Tento týden se v Mnichově konala konference Inside AR, kterou každoročně organizuje soukromá německá společnost Metaio. Přes tisíc lidí z nejrůznějších odvětví se přišlo podívat, co je nového v oblasti rozšířené reality. Každý účastník dostal plátěnou tašku a malované perníkové srdce, na obou logo konference. A samozřejmě spoustu brožur a letáků.
Pro začátečníky, rozšířená realita (augmented reality) je označení používané pro doplňování reálného světa světem virtuálním. Na skutečnost pokládáte vrstvu virtuální a to, co získáte, je rozšířená realita. Mám například na svém chytrém telefonu aplikaci Junaio. Mířím telefonem na zeď a vidím zeď (kamera, žádný zázrak) a zároveň mě obdélníkové bublinky informují, že 650 metrů přede mnou je metro Vyšehrad, nebo třeba 524 metrů thajská restaurace Jum jum.
Na restauraci můžu kliknout a dozvím se, jestli mají otevřeno, jestli mají rozvoz zdarma, případně nakolik byli s jejich službami spokojení jiní zákazníci.
Dovedu si představit, že by mi tahle nebo podobná aplikace stejným způsobem ukázala dostupné nemovitosti a já bych si teď nad svou thajskou večeří mezi první a druhou stranou tohoto článku koupila menší byt s výhledem na Vyšehrad, samozřejmě jen jako investici.
Tohle je ale jenom jeden příklad z mnoha.
Nechci hned na úvod zahltit čtenáře nezajímavými detaily, tím spíš, že by to mohly číst ženy.
Každopádně přinejmenším o brýlích, které vyvíjí společnost Google, jste již určitě slyšeli. Třebaže možná nevíte, o co se vlastně jedná, ani že by to mohlo mít něco společného s rozšířenou realitou. Vysvětlila bych to na příkladech, ale pořád mě napadají jenom pračky nebo auta – nevím, co je horší. V každém případě rozšířená realita znamená spoustu nových možností, a pokud přeskočíme současnou všednodennost, představme si kupříkladu cestu z práce za pár let.
Protože ať si technologie pokročí, jak daleko a jak rychle chtějí, do práce nejspíš chodit nepřestaneme, LOL.
Nasadíte si své super brýle (pokud jste je během dne vůbec sundali), nebo si vmáčknete do oka super čočku, a dozvíte se, že o pět set metrů dál je na tramvajových kolejích kolize, jdete tedy pěšky. Nelíbí se vám tváře kolemjdoucích, tak je vyměníte, najednou proti vám pochoduje římská legie. Taky ta zeď továrny, podél níž musíte projít, vypadá ve skutečnosti příliš fádně, takže si ji přebarvíte na okrovou zelenou s cákanci kávově hnědé. Hned je vám veseleji. Vaše brýle vycítí vaši náladu a začnou vám do ucha hrát nějakou adekvátně svižnou, nevtíravou lambádu.
Na výkladech se promítají vaše personalizované reklamy, další obdélníkové bublinky plné toho, o čem sníte a po čem toužíte. Nebo taky netoužíte. Je to jenom varianta těch internetových: nabídnou vám slevu na víkendový pobyt, pokud jste si náhodou během polední pauzy v přepětí nervů hledali dovolenou, na niž nejspíš ani nemáte. Pokud ji jednou nebo dvakrát vypnete, už se nezobrazí. (Zobrazí se místo ní jiná.)
Zatímco jste venku, nemáte vlastní tvář, světu ukazujete svého avatara, čímž chráníte své soukromí. Nevím, jestli by v takovém světě ještě bylo možné, aby se dva známí potkali na ulici. Na druhé straně, kolikrát se člověk radši tváří, že si toho druhého nevšiml, nebo se snaží nenápadně přejít na protější chodník! Toto by bylo pohodlné řešení.
Zástupy odborníků
Google brýle na konferenci tuším ani nebyly, zato spousta jiných ano, Google pochopitelně není jediná firma, která něco takového vyvíjí. Třeba Epson, přestože jej nejspíš většina lidí zná jen díky tiskárnám, jim slušně dýchá na paty. (Když jsem si teď v rámci přípravy na psaní článku dohledávala chybějící informace, měla jsem popravdě spíš pocit, že Epson je v této chvíli dál. Stačí se podívat na nabídku.) Největší praktické využití by takováhle zařízení měla v technických odvětvích, nebo řekněme konkrétněji v údržbě, a taky to mnoho přednášejících včetně paní z Epsonu náležitě zdůrazňovalo. Už nepotřebujete odborníka, který pojede v deset večer šedesát kilometrů opravit něco na vašem vysoce specializovaném stroji: jednoduše si nasadíte brýle a podle live návodu a podrobné navigace si tu jadernou elektrárnu opravíte i sami.
Každý bude odborníkem na všechno.
Chápu, proč tahle věta v účastnících konference budila takové nadšení, nicméně normálního člověka snad ani nemůže než vyděsit.
Dalo by se to obrátit, že. Normálního člověka tahle věta snad ani nemůže než vyděsit, ale zase chápu, proč v účastnících konference budila takové nadšení, to jo.
Je fakt, že příště bych se možná opravdu radši pokusila opravit si svou pračku sama, než abych zase platila instalatérovi kvadrilion těžce vydělaných grošů. Namítnete, že ho tím oberu o práci, ovšem dá se to brát i tak, že budou mít instalatéři konečně volné víkendy. A třeba i pár dalších dní. Třeba pak začnou v rámci konkurenčního boje snižovat ceny na snesitelnou úroveň.
Nebo si třeba začnu já vydělávat jako instalatér.
Sexy as hell.
Zpátky na konferenci.
Odskočila jsem si tedy z přednášky rovnou mezi stánky a zkusila si epsoňácké brýle Moverio. Stál u mě nějaký Asiat (kdo jiný by tam tak mohl stát, myslela jsem si), aby mi pomohl je nasadit a aby mě varoval, co se blíží. V souladu s očekávaným uplatněním v technických oblastech se brýle testovaly u kusu zdi s vrtulí. Jako by se vám porouchala loďka a vy byste ji potřebovali opravit. Brýlemi se podíváte na obnažený mechanismus a vrtule se před vámi virtuálně odmontuje, z čehož chápete, že ji máte odmontovat doopravdy.
To má být všechno? Ptala jsem se rozesmátá toho Asiata, a on se taky smál, ačkoli o poznání méně uvolněně, a rozhodil rukama v bezradném gestu, jako že co ještě bys chtěla, ženo?
Brýle byly těžké (jako ty hnusné kovové sci-fi okuláry, co vám nasadí váš oční lékař ve své temné mučírně), jakési rozviklané a to, co mi ukázaly, bylo na míle vzdálené oslnivým záběrům ze všech těch video prezentací. Řekla jsem to Asiatovi, odpověděl, že je přece jen rok 2014.
Vím, že tento chlapecký entusiasmus je důležitý. Dovedu si představit da Vinciho, jak si načmáral na papír svůj první letoun a zavolal na nějakou něžnou laň, co si právě v jeho ložnici po dlouhé noci sbírala svršky, koukej, cara mia, tohohle jednou bude plné nebe. (Dovedu si taky představit, že se něžná laň zeptala, jaké to bude barvy.) Přesto mi to přišlo celkem legrační. Na jednom videu projíždí muž hustě zalidněnou ulicí, oči mu září tisíci světýlky pozdně večerního města: dostal signál, že něco se porouchalo. Jeho AR zařízení mu okamžitě nabídlo nejrychlejší trasu, aby se dostatečně elegantně vymanil z dopravní zácpy, takže promptně přijíždí na stadion. Vystoupí, kráčí rozhodným krokem, šipky ho navigují chodbami do cíle. Otevře zakódovanou skříňku, světelné i zvukové instrukce a nakonec i vzdálená pomoc ho provedou jednotlivými kroky – a povedlo se, obrovské reflektory nad stadionem opět zazáří, večer je zachráněn, fotbalový zápas se přece jen bude konat.
Nechci nijak snižovat význam fotbalu v životech mužů. Jenom poznamenávám, že je na tom něco legračního, nebo pokud chceme být vážní, něco jednoduše neadekvátního. Během celých dvou minut, kdy ten jedermann, jenž se díky kouzelným brýlím stane svého druhu hrdinou, putuje ke své porouchané skříňce, navíc hraje taková ta typická reklamní hudba, co vám dává pocit, že se děje něco výjimečného, i kdyby se třeba jen kutálela role toaletního papíru.
Postupuji velmi pomalu. Nevím, co s tím udělám.
Nemusím s tím nic dělat. Ať si doba chvátá, já jdu vycházkovým krokem.
Zkusila jsem i jiné brýle, produkt belgické firmy SoftKinetic: mohutné, na hlavě drží pomocí širokých gumiček propletených jako koňský postroj – jednou určitě budou v muzeu vedle walkmana a takových věcí.
Z okolního světa zůstala jenom moje pravá ruka, jinak jsem se octla v šedém prostoru s několika kostkami a několika plochami, mezi nimiž jsem kostky mohla přesouvat. Dost možná se jednalo o nějaký hlavolam, to jsem nezkoumala. Prsty se bořily do předmětu, okraje se chvěly (je na tom třeba ještě popracovat). Předmět změnil barvu, jakmile jste jej uchopili, ale bylo to všechno pořád roztřesené, ani jste se nemuseli pohnout, snadno vám zase vyklouzl. Přemístila jsem dvě kostky a do dvou jiných, položených na sobě, nechtě vrazila virtuálním obrazem své reálné ruky: opravdicky se zakolísaly. Nejlepší ovšem bylo, když mi nějaká vyklouzla úplně, a to se mi stalo dvakrát. Chňapla jsem po ní, ale padala dolů – a padala do nekonečné hloubky. Reflexivně sáhnete po předmětu, který vám uniká, a čekali byste pohled na zem a na své nohy, ale tam není nic, to není ani propast, je to nic, šedé nic, jemuž zmenšující se kostka dodává iluzi prostoru.
Nejímá vás z toho hrůza, jenom je to jaksi mrákotně nečekané a pocítíte závrať – než se ozve mozek, tělo jako by zaváhalo, co jej vlastně drží, instinktivně čeká, že poletí rovnou čarou za kostkou.
Rohit Talwar
Vědci se s podporou různých stran zapáleně věnují výzkumu lidského mozku, to už jsme věděli dávno, nicméně důraz se klade na způsob, jakým mozek ukládá informace. O výsledky má eminentní zájem především Google, ideálně bychom si pak obsah svých hlav mohli uploadovat na internet. Díky tomu byste si nejspíš při sběru materiálu na dizertační práci snadno dohledali, jak o tématu uvažoval třeba Stephen Hawking, ale stejně snadno by si třeba někdo jiný zjistil, že jste hodně negativně smýšleli o té nemožné kolegyni, která náhodou byla včera v noci uškrcena cestou z práce.
Tepelné nebo nějaké jiné senzory zabudované do vašeho nábytku policii řeknou, že jste nebyli doma, třebaže to ve strachu tvrdíte, nebyli jste tam, vaše sofa svědčí proti vám.
Ale to už je detail.
Rusům se to uploadování mozků taky moc líbí. Pak by totiž bylo možné přesunout tuto sumu nashromážděnou konkrétním člověkem i do avatara a znamenalo by to v podstatě nesmrtelnost. Tato myšlenka je pochopitelně zatím skutečně pouze myšlenkou: Asiat se jí nadchne, my se zasmějeme.
I když to sofa a senzory jsou určitě reálné. Myslím, že na internetu už jsou trička (dresy, promiňte), v nichž během sledování fotbalového zápasu pociťujete přesně to, co právě pociťuje hráč. Tady bych se moc nesmála, tohle nejsou efekty pochybných 4D kinosálů, kde na vás brigádníci prskají slanou vodu z kelímku, abyste lépe prožili přívalovou vlnu v právě probíhající scéně. A jinak tohle je do budoucna taky potenciálně problematické z právní stránky, jelikož někomu tak trochu kradete život.
K tomu připočítejte možnosti transkraniální stimulace, díky níž si můžete dopřát prakticky jakýkoli zážitek, akorát bez běžných následků. Můžete se během chvíle totálně opít, v deset večer vás ovšem odpojí a vy úplně střízliví odjedete domů. Můžete se soustředit na jiné části svého mozku a stimulovat svou výkonnost, armáda Spojených států už to běžně dělá, vy nejspíš nebudete potřebovat čistou hlavu k řízení vrtulníku, ale třeba si zamanete, že byste tento víkend napsali román, a ono to není nereálné.
S těmito vzruchy a podněty začal jako první experimentovat pornoprůmysl. Nepřekvapivě, říká Rohit Talwar – pornoprůmysl je plný zvídavých lidí, kteří si velmi dobře uvědomují potenciál nejrůznějších nových technologií, a proto jsou taky většinou nerychlejší v jejich uvedení do praxe. Škoda, že z téhle stránky se člověk na toto odvětví většinou nekouká.
Rohit Talwar pracuje jako strategický poradce ve společnosti FastFuture. Je těžké vysvětlit, co vlastně dělá. Já taky nevím. Dalo by se říct, že si udržuje slušný přehled o budoucnosti, to se velkým podnikatelům hodí. Dovede odhadnout, jak se bude vyvíjet trh s nemovitostmi na Středním Východě, jaké nové pracovní pozice se vytvoří zároveň s novými či modifikovanými starými odvětvími, ale i třeba celkem prostě – jak bude vypadat dětství.
Spousta výše uvedených informací a prognóz vychází z jeho přednášek a poznámek. Klidně se na něco z toho podívejte. Mluví velmi živě, a přitom věcně. Vychází z důkladných průzkumů a obrovských zkušeností. Je geniální a vtipný. Potkala jsem ho na schodech, ustupoval, jako by se chystal utéct, nebo jako by říkal – ne, to nejsem já – a já jsem řekla – jste to vy, já vím, že jste to vy. Zatím žádní avatarové. Smál se, vyměnili jsme si pár vět, z mé strany velké hlouposti, ale na tom nesejde, hlavně, že jsem nezapomněla poděkovat.
Co mě nejvíc fascinuje, on mluví o morálce a právu.
Zmiňuje podobné nebo stejné věci jako již recenzovaný Vodička v knize Co s námi bude, ale nemáte z toho ani z poloviny tak špatný pocit. Víte, že to bude velký chaos a že vlastně je čeho se obávat, ale jste nezvratně infikováni touhou být toho všeho součástí. Ne-li rovnou být na čele.
Keiichi Matsuda
Pokud vás AR zajímá a nedovedete si ten svět, na jehož prahu stojíte, moc dobře představit, ideálním způsobem sblížení je produkce Keiichi Matsudy, vyskloňujte si ho sami. Vystudoval architekturu, věnuje se filmu a dizajnu, a tyto umělecké formy používá především k prozkoumávání nových technologií.
Pokud to pořád zní nudně, podívejte se na jeho krátký film na Vimeu. Je opravdu krátký, minuta čtyřicet šest.
Myslím, že Matsudovy aktivity částečně podporuje právě Metaio. Je dobré to vědět. Každopádně Matsudo spíš vyvolává diskuzi, než že by sám kritizoval nebo chválil, a tak to asi není žádné morální dilema.
Tělo a jiné skutečnosti
Nechci jmenovat, tato paní prostě měla přednášku jako mnozí jiní hned první den konání konference, a byla notně nervózní. Ale fakt moc. Mikrofon měla jako všichni přidělaný jako pilot kolem hlavy, takže jsme byli svědky jejího rozpoložení do všech smutných detailů. Chvěla se jako veveruška schoulená ve vaší dlani. Vy ve skutečnosti čekáte, co udělá, nechcete jí ublížit, a ona to i ví, ale stejně se nemůže uklidnit, srdce se třepotá jako splašené. A čumáček funí.
Asi dvakrát jsem si pomyslela, že uteče. Že to prostě nedá. Když zmlkla, že už se nenajde, už nenadváže, a vzdá to.
Nebylo jak jí pomoci, to nebyl koncert pro mentálně postižené, že někoho podpoříte potleskem, když zapomene text, nebo mu vlítnou slzy do očí.
Ale víte, kam tím mířím.
Z výšin toho vyleštěného světa, do něhož se s chutí a zdravou sílou lidstvo chystá vyrazit, najednou obyčejný člověk spadne do všední reality svého těla a je v něm až trapně zaseknutý. (Přečtěte si první povídku ze sbírky Mapa Anny od M. Šindelky. Já se k tomu ještě dostanu v jiném článku, tady je to ovšem úplně přesný obraz.)
Podobně bizarní mi přišel jeden slide z jiné prezentace, kde nám někdo ukazoval široké možnosti využití rozšířené reality v automobilovém průmyslu. V záběru byla mužská ruka držící tablet namířený na vůz. Blyštivá technika, dokonalá a čistá v liniích: jediné, co ruší, je ta ruka, tak chlupatá, že mimovolně fakt pomyslíte na náš opičí původ.
A koneckonců – nebyl dostatečně výmluvným gestem už ten obyčejný perníček, srdce jako od babičky, jako dárek z poutě?
Nebo třeba to, že všechny informace jsme fasovali hezky postaru v tištěné brožuře a na letáčcích, přestože na akci tohoto typu byste logicky spíš čekali, že dostanete maximálně jeden QR kód? V této souvislosti můžu taky poznamenat, že na místě nebylo dostupné připojení na internet. Prý kvůli přetížení sítě, které loni rušilo prezentace, to ovšem pořád působí přinejmenším podivně. Jako konference o budoucnosti jablečného koláče, kde jablko nevidíte ani na obrázku, jen se o něm mluví jako o tom něčem slibném, z čeho jednou mnohé vzejde.
Taky bych poznamenala, že v ceně vstupenky byly nechutné hromady jídla. S ničím to nesouvisí, ale já jsem byla velmi šťastná a místo večeře snědla šest dezertů. Jsou chvíle, kdy je vám všechno jedno, kdy se váš svět zúží na ten křehký čokoládový lístek jemně zasunutý do ještě křehčího vanilkového pohoří, a nemyslíte na to, že Facebook prodává vaše data třetím stranám, nebo že saharské gazely vymírají.
Na závěr tohoto oddílu zmíním dva účastníky konference, kteří do Mnichova přijeli z Trinidadu a Tobaga. Viděla jsem je jen krátce, a to během developerské diskuze, kde se ukazovaly příklady využití rozšířené reality v praxi. Muž a žena, oba černé pleti, usazení na pódiu na židlích v půlkruhu mezi ostatními, oba měli přehozenou nohu přes nohu a oba tou volnou nohou pokyvovali a potřásali, jako by se každou chvíli chystali vyskočit a běžet ven, daleko, zpátky do divočiny.
Ačkoli toho při této příležitosti neřekli moc, bylo to pozoruhodné tím, jak diametrálně odlišným způsobem chápali možnosti, které jim nové technologie přinášejí.
Za pomoci AR vytvořili aplikaci, s níž se můžete procházet po jejich krásné zemi, poslouchat původní karibskou hudbu a zároveň se dozvědět něco o největších osobnostech, které jsou s ní spjaty. Kalypso, jak nám vysvětlili, je duší země Trinidad a Tobago, je jejich vzácným kulturním dědictvím, a rozšířená realita jim vlastně posloužila jako brána, díky níž se o svůj dar můžou podělit s dalšími lidmi.
Celkově vzato to bylo prostě hodně krásně řečeno, když vezmete do úvahy, že ten software od Metaia stojí takové peníze, že i největšího evropského optimistu by určitě přešly myšlenky na cokoli spirituálního.
Každopádně palec nahoru.
Co nás tedy čeká
Nebudu se pouštět do žádných prognóz ohledně nejbližšího vývoje technologií. Všechno je to na cestě a dočkej času, huso.
Je to jenom takový příběh s poučením na závěr.
Do Mnichova jsem jela s externím kolegou, s Mládětem, co si ještě prosekává cestu k diplomu, než konečně zakotví u nás. Na hlavním nádraží jsem navrhla procházku k hotelu: alespoň uvidíme něco z města. Před odjezdem jsem viděla mapu několikrát, měla jsem přibližnou představu o směru, a koneckonců – když nevíte, zeptáte se.
Mládě měl ovšem v telefonu chytřejším než telefonův majitel aplikaci, která fungovala i offline, a byly to mapy. S nadšením zadal polohu i cíl a oznámil mi, že tedy můžeme jít, hurá na jih.
Na sever, říkám Mláděti. Na sever, ne?
Je možné držet mapu v telefonu vzhůru nohama? Aha, řekl, vlastně ano, na sever, tohle je hotel a tohle nádraží. I po tomto failu koukal celou cestu do telefonu. Když nás už poněkolikáté zavedl do špatné ulice (protože tečka na displeji se přece jen pohybuje o něco pomaleji než člověk v reálném čase), řekla jsem mu, ať toho nechá, ale dlouho to nevydržel – byl zjevně nervózní z představy, že bychom šli „jen tak“, doslova nazdařbůh.
V důsledku toho jsem nás za tři dny zpátky na nádraží musela dostat já. Mládě si nepamatoval jediný záchytný bod. (Kolem toho že jsme šli?)
Přes všechno nadšení, které ve mně budoucí vymoženosti vyvolávají, vím, že tyhle věci zdokonalujeme pro lidi, pro které už nebudou vymožeností, nýbrž holou nutností. Stanou se berlou pro generace dementů, kteří už neměli nejmenší motivaci a nechali svoje přirozené schopnosti definitivně zakrnět.
Zobecňuji z jednoho případu? Ne, používám jeden případ, abych ilustrovala zobecnění, k němuž jsem došla už dávno. Ostatně nejenom já.
Mládě si samozřejmě všechno pilně fotil, ještě teď se ty obrázky s různě barevnými filtry objevují na jeho instagramovém účtu, přestože už jsme dávno doma, jako osamělé kapky, co sem-tam osaměle sklouznou z listí po krátkém, ale vydatném dešti. Většinou budovy nebo ulice. Má však i nějaké selfie. Takové ty pečlivě připravené: jedna fotka ze sto. Poté, co jsem několikrát odmítla společnou, řekl Mládě, ať ho tady na tom krásném industriálním („tak typicky mnichovském!“) mostě vyfotím alespoň samotného. A náhodou jsem zrovna prohodila něco, co Mládě rozesmálo – a to bylo fajn, ne? Aha, budeš mít hezkou přirozenou fotku! Ale jasně. Pak ještě pár pokusů, než se dosáhlo kýžené strnulosti. Filtr si k tomu později přidělá, to už je v pohodě.
Mohla bych podobně pokračovat dál, ale není nutno. Ukazuje to ostatně jenom generační rozdíl. Stejně kriticky, jako já hledím na Mládě, nejspíš hledí nejeden starší člověk na mě. Taky mám svou sbírku zakrnělých schopností, poztrácené kousky kulturního i přírodního dědictví, a řekněme, že to je přirozený vývoj – co nepotřebujeme, to postupně necháváme za sebou.
Dlouho jsem hleděla na ten název: Mnichov: Rozšířená realita. Pro mě je, přestože to mám naučené pouze ze středoškolních hodin dějepisu, toto město nerozlučně spjato s 1938 a Mnichovskou dohodou. Je to až směšné, jelikož bych k tomu určitě nedovedla říct nic moc souvislého, ale stejně to vyskakuje jako první asociace.
Mládě bude volný. Mládě a ti, co přijdou po něm, uslyší Mnichov a pomyslí si třeba právě – jasně, to město, kde sídlí Metaio. Nebo – jasně, tam je BMW Welt.
Kdo jsem já, abych říkala, že je to špatně.
Budu brát jako dobré znamení, pokud všechny reality, virtuální i rozšířené, pokud všechny časy, ty shnilé i ty silné, jak psal F. X. Šalda, přežijí malované perníčky. To bych si přála. A to je konec mé reportáže. Čus.