Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Mystérium Putin / Úvaha o svobodě

Zkusím tento příspěvek napsat rychle a bez rozmyslu. I kdyby by mi to později mělo být líto. Něco jako automatické psaní. Ať vyleze na povrch mé pravé já – elitářské, antidemokratické, manipulátorské. Sobě nic nenamlouvám.

Často se s Lenou bavíme o politice. Lena na půl úvazku uklízí v parlamentě a ve volném čase se dívá na přenosy z parlamentu, tudíž má sklony k monotematičnosti. Kdybych téma vybírala já, nejspíš by to bylo cokoli kromě politiky, ale v zásadě mi to nevadí. Jsem rozený posluchač. A Lena rozený vypravěč…

Asi před měsícem mi vykládala, jak si jednou „téměř potřásla rukama s Klausem“. Bylo zjevné, že na ni tento zážitek hluboce zapůsobil, vylíčila jej dopodrobna. Klaus byl na Václavském náměstí, nevím, co tam dělal, nicméně v jednu chvíli procházel kolem zábran a potřásal si rukou s několika šťastlivci z davu. Lena mi sdělila, že jeho žena prý mluví plynně rusky a on určitě trochu umí také, a tak tam stála a se zatajeným dechem sledovala, jak se pan prezident blíží, a srdce jí bušilo, jak se odhodlávala, že by ho pozdravila rusky. Určitě by se usmál a možná by pozdrav opětoval – taky rusky. Neudělala nakonec nic. Dodnes toho hluboce lituje.

Užasla jsem, a dodnes moc nejsem schopná si to přebrat.

Nemíním tato fakta k sobě navzájem vztahovat, nicméně na tuto příhodu jsem si vzpomněla před pár dny, když jsem začala číst knížku Mystérium Putin od Anny Arutunyan. Dost mě toto čtení rozčiluje, proto úvodem odlehčím situaci tím, že z textu odcituji jednu velmi pěknou větu:

„Po sérii zbytečných schůzek a marných protestů, které nevedly k řešení, začali místní obyvatelé spásat trávu.“

Anna Arutunyan je skeptická vůči přetrvávajícímu názoru, že by opakující se fenomén kultu osobnosti v její rodné zemi mohl být způsoben ruskou potřebou mít cara, absolutního vládce, tatíčka. Respektive je tento kult „pouze vnějším projevem hluboce zakořeněných sociálních, ekonomických a psychologických faktorů utvářejících ruskou společnost i to, jak ruská společnost vnímá státní moc.“ To je formálně ten druh vět, co nemám zrovna v oblibě, ale chápu, že to nemá být pohádka na dobrou noc.

„Ve vztahu Putina k lidem,“ pokračuje v úvodu Arutunyan, „nejde o popularitu ani o vzájemnou sympatii, ale o ekonomickou závislost udivujících rozměrů a také o strach – o strach ze ztráty přízně a prostředků.“

Nevím proč, stejně mi to pořád připadá jako úplně ten samý druh vztahu jako předtím. K tomu se mi ještě vybavuje krátký příběh s poučným závěrem. Mnich a učeň kráčejí po cestě, když vtom spatří šneka. Šnek se šine z jedné strany na druhou a nachází se právě v polovině trasy. Přičinlivý učeň přiskočí, vezme ho a přenese ke kraji. Aby jej něco nepřejelo. Mnich učně pokárá – jak můžeš vědět, že nechtěl jít opačným směrem? To by teď byl díky tobě docela ztracený a měl celou cestu zase před sebou.

Těžko říct, kam přesně paní Arutunyan svou kritikou míří, jestli usiluje nebo doufá v nějaký praktický dopad. Pokud ano, mám opravdu obavy, že je to snaha přenést Rusko někam, kam vůbec nikdo nechce jít. Přestože je to možná spíš mou zaujatostí vůči USA, nemůžu se rovněž zbavit dojmu, že za tuto její slepou vervu z větší části odpovídá její americké vzdělání a formativní roky strávené právě v této zemi. Jasně, někdo tam asi vynašel recept na štěstí a na demokracii mají Státy taky nejspíš patent.

„Obávám se, že svoboda je prázdnota,“ zapsal si jednou do deníku Sławomir Mrożek. Tuto obavu sdílím. I kdybychom ji chápali ne tak absolutně, jak v politickém kontextu chápána bývá, zůstane něčím, s čím by si drtivá většina lidí nevěděla rady. Můžu na to jít úplně primitivně – a taky to dotáhnout ad absurdum – a ptát se, co bychom dělali, kdybychom nemuseli chodit do práce. Já jsem chodívala na brigády do továren a dost by mě třeba zajímalo, co by dělaly ty tety, manželky a matky, z papíren, prádelen a pekáren, co si v polední pauze nad talířem předvčerejší čočky sdělují, jak je ten jejich starej tlustej, jak tě zalehne, ani nedejcháš, a takhle píchat? Radši umřít. A co to včera přejelo dědulu, židák stejně si zasloužil, napralo to do něj auto, až mu vylítly voči, fakt, nekecám, kutálely se mně rovnou k nohám, no fuj.

Asi by začali smysluplně využívat svůj čas a rozvíjet své skryté talenty, ne. Asi by nastal světový mír. Ty vole. Nechci pomyslet.

Do jisté míry musíme být zotročení, a to nejenom kvůli dobru společnosti, nýbrž i kvůli našemu vlastnímu. To je celé.

Putin loví ryby, vytahuje z Černého moře starobylé amfory, řídí vrtulník a během expedice v kritickém momentu skolí amurského tygra. Když mu o Vánocích z konce světa volá devítileté děvčátko, že by si přálo „šatičky jako Popelka“, pozve jej s celou rodinou do Moskvy. Jiné děvče prosí, aby jejího otce propustili z vězení; někdo ho prý přinutil podepsat falešné doznání. (Naskýtá se otázka, kdo asi.) Putin Bůh. Na Putina se dá spolehnout.

K tomuto bodu Arutunyan vykládá něco, co se mi hodně líbí. Zmiňuje velké požáry, které se Ruskem prohnaly před dvěma lety, zničily několik vesnic a Moskvu zahalily do oblak dusivého dýmu. Lid byl velmi rozhořčen a zklamán, že s tím Putin něco neudělal, a on sám nejspíš cítil, že situaci nemá pod kontrolou, soudě z některých videí, kde mu při návštěvě postižených míst takříkajíc došla trpělivost. Je nasnadě otázka, co zmůže Putin proti tak obrovským požárům, proč by měl nést odpovědnost za přírodní katastrofu takových rozměrů? Autorce k objasnění tohoto zdánlivého nesmyslu pomáhá historik Vladimir Šarov; mluví o důvěrných vazbách cara na Boha a ona vzápětí uzavírá:

„V národě, který se považuje za Třetí Řím, jemuž vládne boží správce na Zemi, mohou hladomory, sucha i zemětřesení znamenat jediné: bůh se od svého vyvoleného lidu odvrátil, protože trůn uchvátil falešný car, jehož je třeba se zbavit.“

Obecně z mnohých těch analýz v této knížce vycházejí Rusi jaksi jako nesvéprávní, nemyslím však, že to je něco, co bychom při bližším pohledu nemohli říct o jakémkoli jiném národu. Když jsem s Lenou rozebírala to Putinovo velké gesto s popelkovskými šaty, Lena poznamenala, že se to přece děje všude – je to to samé, jako když se zdejší politik vybere třeba do nemocnice a nějakému ještě jakž-takž slušně vypadajícímu pacientovi počechrá vlásky, natočen do kamery. Hraje se stejná hra. Stejně funguje. Nebo ne?

Skáču z jednoho na druhé, k tomu jsem snědla tabulku čokolády, celou, je mi špatně a už je to třetí strana nekohézních keců. Ale přinejmenším mě přešlo rozčilení a začínám mít dojem, že ta knížka není až tak špatná. Špatná je špatný výraz. Arutunyan je skvělá tam, kde prozaicky referuje; méně mě těší, když hodnotí. Dovolím si poslední citaci:

Spisovatel Alexej Ivanov popisuje výmluvný incident, k němuž došlo v osmnáctém století v uralských továrnách na zpracování železné rudy. Když k továrním dělníkům a rolníkům (samým nevolníkům) dospělo roku 1763 Pugačevovo povstání, jež jim slibovalo, že získají vlastní půdu, dělníci odmítli, a dokonce napadli rolníky. V této miniaturní občanské válce „byli všichni nesvobodní. Ale všichni chtěli zůstat v zajetí. Dělníci nechtěli půdu, protože zapomněli, jak se obdělává… Dostali vybrat mezi továrnami a svobodou – a zvolili si továrny.“

Ona jako kdyby tuto příhodu nedokázala nebo nechtěla vnímat v širším kontextu, nebo jako dejme tomu určující, možná klíčový příklad. Arutunyan je rytíř na křižácké výpravě, křičí hesla, hlásá svobodu, a vy budete svobodní, i kdybyste nechtěli, a já jsem se teď trochu nechala unést a nejsem si jistá, ještě jsem to nedočetla a několik stran týkajících se problému plynofikace jsem přeskočila. To jsem ale povrchní, co. A možná tomu ani nechci rozumět lépe. Pokud to vypadá, že obhajuji Putinovu politiku, rozhodně to nebyl můj záměr. Stojím si za tím, že svoboda má své temné stránky a že drtivé většině vždycky bude stačit chléb a hry. Bezpečí. Třebaže iluzorní. Pod křídlem silného vůdce.

crash a eddieTeď jsem si vzpomněla na skvělou scénu z filmu Doba ledová 4. Země se dává do pohybu, všechno se hroutí. Dvě zvířátka, vačičáci, ve všeobecném chaosu sletí z vrcholků stromů, vlna je vyrazí do vzduchu a praští jimi o zem. Zrovna kousek od ježka. Ježek kroutí hlavou a udiveně se ptá – jak je možné, že jste tak šťastní? Copak na vás nedopadá tíha vědomí, že se blíží konec světa? Vačičáci se podívají jeden na druhého – řekneme mu svoje tajemství? Tak jo. Víš, my jsme úplně, ale úplně blbí.

A o tom to je.
Filosof by to neřekl líp.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama