Americký psycholog Phillip Zimbardo se proslavil zejména svým experimentem v stanfordské věznici. Právě tento jeho projekt jsem před chvílí nalezla ve dvou různých žebříčcích na dvou různých internetových stránkách – jeden vyjmenovává deset nejpřínosnějších vědeckých experimentů, druhý deset nejneetičtějších. Roztomilé. Vybízí to k jedné lákavé domněnce. Možná si někteří z vás vzpomenou také na pacienta H.M., z něhož chirurgové udělali asociálního kripla, a neurologové díky tomu dalším zkoumáním přinesli světu několik naprosto zásadních zjištění o lidském mozku. Je k velkému objevu zapotřebí velké oběti? Mohl by lidstvu prospěšný cíl posvětit neetické vědecké prostředky?
Barry Marshall, australský profesor klinické mikrobiologie, po dohodě s kolegou vypil v roce 1984 roztok s bakterií H. pylori, aby dokázal světu, že se směšně mýlil, když příčinu vzniku žaludečních vředů viděl ve stresu a tlaku. Marshall onemocněl a pak se vyléčil, a pak dostal Nobelovu cenu za medicínu. Hazardoval však pouze se svým vlastním zdravím. To je povoleno.
Vrátím se k Zimbardovi. „Ve stanfordském vězeňském experimentu vzal profesor […] skupinu dobrovolníků z řad studentů a v inscenovaném sklepním vězení pak z poloviny udělal dozorce a z druhé poloviny vězně. Již po několika dnech se mezi dozorci objevilo chování, které bychom označili za velmi kruté – ponižování, týrání, zlé a promyšlené tresty. Experiment musel být předčasně ukončen.“
Takto to shrnuli na stránkách National Geographic. Dají se najít neméně spolehlivé zdroje, jež průběh akce líčí poněkud dramatičtěji, výsledek je v každém případě stejný – jakmile lidé jmenováni dozorci dostali do rukou moc, začali jí hojně užívat. K tomu samému poznání dospěl již dříve nechvalně proslulý profesor Milgram (v žebříčku samozřejmě nechybí). Pro ty, kteří se s Milgramem ještě nesetkali, stručně poznamenávám, že v principu se jednalo o shodný postup – rozdělení do dvou skupin, z nichž jedna má kontrolu nad situací a může osoby z druhé skupiny trestat (inscenovanými „elektrickými šoky“). A trestali. Provinilci se třásli jedna radost. I když jenom jako.
Zjednodušila jsem to, omlouvám se.
Naskýtá se otázka – proč? Proč to končí násilím, zneužitím postavení?
Já jsem si vždycky myslela, že mnohým z nás prostě chutná moc. A zejména těm, kteří jí jinak běžně nedisponují. V každé ženě za úřednickou přepážkou dřímá diktátor.
Touto možností se však Zimbardo k mému značnému údivu zjevně nezabývá. Místo toho mluví o efektu stáda. Vidím, že to dělají ti ostatní ze skupiny, tak to dělám taky. Komfort davu. Nevydělovat se. Aby mě nezapřeli, nevyobcovali. Podle Zimbarda stejné důvody stojí za skutečností, že mnozí bezdomovci se nijak nesnaží zlepšit svou situaci, přinejmenším si najít zaměstnání. Mají obavy, že by byli zbytkem své komunity vnímání negativně. Svým způsobem jako zrádci.
Může být závislost na pofiderním bezpečí ve společenství až tak silná, aby člověk opravdu potlačil všechnu svou lidskost a začal se chovat krutě? Mně se to moc nezdá. Spíš bych věřila tomu, že někteří jedinci zjistí, že mít moc je příjemné, a díky nim se třeba postupně osmělí další a následně taky začnou trochu experimentovat s novými možnostmi, zkoumat vlastní (euforické?) pocity.
Vím, že vařím z vody, jelikož od Zimbarda samotného jsem nečetla nic než útržky a většina mých jen nedávno nabytých vědomostí v tomto směru pochází pouze z internetu. Tento článek jsem nezamýšlela jako informativní – ani ty experimenty nepopisuji do hloubky. Otevírají však tolik zajímavých otázek, že za zmínku rozhodně stojí.
Zimbardo ze svých zkoumání dochází k myšlence, že když už člověk vystoupí ze své komfortní zóny, pro jednou nehledí na názor okolí a udělá něco podle svého, je to vlastně hrdinský čin. A dále, což se mi obzvláště líbí – hrdina je trochu deviant. Když to slovo chápeme v původním smyslu, určitě je.
Proto si Zimbardo v názorném příkladu kreslí na čelo tečku.
Říká, že hrdinství se dá trénovat. Můžeme každý den udělat něco zdánlivě banálního, čím na okamžik opustíme svou komfortní zónu. Dostala jsem teď darem vlněnou čepici, trochu agresivněji fialovou, takový odstín, který prostě ani nechcete vidět (jako Magor Jirous, bože bože, co ti běželo hlavou, když jsi vymýšlel tuhle barvu). Normálně zastávám názor, že bychom na sebe měli dbát. Kategorický imperativ, mně taky dokáže stokilová čtyřicátnice v kožené minisukni zničit celý den. Tudíž bych neměla vodu kázat, víno pít, neměla bych atakovat sítnice svých bližních fialovou čapkou.
Pak jsem si četla ten článek o Zimbardovi a řekla si, nasrat, a vykročila ven.
Na druhé straně, jak to teď píši, zapochybovala jsem, jestli by Zimbardo mé deviantní pobíhání v nevkusné pokrývce hlavy považoval za vystoupení z komfortní zóny.
Pozastavila jsem se také nad názvem jednoho ze zmíněných žebříčků – nejneetičtější? Nerve to uši? Totožným způsobem jako nejoptimálnější, jeden z velmi oblíbených, ač vpravdě nesmyslných superlativ? Logicky by přece nemělo být nic nejneetičtější – nebo se mýlím? Něco prostě je etické, nebo není. Musíme opravdu všechno relativizovat? Možná zbytečná otázka, když mluvíme o nějakém pseudovědeckém žebříčku, že.
Článek se mi rozpadá pod rukama, ďábelská čapka zatloukla poslední hřebík do rakve. Bude to tím, že je to příliš velké téma. Nebo – příliš mnoho velkých témat. Vztah vědy a etiky. Kořeny násilí. Psychologie davu.
Nevkus některých spoluobčanů.
Můj názor – pokud to Zimbardo řekl tak, jak to National Geographic zprostředkoval, pak se pan profesor mýlil, vyvodil z jevu chybné závěry, možná proto, že se mu prostě hodily do krámu. Normální člověk nezačne týrat jiného jen proto, že to dělá někdo jiný. Stejně jako nezačne být hodný jen proto, že je hodný jeho soused.
A podle mě se trochu přepočítal i v dalším bodě, když mluví o hrdinství. Když v stanfordském experimentu konečně vystoupila jedna ze zúčastněných s tím, že je to přece děsné a mělo by se to ukončit, nemusel to být čin hrdinský. Ta žena jednoduše konala v souladu se svým přesvědčením, podle toho, co ona považovala za správné.
Hrdiny z nás většinou dělají okolnosti, nebo ne? Pro někoho je normální podřídit se a následovat, pro jiného zasáhnout, vstoupit do děje. Barry Marshall se taky nechtěl obětovat pro velkou věc – věděl, že má pravdu, a tak získal důkaz, nejsnazším způsobem. Je dobré, když takové činy – pro toho, kdo je vykonal, úplně přirozené – heroizujeme, protože dávají zářný příklad a naději v lidskost. Ale z logiky věci to žádný zázrak není.