, může usnadnit učení.

Posléze jsem si na internetu vyhledala další příspěvky k tématu a shlédla i nějaká videa z amerických TEDx konferencí, ale nikdo mi neřekl ani zdaleka nic tak praktického a univerzálně použitelného jako zmiňovaná Lucie. A použitelného nejen k učení jazyků, to zdůrazňuji.

Po dlouhém úvodu již nepřekvapí poznámka, že ve škole nás vyučují cizí jazyky způsobem, který většině žáků nejspíš jednoduše nevyhovuje, a v důsledku může způsobit úplný blok („Prostě na to nemám hlavu.“).

Neposílám vás rovnou na kurz – ačkoli je vynikající a na podnět vzešlý v rámci živé diskuze už existuje i navazující, který se věnuje právě teorii mnohočetné inteligence – nicméně pokud vás téma zajímá, určitě se podívejte na Gramelové stránku Jazykový koutek. Graficky to trochu křičí o pomoc, ale obsahově je to malý poklad.

Strejda tedy není úplně blbý, ačkoli tomu mnohé nasvědčovalo. A vy si třeba začnete zpívat aspoň ve sprše, nebo zítra ráno během vstávání rozhýbete své boky v rytmu orientálního tance, pár vteřin stačí a hned je vám líp, kdo by si to byl pomyslel.

Srandičky, srandičky, ovšem čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě pronásleduje pocit, že na mě vzdělávací systém zanechal těžké stopy, že mě pokřivil a vyplivl do kanceláře, abych slepě vydělávala na to, aby mohl pokřivovat a vyplivovat další. Z neznámého důvodu mě nejvíc nasírá vzpomínka na hodiny tělocviku, které mi přišly převážně nesmyslné (skákat přes kozu? proč?) a rozhodně ve mně nepěstovaly touhu se hýbat, zatímco teď mě baví běh, plavání, pilates a další věci – ale trvalo mi deset let, než jsem se k tomu dopracovala, a s mou skoliózou to už asi nehne, a lázeňská paní doktorová se mi smála, ha ha, vy nemáte zádové svaly, jako že vůbec je nemáte.

Protože u těch excelových tabulek si je zrovna moc neprotáhnu, že.

Takový proslov. Na stará kolena rebel.

A příští článek bude o tom, zda není placený sex lepším řešením než manželství. To jsem ale taky já nevymyslela. Já jen peču a občas něco přečtu, a pak to převyprávím.

A třeba zrovna Rubikova kostka mi dělá velký problém.

Reklama