Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Podzimní žena

Zazimovala jsem se, mám pelíšek vystlaný kožešinou a spoustu měkkých věcí, mám sušené šípky a rakytník v ledničce, na stolku sladké boží milosti. Čekám na milého, až přikluše větrem ošlehaný a poprosí o páďo na cíga. Čekám a pletu. Hladce. Jinak neumím.

Máma mi darovala barevnou vlnu, vřele doporučuji, většinu chyb není vidět. Ačkoli něco ani při nejlepší vůli nezakamuflujete, jako třeba že ta šála je křivá jako graf státních dluhopisů.

Taky vzniklé dírky po upuštěných očkách jsem se zatím nenaučila maskovat, ale to mi nevadí. Budou jako tetování, budou mi něco připomínat. Celé je to hodně poetické, že? To dělá ten podzim. Člověk má předtuchu pomalé smrti všeho včetně sebe a začne být takhle neúnosně měkký.

ihiPletu s vervou člověka, který kvůli extrémnímu pracovnímu vytížení není již moc dobře schopen čelit realitě. Soustředíte se jenom na pohyb jehlic. Něco vám roste pod rukama. Nevím, co si teď představujete, já pořád mluvím o pletení.

U toho poslouchám audioknihy. Kdybych si lehla, usnu. Dokud sedím a pletu, vydržím poslouchat přesně tak dlouho, dokud mě nepřemohou křeče v prstech. (Malíček pravé ruky prokazuje nejmenší odolnost.) To bývá i několik hodin.

Říkala jsem si, že tenhle článek bude víceméně pro ženy, ale vzhledem k té krizi mužů, o níž se tak rádo a hodně mluví, nakonec tyto tipy přijdou vhod i (oficiálně pořád ještě) silnějšímu pohlaví. Takže odhoďte kuše, rytíři, namotejte vlnu a zkuste si na šíp nahodit první řádek.

Z toho mluveného slova, jenž mi dělá společnost, jsem teď poslouchala Nebezpečné známosti, a to je hlavní věc, již tady chci zmínit. K vlastnímu údivu jsem tuto audioknihu dala skoro na jediné posezení, a ta sobota nebyla deštivá. Když se vaším malým bytem rozléhá zákeřně podmanivý hlas Vilmy Cibulkové a ochraptěle šeptá – Vikomte, vy jste zvíře! – na vnější svět blaženě zapomenete.

Opět (jako předtím v Rudišově Národní třídě) mi velmi vadila Kristýna Frejová. Ještě jednou mi tohle udělá, a už jí definitivně nebudu věřit. Tady už nešlo jenom o hlas (který mi jednoduše moc nesedne), nýbrž o to, že odehraje celý příběh v jediné poloze, a to v plačtivé. Nemůžu posoudit, nakolik by mi tato postava běžně při čtení byla sympatická, takhle mi ale vysloveně lezla na nervy. Šíleně. Na facku.

Ovšem ostatní výkony to kompenzují a i kdyby všichni byli ztracení, Vilma Cibulková to spasí. Je to famózní herecký výkon. Klobouk dolů. Kdybych stála, sednu si, kolena z želatiny.

Celá audiokniha (včetně decentních hudebních předělů a podmazů) je dokonalý Gesamtkunstwerk. Jak se to povedlo? Někdo si nejspíš povšimnul, že román v dopisech by mohl být ideálním materiálem pro zpracování v této formě. (Jak už to bývá, geniální myšlenka je zároveň tou nejjednodušší.)

ihiKrom toho je pochopitelně třeba přiznat zásluhy i autorovi předlohy, jímž je Choderlos de Laclos. Napsal to brilantně. Mám trochu obavy, zda nestojí původina ve stínu všech různých zpracování, zejména tedy těch filmových, byla by to však škoda. Tenhle příběh sledujete se zatajeným dechem a pokud jste si mysleli, že morálka je v tomto století mrtvá, velmi rychle se proberete. Tohle pálí, tohle ničí a rozrývá. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu děje, když vikomt píše markýze, jak s novým klíčem vplížil do pokoje mladičké Cecilie Volanges – a když pak ona ráno sejde do jídelny.

A pláče, malá, bolestí a zklamáním, ale když vikomt řekne, že další noc přijde znova, nebrání se. Proč by taky…

(Ach! A pak mezi očky neudělejte díru!)

K tomu jsem průběžně četla Wuthering Heights od Emily Bronteové, stažené z projektu Gutenberg. Velmi mě to překvapilo! Myslíte si, že je to nějaká romanťárna, přitom všechny postavy jsou tam tak (zlovolné, napadlo mě, ale to ani nevím, co znamená, budu si muset ověřit v příručce) zákeřné, odporné a zlomyslné, že je vám bezděky mdlo z pomyšlení, že tohle je výtvor nějaké lidské mysli, a nadto ženy, z toho jsem chvíli opravdu byla otřesena.

„I don‘t want you, Edgar: I’m past wanting you.“

Tady to zrovna Emily natřela svému manželi. Já nevím. Byl by Heathcliff hodný, kdyby ji dostal? Nebo alespoň trochu krotčejší?

Každopádně je to rovněž ohromné dílo a k podzimu se hodí. Jděte do toho.

Poznamenám ještě, že to, jak nechá Heathcliff vykopat její hrob a odrazit laťku z jedné strany, aby se svou láskou po smrti mohl lépe splynout, hezky analyzuje Phillipe Aries ve svém velkém díle Dějiny smrti (k němuž jsem se, mimochodem, dostala na základě doporučení, co mi sem někdo napsal do komentářů, protože by mě to „mohlo zajímat“, takže neznámému dobrodinci dodatečně děkuji!).

Všechno se vším souvisí.

Pravda, když začnete všechno zmiňovat v souvislosti se vším, vzniká trochu chaos. Doplním, že teď jsem v polovině McCarthyho Cesty, čte skvělý Jiří Ornest. Je to pochmurné, jak se dalo čekat, a občas teskním a chybí mi intriky pařížských salonů, ale je třeba udržovat rovnováhu.

A šála není ani zdaleka hotová.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama