Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Poznámky k petěrburské dopravě

Z průvodce: „Hlavní hrozbou na silnicích jsou místní řidiči, kteří všechny chodce považují za otravný hmyz, a také kanalizační poklopy, jež se kývají nebo se dokonce propadnou, když na ně stoupnete.“

Petersburg TaxiKromě toho upozorňují, abyste si při nastupování do taxíků dali pozor, zda někdo další nenasedá na zadní sedadlo, za vás, protože to by nevěstilo nic dobrého. Obzvláště pokud se vám místo běžného městského taxíku podařilo odchytit černý. Častniki. Já jsem si to všechno přečetla až po první praktické zkušenosti.

Můj hotel se nacházel na Matisově ostrově, což je někdejší petěrburská námořnická čtvrt. Když sem přicházíte nejkratší cestou ze Senného náměstí, přijdete k mostu a vidíte jenom benzínku, autoopravnu, a několik zanedbaných průmyslových budov. Víte, že někde za tím bydlíte, přesto se vám moc nechce do takových končin jít…

Metro tam nevede, stanice metra jsou vůbec tak daleko od sebe, že to nevede prostě nikam. Zastávky autobusů jsou umístěny poněkud mysteriózním způsobem, jednosměrně, a jízdní řád visí asi tři metry nad zemí, výlučně v azbuce, takže v noční hodině z toho už moc nevyluštíte. Zbývá chůze. Nebo ten taxík.

Sennaya Square at nightTak jsem první večer v pozdní hodině došla na Senné náměstí a po nějakém se ohlížela. Před vchodem do metra jeden stál. Opírali se o něj dva svalnatí muži tmavé pleti. Přistoupila jsem k nim:
Na ulici Alexandra Bloka – kolik? ptám se.
Pět set, řekl ten vpravo.
Mně v hotelu řekli, že to bude nanejvíc tři sta padesát.

Nato chlápek vpravo kývnul na toho vlevo a říká – tak on tě odveze za tři sta pade.
Říkám, fajn.

Řidič se nicméně pohnul ne k taxíku, nýbrž k obyčejnému autu zaparkovanému vedle – tmavá stará fiatka, oprýskaná, s převalenými dveřmi a prasklým předním sklem. Tak to ne, do toho nenastoupím! Nato ten člověk rozhodil rukama, jako kdybychom se znali už léta, jako že neblbni, holka. Říkám, já jsem sama, děvče ve velkoměstě, do něčeho takového nevlezu.

Tady zvláštní psychologický moment – podešel ke mně a pouze zopakoval, že mě zaveze za tři sta pade na Alexandra Bloka, a já jsem prostě nastoupila. Možná že jeho tvář byla blíže mé tváři a já jsem rozeznala upřímnost? Směšné? Ale zavezl mě, bezpečně. Během jízdy mi vysvětloval, jak to v Petěrburku s taxíky je, a pak jsme se bavili o všem možném. Byl z Azerbajdžánu. Na zimu jezdívá domů. Město je v pohodě. Dá se tady žít.

Vystoupila jsem, dala mu těch pár sto rublů a řekla – tak zítra – protože jsem věděla, že půjdu rovnou z divadla a zase pozdě, a tak je lepší svézt se s někým, koho už znám. Usmál se.

Nevsky prospectUsmál se, ale na další den – noc – tam nebyl. Na místě stálo jeho auto, jeden normální taxík, a mezi nimi něco mezi tím – oprýskané auto se žlutým taxíkovým majáčkem. Právě v tom voze uprostřed seděli dva cizí chlápci, jeden u volantu a jeden na zadním sedadle. Ten vzadu něco říkal tomu vepředu a zřejmě to nebylo nic hezkého, přestože na sebe nekřičeli ani se nemlátili. Pak přišel a nastoupil třetí a všichni se o něčem dohadovali a já jsem stála venku, kouřila a doufala v zázrak – v normální taxík, jenž se nicméně neobjevil.

Co budu dělat? Zaklepu na okénko, zpola stáhnuté. V mžiku všichni vyskočí, postaví se kolem mě, v neúplném půlkruhu, houpají se v pase, přeměřují si mě, šklebí se – što, děvuška?
Nedám se – chci odvézt. Na Alexandra Bloka.
Pět set, říká jeden.
Nevyjednávám.
Pokynou tomu, co předtím seděl za volantem; poskok.
Jaksi mi z toho není lehko a jak nasedám, pořád se ohlížím, jestli někdo z těch zbývajících dvou nenastoupí taky. Nenastoupí. Ale jen co za sebou zavřu, okénko se automaticky vytáhne nahoru a všechny dveře se zamknou. Ohlédnu se, na mých dveřích vůbec nic, čím by se dalo ovládat okénko nebo zamykání nebo vůbec cokoliv.
Ovládání je pouze u řidiče.

Jo, zatrnulo mi.
Ještě jsme chvíli stáli v zácpě na Senném náměstí. Přemýšlela jsem, zda mu neříct, že jsem si to rozmyslela – hodit mu těch pět set rublů a vypadnout. Mělo by to smysl? Pokud by chtěl něco udělat, stejně už jsem neměla na výběr. Říkala jsem si, konverzuj. Když si potenciální zločinec vytvoří k potenciální oběti vztah, je to výhoda.

Mluvit se mu moc nechtělo a cesta trvala celou věčnost – vyjížděl mimo čtvrt a vracel se oklikami nazpátek, nevím proč, možná malá rebelie malého poskoka. Ale noční Petěrburk byl krásný a já jsem věděla, kde jsem, a bála se míň, když pak pustil Toma Waitse – vozili jsme se a poslouchali a stálo to opravdu jenom těch dohodnutých pět set.

Nová HolandiePo zbylé noci jsem chodila pěšky.
Přes Senné náměstí, kolem svatého Mikuláše, k mostu, k benzínce a domů.

Matisův ostrov není špatný. Naopak. Má své kouzlo, a pokud tam zůstanete, donutí vás, abyste jej objevili. Když z něj ráno zamíříte ke druhému mostu, za tři minuty jste u nábřeží řeky Mojky – pokud půjdete pořád podél kanálu, dojdete k Puškinovu domu. Cestou se vám naskytne naprosto ohromující výhled na takzvanou Novou Holandii. Pak připomínky námořnické slávy z dob Petra Velikého ustoupí malebnějšímu centru, projdete kolem Jusupovského paláce, v jehož zahradách dodýchal tajemný Rasputin, proderete se přes věčně plný Něvský prospekt a za chvíli zastavíte u toho Puškina. V kaluži krve.

Pokud vás ovšem na první křižovatce něco nepřejede. Řidiči si vás opravdu nebudou nijak zvlášť všímat. Zkusila jsem obvyklou taktiku a přidružila se na přechodu ke stařence s takovou tou károvanou taškou na kolečkách, že snad starším občanům bude prokazována úcta, ale nemělo to nejmenší účinek – já jsem přeběhla, stařenka málem přišla o kolečka.

Ty autobusy bych taky nezatracovala. Jenom nikdy pořádně nevíte, kam to jede. Zato se však můžete příjemně pobavit s tou osobou, co prodává jízdenky, nejspíš taky cizinkou, dozvědět se, jak jde život na Sibiři, a na konečné stanici třeba objevíte novou tvář Petěrburku.

Tolik mé poznámky k petěrburské dopravě. Na tohle DPP prostě nemá…

Reklama