James Boswell, současník geniálního Dr. Samuela Johnsona a jeho oddaný životopisec, se jednou objektu svého zkoumání postěžoval, že má dojem, že čím je starší, tím méně je schopen pro něco se nadchnout, něčím se nechat okouzlit, unést. Dr. Johnson mu na to odpověděl, že s věkem přichází něco lepšího než tato krásná slepá radost z nových objevů – totiž schopnost ocenit.
Také se mi často zdá, že své největší literární lásky mám za sebou a nic dalšího už ve mně velkou vášeň nerozdmýchá. Na druhé straně, pánové bezesporu měli pravdu, pokud se mi dostane do rukou něco opravdu skvělého, dnes více vychutnávám.
Edith Whartonová však celkem nečekaně přinesla ještě i cosi z té vášně.
V českém prostředí mi tato autorka přijde (opravte mě, mýlím-li se) málo známá a nic netušící čtenář by si přinejmenším podle obálek posledních dvou vydaných knih zajisté ani omylem nepomyslel, že se jedná o prvotřídní mistryni slova s Pulitzerovou cenou a nominací na Nobelovu. Tato čerstvá vydání s ohyzdnou grafikou má na svědomí nakladatelství Čas (jenž si, jak jsem zjistila na jejich stránkách, „do štítu vetklo heslo kniha je ženského rodu“ – což nejspíš má být vysvětlení). Pro seznam všeho, co česky vyšlo, se podívejte do katalogu mlp.
Doufám, že této dámě, autorce legendárního románu Věk nevinnosti, alespoň částečně vrátím její čest a náležité místo v překladové literatuře. V tomto článku se věnuji pouze jejímu autobiografickému dílu A Backward Glance (neboli Pohled zpět), tedy její osobní historii, s přihlédnutím k jiným pramenům, které prozrazují, co ona zamlčela.
Podotýkám, že to má být pohled lidský. Ne analýza, která by nějakým způsobem vrhala světlo na její tvůrčí metody nebo kontext vzniku jednotlivých prací.
Velmi dobře oblečená
Edith byla jediným dítětem v dobře situované rodině. Narodila se v lednu 1862, tedy nedlouho poté, co vypukla občanská válka (Sever proti Jihu, jak si jistě vzpomínáte ze školy či z filmů), a právě kvůli nejisté situaci se její rodiče vydali na cestu po Evropě.
Už jako čtyřletá viděla holčička víc, než většina z nás za celý život, a také pomalu začínala mluvit několika jazyky – jak se během delších pobytů v jednotlivých zemích střídaly její chůvy. Jazykové znalosti se jí později výborně hodí a dojmy, jakkoli neurčité a nejasné, z těchto cest se jí rovněž hluboko otisknou do vědomí.
O knížky se začala zajímat velmi brzy – ráda si vybírala výtisky z knihovny a pochodovala s nimi po pokoji, nejednou je přitom držela vzhůru nohama. Do toho si pro sebe vymýšlela nejrůznější příběhy. Nikdy pohádky, děti totiž byly v jejím ponětí něco jako polo-lidi; teprve svět dospělých jí přišel plnohodnotný a skutečně zajímavý.
Edithini rodiče se literaturou moc nezabývali, vyrůstali ve společnosti, kde byl člověk za podivína, pokud nadhodil jako téma hovoru jakýkoli druh umění – to bylo považováno za stejně nevhodné a nevychované jako mluvit o penězích. Tento stav – dovolím si předběhnout – trval ostatně ještě pár desítek let. Když se v této společnosti již jako zavedená autorka začala objevovat sama Edith, skutečnost, že píše, byla opomíjena, asi jako když předstíráme, že jsme si nevšimli něčí berle, šilhání nebo rtěnky na zubech. Hovor ve vyšších kruzích se jednoduše omezoval na klevety (ač obvykle důvtipně pronášené).
Jako dítě jsem jednou byla přísně pokárána za to, že jsem o poněkud tupém, ač vlídném sluhovi, jehož můj otec obhajoval jako „velmi hodného“, pronesla: „Ovšemže je velmi hodný – je příliš hloupý na to, aby byl zlý.“ Pokárání bylo jednoznačně namístě. Přesto mi zkušenost ukázala, že v mé poznámce bylo zrnko pravdy, protože lidé intelektuálně čilí a zvídaví jsou zřídka tím poklidným a bezvýhradným způsobem hodní.
Matka své malé Edith zakázala číst jakékoli romány, a to až do svatby. Do věku 23 let tedy měla přístup pouze do otcovy knihovny. To znamenalo spoustu traktátů, pojednání o logice, pojednání o dějinách různých zemí, prací antických filosofů a podobně. Přestože jí nadšené samostudium poskytlo značný rozhled, Edith si na něj později v životě nejednou stěžovala – příliš si byla vědoma svých mezer.
Samozřejmě, postupně se také začala zabývat myšlenkou na vlastní tvorbu, ale než spatří světlo světa její první prozaická prvotina, uplyne ještě spousta času.
Toto čtení oživilo můj zápal pro vyprávění. Teď jsem ovšem nechtěla improvizovat, nýbrž opravdu psát. Můj první pokus (v devíti letech) byl román, který začínal: „Ó, jak se máte, paní Brownová?“ řekla paní Tompkinsová. „Kdybych byla věděla, že mne navštívíte, byla bych uklidila přijímací pokoj.“ Toto jsem bojácně odevzdala své matce a nikdy nezapomenu na to, jak prudce poklesl můj tvořivý zápal, když mi dílo vrátila s ledovou poznámkou: „Přijímací pokoje jsou vždycky uklizené.“
Doplním, že když se teta Mary zeptala malé Edith, čím chce být, až vyroste, bez zaváhání odpověděla: „Nejlépe oblečenou ženou v New Yorku.“ Dlouhé pasáže v její autobiografii, do detailu se věnující popisu toho, co kdo měl při jaké příležitosti na sobě, budí v dnešním čtenáři zdání povrchnosti. Chápu to ovšem jako přesvědčení, že kultivovaný zevnějšek je stejně důležitý jako třeba znalost národních dějin, jako další projev péče a především vkusu. Podobně obsedantně se Whartonová místy věnuje pokrmům, co se servírovaly v různých domech. Newyorská smetánka se jednoduše také učila v duchu postřehu Dr. Johnsona ocenit a vychutnávat.
Vdaná žena
Před svatbou byla Whartonová zasnoubená s jiným mužem, zasnoubení bylo ovšem nečekaně zrušeno. Podrobnosti neznám, nechejme ženě její tajemství, nicméně takový zvrat asi v té době znamenal nemilou pozornost v jejích společenských kruzích a snad i rodiče museli být nesví – ve 23 letech byla neprovdaná dívka už málem ztracena pro svět.
Pak se objevil na scéně pan Wharton. Edith ve své knize o tomto manželství téměř nemluví, jen chvílemi lze zachytit mírně podrážděný tón, třeba když se opakovaně musela vzdát svých snů o letním poznávání Anglie a Walesu, protože pan Wharton špatně snášel ostrovní počasí – nemohli se tam nikdy zdržet déle než pár dnů. To všechno je samozřejmě podáno velmi diplomaticky. Kvůli manželově indispozici, a tak dál.
Edward Robbins Wharton byl od Edith o dvanáct let starší a nedlouho po svatbě se u něj začaly projevovat psychické problémy, zejména sklony k depresím, jež se pak stále zhoršovaly a nakonec byly prohlášeny za neléčitelné. Tento muž mi přijde jako velmi smutná postava. Možná o to víc, že stojí navěky ve stínu.
Díky dědictví po mém bratranci jsme si s manželem mohli pořídit vlastní dům v Newportu. Byl to ošklivý dům, dřevěný, s půl akrem kamenité půdy kolem a nekonečnými mílemi Atlantiku – protože, jak již naznačoval jeho název Land’s End, stál na samém okraji nejvýchodnějších útesů Rhode Islandu, a naše okna vyhlížela přímo přes oceán kamsi na západní pobřeží Irska.
Co se z publikovaných vzpomínek rovněž nedozvíme – Edith se s ním po 28 letech rozvedla. V tomto příběhu rovněž nechybí milenec – jak banální, že? A stejně tak nečekané. Přinejmenším ze své verze, ze svého životopisu působí Edith jako hodná stará paní, tak jaksi stará už od útlého dětství. Nadevše miluje dvě věci: knihy a svou zahrádku. Má spoustu přátel, ve válce zachraňuje siroty. V každém případě žádná tělesnost, žádná vášeň. Tu byste ostatně marně hledali i v jejích prózách – touha ano, dotek ne, ve vší počestnosti.
Abych byla důsledná, zmíním, že existují texty, které si Whartonová nejspíš psala jen pro své potřeby či pro radost a nepochybně je nikdy nemínila zveřejnit, a v těchto byste našli všeho, čeho se čtenáři nedostává v jejím publikovaném díle – smyslnost, otevřeně sexuální scény i jistá necharakteristická ponurost. Velmi skandální. Je na literárních kriticích, jak s tím naloží, mně to popravdě nepřijde moc zajímavé ani z literárního hlediska, ani jako doplnění životopisného profilu (jsme jen lidé, kdo z nás si nevede nějaké prasečinky bokem).
Interiérový dizajn
Whartonová měla rodiči silně vštěpenou úctu k jazyku – přestože nečetli, až úzkostlivě dbali na jazykový projev. Novotvary a slang se v rodině používal pouze v rámci slovních hříček a i za drobný přešlap se člověk (obvykle po svém odchodu z místnosti či z domu) stával terčem sžíravých vtipů.
K jazykové citlivosti přičtěme fakt, že autorce jako mladé dámě nikdy nechyběla zdravá sebereflexe, takže na psaní bez pomoci by si asi ani netroufla. Nebudu probírat její tvorbu, zmíním ovšem dílo, které stálo někde v počátcích a které bylo jako debut budoucí spisovatelky poněkud netradiční – The Decoration of Houses. Napsala jej ve spolupráci s architektem Ogdenem Codmanem, literární stránku průběžně intenzivně konzultovala s Walterem Berrym, což byl začátek jejich celoživotního přátelství.
Na pohled to působí – a ten dojem mohl být ještě silnější před sto lety – jako nevinné rozptýlení znuděné dámy, která doma nemá nic moc jiného na práci než srovnat podle pravítka polštáře na lenošce, i s čivavou. Whartonová ovšem měla vkus a spoustu užitečných znalostí z dějin (ano, i z dějin nábytku). Za zmínku v této souvislosti stojí i její práce The Italian Villas and Their Gardens, vydaná o něco později s doprovodnými ilustracemi tehdy známého Maxfielda Parrishe. Sepsání předcházelo podrobné studium doma i v terénu, práce si vyžádala spoustu času a odhodlání – Whartonová v čase, když se ještě jen objevovaly první automobily, projížděla Itálii křížem krážem nespolehlivými parními vlaky a zbytek cest v kočárech, nejspíš i v letním vedru oblečená od hlavy k patám do něčeho dostatečně cudného a slušivého zároveň, a co si z viděného nenakreslila, to jí určitě nikdo nevyfotil.
V každém případě The Decoration of Houses se stala bestsellerem, newyorské ladies vymetly viktoriánské pavučiny a přiučily se novým trikům, a rovněž The Italian Villas and Their Gardens se dočkaly ocenění – kniha se záhy po vydání běžně používala na fakultách architektury. Nebyly práce, jež by se s touto mohly srovnávat.
Spolupráci s architektem Codmanem se Whartonová ve svém životopise věnuje jen zběžně, neopomene ovšem povyprávět rozkošnou historku, kdy ji už jako zavedenou beletristickou autorku oslovila na nějakém večírku postarší dáma, Codmanova vzdálená příbuzná – ve snaze zavděčit se porušila bonton, odtáhla Whartonovou stranou a přiznala se, že četla skoro všechny ty krásné příběhy, „co spolu s Codmanem dosud napsali“. Whartonová ji samozřejmě z omylu nevyvedla, nejspíš se jednoduše usmála a poděkovala.
Přátelé
Dostávám se ke kapitole, při níž vás budu muset odkázat na dílo samotné – přečtěte si A Backward Glance. Ne proto, že se mi výčet Whartonové přátel nevejde do článku, nýbrž proto, že se jedná o naprosto kouzelné vyprávění, o které byste neměli být ochuzeni.
Whartonové celoživotním blízkým přítelem, a zároveň partnerem v nekonečných debatách o literatuře byl kromě jiných Henry James, a tomu je také věnován největší prostor. Ačkoli ho zjevně měla nadevše ráda a snaží se tento pocit zprostředkovat ostatním, navenek tento velikán světové literatury pořád působí jako trochu excentrický, trochu politováníhodný muž, s nímž byste se asi radši nechtěli setkat. Na tom však nesejde. Líčení Jamesových idiosynkrazií, sporů o teoretických otázkách tvorby, mnohých šťastných společných chvil, mnohých výletů na nespolehlivých, ale vyhledávaných prvních automobilech po americkém a později i anglickém venkově je v podání Edith Whartonové jednoduše krásné.
A také až tady, když ji vidíme v kruhu jejích přátel, rýsuje se jako žena najednou trochu jiná – a bezesporu by se dalo říct, že trochu americky šílená. Všechny miluje a na nikoho nezapomíná, a bez přemýšlení se vrhá do každého dobrodružství, nutí mrzoutského tlusťocha Jamese k pohybu, probouzí ze staletého spokojeného spánku Howarda Sturgise, jenž po smrti matky tráví většinu času v horizontální poloze, a pokud i vstane, pak jen proto, aby usedl do křesla a věnoval se ručním pracím.
James se svého času v Paříži potkával s Flaubertem, navázal úzké přátelství s Turgeněvem, posléze s Alphonsem Daudetem; Whartonová, snad ještě společenštější, kamkoli přijde, vytváří si podobnou síť, se všemi se seznamuje (příležitostně vzpomíná, co měla během prvního setkání na sobě), nebo i neseznamuje – kolísá mezi záchvaty plachosti a menšími erupcemi vřelé společenské, avšak příliš povrchní konverzace, po níž už nedostává druhou šanci.
Potkáte na těchto stránkách spoustu dobře známých jmen, starých přátel, vynoří se jako básně, co jste se kdysi z čirého nadšení naučili zpaměti. Procházíte salony, jejímž navenek nesmyslným pravidlům se Edith chvílemi podivuje, a jejíma očima pohlížíte na vysoké smutné muže, na neobvykle veselé jedlíky, na beethovenovsky divoké bílé kudrnaté hlavy, a nikdy nevíte, kdo se z nich vzápětí vyklube – možná někdo, o němž jste v životě neslyšeli, a možná třeba mladičký Rilke.
Někdy jsem vedle něj [Thomase Hardyho] seděla na obědě u Lady St. Helier a nebylo nijak těžké zapříst lehčí konverzaci o literárních záležitostech. Vzpomínám si, jak jsem se ho jednou zeptala, jestli je pravda, že editor amerického časopisu, jemuž se dostalo té cti publikovat Neblahého Judu, trval na tom, aby se z nemanželských dětí Judy a Sue udělaly adoptované siroty. Usmál se a přitakal, bylo tomu tak. Poté poněkud zamyšleně dodal, že ho to příliš nepřekvapilo, jelikož editor skotského časopisu, který měl zveřejnit jeho první povídku, měl námitky proti tomu, že si hrdina s hrdinkou vyjdou na procházku v neděli, a vynutil si přepsání – procházka musela být přeložena na běžný pracovní den.
Díky velmi častým přesunům mezi New Yorkem, Londýnem a Paříží (o různých koutech Evropy, kam ji zavede její cestovatelská vášeň, ani nemluvě) má nadhled. Samozřejmě, pořád se přitom pohybuje ve svém společenském prostředí – to znamená nulový kontakt s běžnou denní realitou nižších tříd či chudoby. To jí občas bývá vyčítáno i celkově v její tvorbě, já se tomu ovšem věnovat nebudu, ani mi to nepřijde natolik důležité, jako zjevně některým jiným kritikům.
Možná už jste v této chvíli pomysleli na Prousta – já jsem byla zvědavá hodně dlouho, zda byla Whartonová obeznámena s jeho dílem, případně zda se potkali. Myšlenka se zajisté neodbytně hlásí již při čtení Věku nevinnosti, podle mě by se ten román Proustovi hodně líbil. A taky by si s Edith měli o čem povídat. Třeba o Ruskinovi, jehož dílo oba tolik obdivovali, nebo o nekonečných dopisech madame de Sévigné.
V každém případě se nesetkali.
Whartonová žila v Paříži mnoho let, četla první díl Hledání ztraceného času, a hluboce na ni zapůsobil, autora však nevyhledala. Měli společné známé a někdo by je určitě mohl představit, no v tom čase se ještě nevědělo, jak moc je Proust ve skutečnosti nemocný. Proslýchalo se pouze, že se setkává skoro výlučně se svými vévody a vévodkyněmi, najít ho lze pouze v hotelu Ritz a i to jenom pozdě po půlnoci – jednoduše nepůsobil, jak konstatuje Whartonová, jako někdo, koho byste za každou cenu chtěli poznat blíž.
Jeho [Proustova] velkost spočívala v jeho umění, jeho neuvěřitelná malost v povaze jeho společenských vztahů. Ale v tomto ohledu koneckonců pouze ilustroval tendenci ne neobvyklou mezi spisovateli zabývajícími se mravy – i Balzac a Thackeray k nim rovněž bezesporu patří – nechat se oslňovat přesně tou společností, kterou zesměšňují.
Obdiv k dílu nicméně zůstal a Whartonová Proustem obratně argumentovala i v debatách o formě se stárnoucím Henrym Jamesem, který byl zjevně čím dál více uzavřený ve svém světě, čím dál méně ochoten číst své současníky či revidovat názory vytvořené někdy na přelomu století.
Co je záhodno v této souvislosti podotknout, Edith Whartonová snad o nikom nemluví špatně. Kupodivu se jí to daří bez toho, aby působila křečovitě či nuceně – a také bez toho, aby se neustále opakovala (ačkoli je pravda, že muži jsou v jejích popisech mnohem výrazněji rozlišení než ženy, mezi nimiž si našla jen málo skutečně blízkých osob a obecně k nim asi nijak neinklinovala). V úvodu knihy říká, že tento fakt – toto ryze pozitivní vyprávění – je dán její veselou povahou, tím, že se nedokáže dlouho zlobit a že každé ráno vstává s novou chutí do života. Jakkoli vám tohle může znít banálně, velmi rychle jí uvěříte. Možná měla své démony, jako každý, ale v něčem třeba opravdu byla od začátku do konce ta hodná stará paní se spoustou přátel…
Obědvala jsem v Bílém domě ve větší a spíš nahodilé společnosti; mezi hosty byli lidé, kteří se dosud s prezidentem osobně nesetkali, a také nejméně jeden novinář. Vtom jsem ho [Theodora Roosevelta] slyšela pronést před přítomnými: „Ach, ano, jsem unaven, velmi unaven. Nevím, co přesně to se mnou je. Ale kdybychom jen mohli oživit ten starý římský zvyk – jsem si jistý, že koupel v krvi senátora XXX by mě v mžiku postavila na nohy.“
Tyto historky utíná první světová válka, v níž Edith Whartonová nečekaně sehrála prazvláštní roli.
Hrdinkou proti své vůli
Edith Whartonová měla v plánu uskutečnit svůj velký sen – přestěhovat se na anglický venkov, kde by byl klid ke psaní a hezká zahrádka, a kde by ji mohl navštěvovat Henry James a další tamější známí. Dům už byl pronajatý, sluhové nastěhováni, čekalo se jen na to, kdy se spisovatelka vrátí ze svých cest po Španělsku.
Válka přinesla chaos. Whartonová, toho času v Paříži, byla požádána o pomoc při shánění finanční podpory pro uprchlíky a okamžitě se pustila do práce. Jak sama říká, dílny zakládali mnozí a většinou vyráběli věci přímo využitelné na frontě nebo v táborech uprchlíků, proto se rozhodla pro něco jiného – v její dílně se vyrábělo luxusní spodní prádlo, z větší části pak vyvážené do Států.
Tím její aktivity rozhodně nekončily, nejvíc ji ovšem proslavil fakt, že měla nakonec jako jedna z mála občanů Spojených států od začátku až do konce první světové války povolený přístup na všechny fronty. Projížděla nedaleko bojových linií na svém voze, zjišťovala, co kde chybí, občas něco přivezla, všechno průběžně podle potřeby zaznamenávala. A vybavovala pochůzky, dá-li se to tak nazvat. Do malého domku v belgické vesničce La Panne se dostavila na žádost belgické královny, která se chtěla přeptat, jak se daří dětským utečencům z její země…
Toto záslužné působení, bezbřehá činorodost a obětavost by si nejspíš zasloužily delší pojednání a víc detailů. Ty vám neposkytnu. Whartonová by z tolikeré pozornosti určitě také byla nesvá – a ne pro svou přehnanou skromnost. Všichni předpokládali, že konflikt potrvá maximálně tři týdny, čekalo se na rozhodující bitvu v nejbližších dnech, která za touto „válkou“ udělá ráznou tečku. Nikdo netušil, že mají před sebou strastiplnou čtyřletou cestu. Ani Whartonová. Obecně máte z jejího vyprávění pocit jakési nevyhnutelnosti – na začátku v Paříži na jednu otázku odpověděla kladně, jednou podala ruku, a to stačilo k tomu, aby byla nezvratně vtažena do víru událostí. Rozhodně za tím nebyly žádné filantropické sklony.
Dokonce v jednu chvíli mluví o své „vrozené nechuti k čemukoli připomínajícímu sociální služby“. Konstatuje, že mnohé ženy, které do té doby hnily v salonech, nad výšivkami a vystydlým čajem, našly díky válce smysl života – pustily se do charitativních akcí, doslova ožily díky nečekané možnosti seberealizace. Whartonová však svůj smysl života již našla a neměla potřebu pomáhat. Nestěžuje si, ale z občasných poznámek cítíte, že jí ta práce přišla velmi nepříjemná, jaksi až špinavá, a byla by to ráda měla co nejdřív z krku.
Jak psát
Dělám v této chvíli vlastně to samé, co udělala autorka ve své vzpomínkové knize – předešlu, že psaní rozebírat nebudu, a pak u něj přece jen skončím. A mám stejnou výmluvu, či ospravedlnění – těchto pár slov, a víc to nebude, nakonec taky z jednoho úhlu osvětluje dámu, jejímž portrétem se zde zabýváme.
Moje poslední strana je vždycky skrytá v mé první.
Ve způsobu, jímž píše o psaní, překvapí dvě věci: za prvé neskonalá pokora, s jakou přistupuje k spisovatelskému umění, a za druhé sebejistota, kterou získá s věkem a která se zdá být snad neotřesitelná.
Whartonová si libovala v rozmluvách s jinými literáty o tom, jak se rodí jejich dílo. Za sebe říká, že postavy vždycky přijdou za ní. Pokud tady větříte Tolstého, jste na omylu. Žádné svévolné pobíhání hlavních protagonistů se nekoná, Whartonová – jakkoli to třeba mně přijde nepředstavitelné – má od začátku do konce jasný plán.
Postava se jednoduše objeví, zatím bez příběhu, zato někdy má jméno. Někdy má vysloveně směšné jméno, ale s tím se nedá nic dělat, říká Whartonová. Kdyby se i pokusila jméno změnit, všechno se zhroutí, to prostě nejde. Pokud jsem to pochopila, pak se příběh zrodí s jakéhosi úvodního rozhovoru mezi autorkou a touto samozvanou postavou – vytvoří se první situace a pak se to nahodí celé.
Logika v tom není žádná, ovšem co je logického v tvůrčím procesu, nebo přinejmenším v těch nejasných momentech, kdy se dílo poprvé objevuje – ve svém zárodku? O tom už určitě bylo řečeno mnohé, Whartonová pouze přidává svou trošku do mlýna, žensky, dalo by se říct, bez úporné snahy o klasifikovatelný výsledek. A má to své kouzlo, lze zde vystopovat podobný fatalismus, s jakým přijala dobročinnou práci ve válce. Řekne si, že není vyhnutí, a věří tomu. Přišla za mnou tahle fiktivní holka, má strašné jméno, tak ale dobře, napíšu jí to.
Z toho, co uvádí ohledně reakce na svou tvorbu, mám pocit, že se snad ani nesetkala s ostřejším nesouhlasem, ačkoli tento dojem může být důsledkem jejího zvyku opomíjet negativní vzpomínky. Ostřejší kritiky, podané celkem nevybíravě, se dočkala od osoby, na jejímž názoru jí nejspíš záleželo hodně – totiž od Henryho Jamese. A cítíte, že se jí to dotklo. Na druhé straně si je moc dobře vědoma toho, že jejich umělecká východiska jsou úplně jiná. James ji hodnotí příliš subjektivně, prizmatem svého vlastního názoru na to, jak má dobrý román vypadat. Tomuto Whartonová věnuje docela dost prostoru. Odezvě z novin naproti tomu téměř žádný.
Už dávno jsem si ujasnila, že je směšné a nelogické nést s nelibostí tak dětinskou podobu kritiky. Pokud někdo vyhledal pozornost veřejnosti, jaká se pojí s tiskem, a prodal svůj tovar na volném trhu, pak kupujícím prodal také právo myslet si i jeho knížkách, co se jim zachce. Spisovatel by měl odsunout z mysli chválu i hanu, jež na něj vrší recenzenti a čtenáři, a psát pouze pro toho nevzrušeného ironického kritika, který dýchá v jeho vlastní hrudi.
A budete si bezvýhradně jisti, že Whartonová, jakkoli si cenila názorů mnohých svých přátel z literárních kruhů, sama sobě byla kritikem nejpřísnějším.
Mezitím jsem nalezla dočasný únik z reality ve vzpomínkách na dávno ztracenou Ameriku mého dětství, a napsala jsem Věk nevinnosti. Jednu kapitolu po druhé jsem postupně ukázala Walterovi Berrymu. Když dočetl, řekl: „Ano, je to dobré. Ale zajisté – já a ty jsme jediní lidé, co to kdy budou číst. Jsme taky poslední, kdo si ještě pamatují New York a Newport, jaká ta města tehdy byla. Nikoho dalšího to nebude zajímat.“
Pro úplnost si připomeňme, že za Věk nevinnosti získala v roce 1921 Pulitzerovu cenu a v roce 1927 byla nominována na Nobelovu. (Tu pak mimochodem získal Henri Bergson, s nímž Whartonová taky prohodila dvě věty na jednom obědě, a i z tohoto krátkého setkání vzešla velmi působivá historka.)
Rozloučení
Je zvláštní, že až ke konci mě napadá mluvit o Edith Whartonové jako o emancipované ženě. Možná je to z pocitu, že jí samé by tento výraz moc nevoněl. Myslím, že jejím celoživotním úsilím bylo někam patřit – nejdříve na domácí půdě do společenských kruhů, v nichž odjakživa vídala své rodiče a kde se stejně jako oni cítila doma, později do svých menších, přátelštějších kroužků, které si vytvářela, kamkoli přišla, z přátel a podobně smýšlejících lidí. V každém případě chtěla zaujmout své místo, ne se z něj vymanit.
Spíš by se asi – naopak – dalo mluvit o značné nevoli, pokud šlo o povahu společenských změn, které měla možnost za svůj dlouhý život pozorovat. Ledničky, říká, jakkoli je to zavrženíhodný vynález, znamenaly menší pohromu než všeobecná dostupnost vyššího vzdělání. Vyměnit gurmánské potěšení za ohřáté zbytky ze včerejška bylo v jejích očích pořád ještě menším hříchem než jít se učit do škol – to už pro představu domova znamenalo příliš velkou ránu.
Edith se možná nakonec z toho „vždycky uklizeného“ přijímacího pokoje své matky nikdy příliš nevzdálila…
Mám ještě spoustu slov na jazyku, nechám si je však pro sebe. Tento článek jsem začínala psát s pocitem, že mám ve všem důležitém jasno a teď to stačí položit na papír. Postupně mi ovšem Edith Whartonová začala utíkat – nebo ani ne utíkat – jen se obraz rozostřil. Jako bych najednou měla prázdné ruce.
Ale to nevadí. Vyberte si fakta. Ve svém osobním pohledu se možná mýlím – možná jej jednou někdo zreviduje, poopraví, doplní. Byla bych poctěna.
* * *
Knihu A Backward Glance najdete třeba na Amazonu, elektronická verze je dostupná za 99 centů. Nebo si, samozřejmě, můžete vyhledat a pořídit nějaké důstojnější vydání – jak by určitě učinila Edith.
Omlouvám se za případné gramatické chyby, nejsem rodilý mluvčí.