Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Lázně aneb Cesta za štěstím

Slovensko, to je normálně ten kousek země, jímž musíte projet, když se snažíte dostat se třeba na Zakarpatskou Rus, nebo na nějaké jiné malebné místo. Projíždíte s vytaženým okénkem a zatajeným dechem, neohlížíte se, nezastavujete, močíte do lahve. Za hranicemi setřete z čela pot a začínáte volně dýchat.

Chtěla jsem si s kamarádkou udělat výlet. Kamarádce říkejme Tlapka. Tlapka a Kopýtko, znavené velkoměstským životem, se rozhodly pro pár dní oddechu, ideálně v lázních. Kopýtko zoufale toužilo zůstat v bezpečí známého lůna, netrmácet se do cizích končin, ale Tlapka pořád dokola ukazovala na mapu, aha, tady je nějaká pidivesnice v pidihorách, někde na Slovensku, tam by mohlo být hezky! A tak nakonec sbalily plavky, knížku, malý proviant, a jelo se.

V dnešních dobách slevových portálů s nabídkami wellness jsem si představovala něco jako z těch obrázků, ležíte na čistém ručníku a blaženě se usmíváte, zatímco vám někdo klade ty nahřáté ploské kameny na vaše unavená záda, a také se u toho blaženě usmívá. Nic takového. Přesto to bylo skvělé.

Na recepci léčebného domu jsme dostaly klíče od pokoje, nicméně paní naléhala, abychom neprodleně spěchaly rovnou do jídelny, jinak promeškáme oběd. Poslechly jsme. Poslouchaly jsme takhle celých pět dní. Vůbec nám to nevadilo. Je něco osvobozujícího v tom, když vám někdo říká, co máte dělat. Žádné břímě odpovědnosti, tíha rozhodování. Slovy klasika, jste volní ve svých hranicích poznané nevyhnutelnosti.

Po jídle, za něž by se průměrná školní jídelna nemusela stydět, jsme na další pokyn z recepce navštívily ordinaci lázeňského doktora, nepříčetně působícího muže v nejlepších letech. Zpětně se jeho rozrušenému stavu mysli nedivím, léčebný dům byl plný důchodců, takže pohled na Tlapku a Kopýtko asi musel být osvěžující, a snad zneklidňující zároveň.

Šla jsem dovnitř první a hloupě usedla, kam mi ukázal, tedy na lůžko. Přítomnost zdravotní sestry mě uklidnila, ta nám nicméně za celý čas prohlídky v podstatě nevěnovala pozornost. Ne že by se zas tolik dělo. Zasahoval do mého osobního prostoru, a já neměla kam uhnout. Budil dojem člověka, jenž s neurotickou urputností řeší dilema, jestli vám roztáhnout nohy nebo promluvit do duše. Kdyby se klepal, nedivila bych se.

Když jsem konečně vstala, najednou se zeptal, odkud jsem, že mám tak divný přízvuk. Řekla jsem, že jsem za posledních deset let porůznu cestovala, pobývala v zahraničí. Zeptal se, kde se cítím nejlépe. Pokrčila jsem rameny, že je mi docela jedno, kde právě jsem.

„Jste šťastná?“ zeptal se nato.
„Šťastná?“ opáčila jsem, a nebylo to ani tak moc údivem jako nejistotou. Také mě hned napadlo, že šťastní lidé na tuto otázku odpovídají bez rozmyslu, a nezačínali by rozebírat, co to vlastně je, to štěstí. „Proč?“ pokračovala jsem a snad trochu trpce se usmála. „Máte snad i na to nějaký lék?“
„Na to máme všichni lék,“ odvětil a zlehka si položil prsty jedné ruky na prsa, „v sobě. Víte, co to je?“
V rozpacích jsem se odmlčela, stejně se hodně rychle znovu ozval sám.
„Modlitba.“

Těkala jsem očima, podívala se na jeho pracovní stůl. Počítač neměl, na desce byla rozložená mapa světa a vedle štůsek knih, navrchu obrovská ruská učebnice anatomie. Zapomněla jsem na něj, na sestru i na papír s rozvrhem procedur, a vyklouzla z místnosti. Zůstala jsem sedět v čekárně, v měkkém, polstrovaném křesílku, hleděla oknem ven na malé nádvoří s kašnou, a v duchu se opravdu modlila, doufám, Bože, že si Tlapka hodila něco přes sebe, přes ten svůj výstřih, v němž je o tolik víc než v mém, v němž tluče srdce větší než mé, a s tím vším dohromady si neradno zahrávat.

Pak Tlapka konečně vypadla ze dveří, v ruce papíry, smála se a tahala mě za ruku, vyklopýtaly jsme jedna vedle druhé přes halu a recepci ven, přestávka na tabák. Smála se tak mocně, husté plavé kadeře jí poskakovaly kolem růžových tváří, smála jsem se taky, přehýbaly jsme se v pase a nemohly přestat.

Víš, co se mě zeptal, říkala Tlapka, prý jestli jsem šťastná. A já řekla, že jo. A on nato, a co to je, co vás dělá šťastnou, a víš, co já nato? Já jsem řekla – život sám.

Život sám.
Nejlepší věci z vás vylezou, když nepřemýšlíte.
Div jsem se neválela po zemi, lepší věta už do neděle nezazní, opakovala jsem.

Jí toho doktor řekl víc. Mám obavy reprodukovat podrobnosti, a také psát, kde jsme to vlastně byly, aby si to nepřečetl někdo, kdo by mu pak třeba dělal problémy. Řeči jsou koneckonců neškodné, ne? A lázně potřebují své postavičky. A doktor je snad ten jediný člověk, na něhož smíte i ve třiceti vyplazit jazyk bez toho, aby to vypadalo nemístně. To může být velký pocit zadostiučinění.

Snadno jsme zapadly do koloběhu procedur, přesně stanoveného rozvrhu, časného vstávání a brzké večerky. Na knížky jsme se skoro ani nepodívaly, kolébaly jsme se ve vypůjčených županech nekonečně dlouhými chodbami, z vodoléčby do postele, ze sauny k bazénu, učily se zpaměti své tabulky, hledaly si okénka v programu, abychom se vůbec potkaly. Jakmile jsme se octly v horizontální poloze, upadaly jsme do dřímot. V pěti minutách před obědem, v pěti minutách před večeří, na masážním stole, v bublinkové koupeli, na postelích za plentou.

Když jsem jedno ráno zase nekřesťansky brzy šla na parafang, když mi sestřička plácla ten kus horké hmoty na záda, zabalila mě do ručníku a zatáhla závěs v kóji, zase jsem se okamžitě propadla do polospánku a na tom citlivém rozhraní ještě slyšela, jak se někde něco rozbilo. Tenké sklo, velmi jemné střepy. Sestřička to po sobě začala uklízet, zametala sklo na lopatku a přitom volala na ostatní, dievčatá, tu si dávajte pozor, nechoďte tadiaľto. Věděla jsem, že je z dohledu, a zdálo se mi, že vstávám, balím ještě teplý parafang do ruličky, dávám si jej pod paži a jako Růžový panter, divadelně přikrčená, se vykrádám z kóje pryč, kradu tu obyčejnou věc, která mi dělá tak dobře.

Pak mě probudili a poslali dál.
Ze snu do snu.

To, jak vás pořád někdo ukládá, jak vám pořád někdo přitahuje přikrývku až k bradě, pečlivě zastrkává okraje ručníků kolem vašeho bezvládného těla, aby nikudy nešla zima, to je dětství, schází jen pusa na čelo. Jo, štěstí, doktůrku, tady to máš.

Po večeři se na několika místech v areálu, i přímo v lázeňské kavárně, konaly večírky. Pouze do desíti, samozřejmě, a velmi decentně. Už první večer jsme tak vyšly ven si zakouřit a potkaly se na nádvoří se dvěma dámami, jedna překvapivě ne v důchodcovském věku. Hlasitě rozmlouvaly a smály se, zapředly jsme rozhovor, vyměnily si zážitky ze vstupních prohlídek a nakonec zůstaly spolu. Ta mladší byla z východního Slovenska. Živel. Hledíte a nechápete. Spolu jsme pak seděly u stolu, chroumaly oříšky, pily levné víno a sledovaly páry juchající na parketu – všichni ti lidé tam klidně mohli být už padesát let, tančíce zestárli.

Když jsme v neděli odjížděly, zbylo nám asi deset minut na oběd, a tak jsme usedly do nádražní jídelny, bistro Korunka, místo, jaké asi najdete v každém menším městě. Tlapka do sebe odhodlaně házela svou porci, Kopýtko soustředěně lovilo kousky masa z řídké gulášové polévky. Jedna zeď, rozdělující dvě části tohoto zbytečně rozlehlého pohostinství, měla vestavěné akvárium, jehož kalnými vodami se ve frenetických záchvěvech řítila jedna větší ryba – v ležatých osmičkách obeplouvala dva trsy umělohmotných travin, a za ní se v těsném závěsu plácala další, malá a kulatá. Ta nejdřív působila jako ten nesvéprávný přívěšek, co se potřebuje držet něčeho většího, aby život měl jakžtakž smysl, ale po krátkém pozorování jste si nemohli nevšimnout, že je tomu úplně jinak. Ta malá tu velkou hnala před sebou. Šikana ve vodním světě. Nekonečný koloběh ataků a úprků.

Dívala jsem se na to a říkala si, že na ni občas pomyslím. Že zatímco já si tady sedím v teple a pohodlí, jedna zoufalá, strhaná akvarijní rybka v jednom ztraceném nádražním bufetu prožívá strašné peklo.

Spousta dalšího napadá, nechám si to pro sebe.

Pro své velké životní lekce si do lázní musíte sami.

Děkuji Tlapce, za krásný výlet, za všetko.

Reklama