Jsou dvě hodiny v noci, Bejrút spí. Stojíme na prostorném balkonu ve čtvrtém patře, za námi provizorní gauč bez opěrky se spoustou dek a prošívaných polštářků, vedle stůl s hrníčkem, pokojovými rostlinami, opičí lebkou ze sádry a různými drobnostmi, v opačném rohu hromada dříví a desek a na tom všem pohozený architektonický model, malá Villa Savoye.
Před chvílí jsme přijeli z letiště. Amal, který zůstal vzhůru, aby nás pustil dovnitř, nám vysvětluje, že město má dlouhodobý problém s odvozem odpadu. Asi tím kupodivu nenaráží na tu hromadu věcí na svém balkonu, to je pouze umělecké prostředí. „Možná jste o tom slyšeli,“ říká. „Nedávno se prostě na několik dní přestalo odvážet. Kontejnery byly hned plné, přetékalo to na ulici, všude strašný smrad a nepořádek.“
Možná jsme o tom slyšeli. Jakože kde? Z českého tisku? Na to je Blízký východ opravdu příliš daleko. Den před sebevražednými bombovými útoky v Paříži se uskutečnily dva tady, na jižním předměstí Bejrútu. Ve zprávách se to sotva dalo dohledat. Když je nezajímá tragédie takovýchto rozměrů, nějaká odpadková krize už je úplně mimo záběr.
Nato se Amal jenom zasměje. „Tady to bylo úplně stejné. Všichni mluvili jenom o Paříži, měnili si profilové fotky na Facebooku za francouzskou vlajku, a Holubí skály se taky na uctění obětí vysvítily francouzskými barvami.“
IS vám jen tak jakoby nic zmasakruje čtyřicet spoluobčanů a vy truchlíte za Paříž?
Přiznávám – to mě překvapilo. Na druhé straně, překvapovalo mě více či méně všechno. O Libanonu jsem nevěděla skoro nic. Kdyby se nedávno neobjevila na internetu akce s levnými letenkami na Blízký východ, ani bych nevěděla, kde přesně leží. Ano, je to hloupé. Ale já už jsem tady zmiňovala, že se spíš věnuji pečení a domácím pracím než kupříkladu politice.
A byl by mír, kdyby to dělalo více lidí.
Jak říkalo v průzkumu jakési anonymní dítě, světovým prezidentem by měla být babička.
Přes svou zjevnou inkompetenci se budu v tomto článku opravdu věnovat převážně politice a společenské situaci v Libanonu, a v příštím týdnu přidám ještě jeden lehčí a veselejší článek o této zemi z pohledu obyčejného turisty. Včetně užitečných tipů pro ty, co se tam chystají. Asi vás není moc, ale třeba si to Chorvatsko ještě rozmyslíte – z východní strany je Středozemní moře taky hezké.
Co se týče té polohy, nejlepší by bylo, kdybyste se podívali na mapu. Pokud jste příliš líní, pomůžu vám. Víte, kde je Cyprus? Kdybyste se plavili z Cypru směrem na východ, velmi brzy dorazíte na libanonské pobřeží.
Libanon sousedí na jihu s Izraelem, jinak je obklopen Sýrií. Velký je asi jako polovina Walesu. Nebo pokud chcete něco bližšího, pak asi jako pětina Slovenska. Takže je malý. Velmi malý. Až vás bezděky napadá, proč není součástí Sýrie. Ptala jsem se Amala, ochotně mi vysvětlil, že takhle si země někdejší Osmanské říše rozdělila Evropa. To mi přišlo jaksi málem veselé. Evropo, ty jedna!
Nicméně po jistých peripetiích se Libanon stal francouzskou kolonií, samostatná republika pak vznikla v roce 1943. Den nezávislosti slaví 22. listopadu. Vyšlo to letos hezky na velmi slunečnou neděli. Nevím, jestli se konaly i nějaké oficiální oslavy. Rozhodně se konala demonstrace, na tu jsme byli srdečně zváni, nešli jsme tam. Poslední větší demonstraci v srpnu rozháněla armáda a bylo z toho několik desítek raněných. A vůbec – asi nemělo valný smysl poslouchat přednášky o odpadkové krizi v arabštině.
Když už se pořád vracím k těm odpadkům, můžu něco rovnou vysvětlit. Patnáct let občanské války způsobilo, že země řešila úplně jiné než ekologické otázky. Teď v ulicích občas vidíte zaměstnance úklidových služeb, jak svým dlouhým klepetem trpělivě sbírá drobný nepořádek, přitom za rohem je chodník dvacet metrů neprůchozí kvůli hromadám vysypaného bordelu.
Popeláři mají všichni uniformy s nápisem Sukleen, tak jsem si pak vyhledala Sukleen. Je to soukromá firma, kterou vlastní jedna vlivná politická rodina. Těch několik málo skládek (které tak jako tak měly být provizorní a nejsou, což mocně ztrpčuje život místnímu obyvatelstvu) už je plných a odpad není kam vyvážet. Hodně to zjednodušuji. Nicméně hází se to někdy z nouze v podstatě kamkoliv – za město, vedle dálnice, pod mosty, do příkop.
Vítr to vyfoukává a roznáší do dáli.
Lidé jsou zvyklí, taky se moc nenamáhají a cokoli jim v rukou přebývá, za jízdy či za chůze volně odhazují.
Přitom odpad prý ještě patří k těm menším problémům. Pitná voda k těm větším.
Amal je aktivista, a to nesmírně aktivní aktivista, to si běžný unylý evropský intelektuál ani nedovede představit. Zároveň uznává, že je velmi těžké něco změnit, a to zejména proto, že v Libanonu jsou politické strany organizované na konfesním principu. Trochu kradu z Wikipedie, nedovedu si to z jeho slov přeložit.
Ale zjevně se tomu opravdu říká sektářský princip. Dobře tedy.
Takže politické strany nevycházejí z ideologické shody, nýbrž z náboženského přesvědčení. To zní ještě relativně snadno, když z bedekru víte, že přibližně 60 procent obyvatelů jsou muslimové a 40 křesťané. Jeeeenže. Ve skutečnosti je to 5 legálně uznaných muslimských skupin (z těch nám známějších šíité, sunnité, a tak dál), 11 legálně uznaných křesťanských skupin (katolíci, protestanti, a tak dál), a pak třeba Maronité a další, což už hlava nebere.
Agitace za nějakou myšlenku, jakkoli dobrou, pak asi dá hodně práce. Získat někoho na svou stranu by asi znamenalo konvertovat, nebo přinutit jej, aby konvertoval.
Ptáte se, kde v tom zmatku stojí Amal?
Amal je komunista.
Přišlo mi to pochopitelné a zároveň naprosto bizarní. To druhé asi více. Samozřejmě ho zajímala naše zkušenost s komunismem. Žádnou nemám, pamatuji si jen první máje. Dovolila jsem si zobecnění a řekla mu, že mnohým lidem ze starší generace se nepochybně stýská, zatímco mladší to vnímá jako součást přežitých dějin, něco, co se opravdu nepovedlo a rozhodně není žádoucí (ani možné) zkoušet to znovu.
Copak nám komunismus nepřinesl nic dobrého?
A tak jsem vyjmenovala to dobré a pak rychle poukázala na to špatné.
Odpověděl něco v tom smyslu, že některé jednotlivosti by jistě bylo zapotřebí zrevidovat, kupříkladu nepotlačovat svobodu projevu a podobně, ostatně na tom už se zapracovalo, viz neokomunismus.
Řekla jsem, že je úplně jedno, jakou předponu k tomu slovu přilepí, nám už to o nic lépe vonět nebude.
Nám – komu? Nerozebírám. Ale mluvili jsme o tom dlouho. Moje máma pochází z věřící rodiny, můj otec ze silně komunistické, to je dobrý základ, že. Jinak Amalovi muslimští rodiče jsou velmi otevřeni různým názorům, klidně s ním o jeho názorech debatují. Jak taková debata asi vypadá, to si snad i dovedu představit. Když jsem se ptala, jestli tedy skutečně nevěří na nic většího, než jsme my sami, zúžil si víru na náboženství a velmi prostě mi vykládal, že mu ani po mnoha rozhovorech nikdo neposkytl pádný důkaz. Naopak, dopodrobna mi popsal jednu pasáž z Bible, aby mi ukázal, jak je chybná ve světle vědeckých důkazů. Vzhledem k jeho obdivuhodnému rozhledu v jiných směrech mi tato argumentace přišla tak dětská, že jsem se málem usmála.
Amalův byt navštěvuje více lidí. Doteď nevím, kdo z nich tam bydlí a kdo jen tak přichází a odchází. Nejsou to všichni aktivisté. Naopak, když se tam po večerech napůl sedí, napůl polehává na velikém po domácky stlučeném, nicméně velmi pohodlném gauči, vypadají všichni (včetně Amala) dokonale pasivně.
A od komunismu mají někteří hodně daleko. Vadí jim spousta věcí a politiku moc rádi rozebírají (bedekr nelhal, politické diskuze jsou zde národním sportem), ale v podstatě asi ani nevidí řešení. Totální skepse. Touha zmizet za hranice. Nevím.
Jeden právě dostal místo jako takzvaný junior účetní v rodinné firmě. Pracuje tam dva měsíce. Krom něj tam je ještě jeden, a ten sedí na pozici junior účetní již přes dvacet let. Ani se do smrti nikam dál nedostane, ale to mu nevadí, protože má práci, a mít práci je už dostatečný úspěch v tamějších poměrech.
Týden má prý šest pracovních dní. Ti nejbohatší lidé si můžou dovolit normální evropský víkend, běžný lid však v sobotu pracuje. Přijde mi to neuvěřitelné. Všechno ostatní, na co si stěžovali, bych ještě snesla, ale tohle mě až překvapivě vyděsilo.
Dva ze tří řidičů, se kterými jsem mluvila, neměli řidičský průkaz. Pokud je zastaví policie, zaplatí pokutu ve výši tisíc dolarů. To je obrovská suma, pořídit si řidičský průkaz nemůže být dražší. Tak proč? Nevím. Když jsem se na to ptala, odpověděli, že na zbraň taky potřebuješ papíry, a nikdo je nemá, a zbraň má každý.
O zbraních toho vědí hodně.
Pak se objevilo pár lidí z Bahrajnu a ti zase věděli hodně o drogách. Jedna holka mluvila snad hodinu o tom, co se kde dá sehnat, jak to propašovat, případně jak něco vyrobit. Strašný storky, Guy Ritchie křížený Tarantinem.
Seděla na tom gauči v neforemné flísové mikině a velmi světlých tenkých kalhotách od pyžama, které pevně obepínaly její kyprá stehna. Dva napjaté švy na vnitřní straně se sbíhaly ke zřetelně vyrýsovanému malému trojúhelníčku ztracenému v hlubinách – jasně, dívala jsem se do její moc krásné tváře, jenom mě celý ten outfit vyváděl z míry, o tom projevu ani nemluvě, to si průměrný Evropan nevybaví, když pomyslí na muslimské kouty světa, když pomyslí na muslimské ženy.
Když nemluvila o drogách, pronášela hlouposti typu: „Taky bych chtěla číst poezii.“
Bahrajn je ostrůvek vklíněný do zálivu mezi Katarem a Saudskou Arábií. Podle Wikipedie hospodářsky závisí na těžbě a zpracování ropy, finančnictví a lovu perel. Podle obrázků vypadá jako město boháčů, kde se třpytí i bláto, a podle vyprávění domácích je to krom jiného víkendové útočiště všech Saudů, kterým rodná země zakazuje alkohol. Přijíždějí v celých houfech po mostu krále Fahda, opijí se pod obraz Boží a pak se potloukají po ulicích a pokřikují na ženy, protože pro ně je každá žena bez šátku automaticky šlapka.
Nevím, co je na tom pravdy.
To bych mohla říci o celém tomhle článku.
Prostě vám tady jen předávám blízkovýchodní klepy.
Ostatně kdyby šlo o pravdivost, večerní zprávy na tom asi taky nejsou nejlépe, tak snad nebudete vybíraví.
Chtěla jsem si ověřit, zda je 25 kilometrů dlouhý krásný most krále Fahda, který spájí Bahrajn s pevninou, vidět i z vesmíru, a našla jsem článek o šejkovi ze Spojených arabských emirátů, který si do své soukromé pouště nechal vybagrovat své jméno (HAMAD), ano, aby bylo vidět i z vesmíru.
Nejvtipnější to je, když si tam představíte nějaké české jméno. Třeba jen HONZA.
Ale klidně i ANDR.
Na poslední písmena by mu už třeba nezbylo.
Ačkoli bagrování asi zas tolik nestojí, že.
Doléhá na mě únava. Abyste rozuměli, proč mi to uteklo.
Zpátky z pouště do Libanonu, který kupodivu žádnou poušť nemá. Vybavím ještě tři věci.
Nejblíže k syrské hranici jsme se dostali cestou do Baalbeku, nicméně vojáků jsme tam nepotkali víc než kdekoli jinde a uprchlické tábory jsme taky neviděli. To teď trochu míchám jablka s hruškami, ale když jsme došli takhle daleko, přece to nevzdáme.
Z těchto oblastí, pokud ne přímo z Baalbeku, pochází jeden kluk, další z věrných gaučových přátel. Evropské uprchlické krize jsme se dotkli jen velmi okrajově, my už jsme toho měli po krk a je to nejspíš moc nezajímá – mají dost vlastních problémů. A dost vlastních uprchlíků. Tenhle kluk říkal, že u nich ve vesnici jich měli ještě donedávna 180 tisíc. Zeptala jsem se dvakrát, jsa si jista, že jsem se přeslechla. Nepřeslechla.
Nyní stav klesl na polovinu. Někteří odešli do Evropy, jiní do Rakky. To mi (zase jednou) přišlo neuvěřitelné a krajně nepravděpodobné. Jde mi o holý život. Můžu zůstat na místě a doufat v lepší zítřek, můžu se pokusit o útěk do německého ráje, nebo se přesunu do hlavního města teroristické organizace, která mě do situace, kdy mi jde o holý život, v podstatě dostala. Co si vyberu?
Uváděli různé důvody, kupříkladu že se v Racce právě kvůli IS točí peníze, případně že je to důstojnější než zdrhnout do Evropy.
Nevím.
Sympatizuji s uprchlíky a jsem v aktuální ohnivé debatě na jejich straně, rozuměj na straně lidskosti, nicméně tady mi rozum selhává, a není to pokročilou noční hodinou.
V každém případě pro hlupáčky, kteří se na sociálních sítích ptali, proč uprchlíky nepřijmou jejich nejbližší sousedé, doplním, že přibližně před rokem bylo třeba právě v Libanonu přes milion syrských uprchlíků. A to je malinká krajina, pro ně to znamená čtvrtinu celé populace. Ještě jednodušeji: každý čtvrtý obyvatel je uprchlík. Jakou ekonomickou zátěž oproti tomu představuje pár lidí, co se pouze snaží dostat se skrz vaši zemi někam dál?
Nemůžu si vzpomenout na tu druhou věc.
Chvíle ticha.
Aha, ještě k té libanonské samostatnosti. Stát tedy vznikl potažmo zásluhou evropských kolonialistických úsilí, které vymezily hranice. Amal říkal, že tady dodnes chybí pevnější společný základ, společná tradice, na níž by se dala budovat národní hrdost a identita. Snahy sice jsou, ale opět roztříštěné a mařené v zárodku díky tomu sektářskému principu. Jedna strana něco vymyslí, druhá s tím nesouhlasí, nebo si to vysloveně bere osobně. Dalo by se například vycházet z kulturního dědictví jiholibanonského – starověkého fénického – města Tyre, ale ozvou se muslimové, co my máme s vaší fénickou kulturou, chceme něco, co zohledňuje i naši kulturu, a podobně.
Takhle se vždycky někdo ozve a nikdy se nic nevybuduje.
Zajímavé mi to přišlo proto, že ze školy míváme hranice států vytesané do kamene. Víme, že se v dějinách měnily a posouvaly, ale to bylo v dějinách. Od jistého času už je klid. Přinejmenším v Evropě, ne? Ale co ty země drží pohromadě? Když pomineme nějaké přirozené hranice typu velká řeka, vysoké pohoří, nejsou si regiony v rámci stejné země vždycky blízké, naopak, vesničan z jihu si s vesničanem ze severu ani pořádně nerozumí. Můžeme se usmát referendu o nezávislosti Skotska nebo autonomii Baskicka, ale je to hlubší a vážnější otázka, než se na pohled zdá.
(Když už jsme krátce v těchto oblastech, nedávno jsem přemýšlela i nad Andorou, ta mi taky přijde jako malý zázrak.)
Třetí věc. Tohle nám vyprávěl Amal, nicméně s vynaložením jistého úsilí jsem příběh (včetně velmi krátkého videa) našla i na internetu. Syrská vláda ukázala svou lidskou tvář a propustila několik politických vězňů. Ti krátce poté podle oficiálních zpráv zorganizovali sebevražedný útok, při němž zemřelo jedenáct policistů. Podle záběrů z místa činu to byla docela jatka. Udatné muže zákona pak s velkou slávou pohřbili pod syrskou vlajkou za přítomnosti mnoha příznivců režimu.
Pak se objevila nesestříhaná verze videa, kde nějaký muž rozhazuje zeleninu po cestě, aby bylo vidět, že exploze zasáhla i několik nebohých civilistů, co si jen zašli pro pár jablek na nedaleký trh, nebo na jiném záběru jeden policista podává svému „mrtvému“ kolegovi ruku, ten vstává ze země a oprašuje se. Podle Amala tam je taky někde vidět ruce jednoho z těch politických vězňů, který to celé údajně spáchal – jsou urvané od těla a spoutané.
Tomu se říká ušít boudu?
Ušít kůlničku na dříví. Ha-ha.
Tolik k politickým praktikám.
Nemám žádné poznámky.
To jsa o několik odstavců výše mi vyklouzlo a nemám sílu dohledávat v příručce přechodníky. Je-li to vůbec přechodník. Potažmo jsem asi také použila poprvé v životě. S druhým článkem si dám víc práce, abych nezkoušela trpělivost náročnějších čtenářů.
Jméno hlavního hrdiny jsem změnila. Amal znamená naděje.
Tak zatím. Make cakes, not war.