Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Rozhovor s Jennifer Clementovou

Hlavy mexických novinářů nejednou končí ve škarpě u cesty třetí třídy mezi Las Vigas a Acapulcem, a šťourat do vosích hnízd tedy může být dobrodružství, o němž nedostanete šanci vyprávět. Copak se paní Clementová, již postarší dáma křehkého vzhledu, nebojí?

Bojí, ale její rozhořčení nad nepravostmi je větší než její strach. Už teď vím, že tuhle odpověď si do smrti zapamatuji.

Jennifer Clement Telegraph CO UKTenhle rozhovor trpí všemi nedostatky rozhovorů uskutečněných přes e-mail a taky snad mými mezerami ve vědomostech, jež nadšením nezakryji. Přesto si jej ale přečtěte. Clementová vyrůstala v divokém Mexiku, do školy chodila s dětmi Gabriela Garcíi Marquéze, přestěhovala se do newyorských uměleckých kruhů v době, kdy jim vládli Warhol, Basquiat či Madonna, a pak se ve chvíli, kdy ji tam nikdo nečekal a rozhodně nechtěl, vrátila do Mexika, kde žije dodnes. Takže shrnuto a podtrženo – má o čem vyprávět.

Pokud vám chybí kontext, já jsem ji objevila díky knize Ukradené modlitby (poněkud nešťastný překlad původního The Prayers for the Stolen), postřehy a úryvky tady.

Jaké to bylo vyrůstat v Cuidad de Mexico?

Jeden z mnoha příběhů, které jsem sepsala o svém dětství, se dotýká právě této otázky. Začíná takhle:
Vyrostla jsem ve městě, kde bylo nebe pokryté elektrickými dráty a tramvajovým vedením, takže mříž mnoha zkřížených čar rámovala oblaka. Na těchto drátech byla vždycky přehozená osamělá bota nebo pár zavěšený za šňůrky. Byl to zvyk, který nikdo neuměl vysvětlit. Mělo to být vtipné? Zdálo se pak, že se Ciudad de Mexico rozkládá v údolí pod nebem opuštěných bot.

V šedesátých a sedmdesátých letech smrdělo Ciudad de Mexico štiplavě jako otevřená žumpa kvůli papírně a jejím vysokým komínům, co vypouštěly sloupy kouře a byly jednoduše součástí krajiny stejně, jako by byly jednou ze sopek kolem města. Dlážděné cesty tehdy ještě používali i oslíci a tu a tam se objevovali vzteklí psi, schovávali se ve dveřích, s pěnou kolem tlamy a očima plnýma lidského šílenství.

Tehdy ještě pořád byli lidé, kteří šilhali, a ženy, jež si nechávaly narůst vlasy až po kolena. Všechny ulice byly dvousměrné a trest za zabití krávy byl v některých státech vyšší než trest za zabití ženy.

Navštěvovala jste Edron Academy. Máte představu, nakolik se liší od jiných škol v Ciudad de Mexico? A jaká byla vaše školní léta?

Edron Academy založil na jihu města Edward Foulkes, Walesan z Moldu. Právě tady mnohé mexické děti včetně mně dostaly základy britské výchovy. Chodila jsem do školy s potomky slavných spisovatelů, nositelů Nobelovy ceny, umělců, či s dětmi diplomatů a filmových hvězd. A pak tam byly takové, co měly velmi složitou, až kriminální minulost, protože jednou ze zásad školy bylo přijímat studenty bez rozdílu.

Mezi jinými, kteří navštěvovali Edron, jsem našla třeba DBC Pierra, který vlastně mohl být ve stejném ročníku jako vy. Znáte ho osobně?

DBC Pierre je skvělý přítel, tehdy jsme do školy chodívali spolu.

Proč jste se poté rozhodla studovat v New Yorku?

Chtěla jsem žít v NYC stejně jako v té době všichni ostatní umělci. Tak jsem se přihlásila na New York University a studovala tam.

Co bylo pro Vás tím zásadním impulsem k napsání Ukradených modliteb?

Já sepředevším zajímám o jazyk a formu, zápletku, postavu a hlas. Nejsem odborníkem na lidská práva ani právnička. Jsem spisovatelka, a přestože jsem posledních deset let strávila rozmlouváním s mexickými ženami, které se staly obětí násilí, ani to nenazývám rozhovory. Nazývám to spíš nasloucháním, protože to vychází z něčeho trochu jiného, možná z něčeho soucitnějšího – bližšího třeba přátelství.

Mnohé z těch obrazů v románu jsou skutečné. Třeba ten úvodní, kde jsou dívky mrzačeny a schovávány do děr mám přímo od někoho, koho jsem potkala v Ciudad de Mexico. Řekla mi o tom, jak se v její zemi kradou holky, ve státě Guerrero, a vysvětlila mi, jak v kukuřičných polích vyhrabávají jámy, aby tam mohly schovat svoje dcery, když se objeví překupníci na lovu. Z toho se zrodil román. Nemohla jsem té noci spát, tohle bylo to jediné, co jsem měla před očima. Hlas Ladydi přišel ke mně a držel se mě. Ladydi je odvážná a křehká a ani trochu sentimentální, neodsoudí bez úvahy.

Neměla jste strach veřejně promluvit o těchhle věcech? Dovedu si představit, že některým lidem moc nevyhovuje, aby se na tyto jejich aktivity upozorňovalo…

Jako prezidentka mexického PEN klubu jsem se musela věnovat i tomu, že jsou zabíjeni naši novináři – tím, co nazývám „cenzura kulkou“ nebo nucená sebecenzura. Mým základním cílem bylo pokusit se zatlačit na mexickou vládu, aby z vraždy novináře udělala zločin federální povahy. V současnosti je to pouze trestný čin. Tohle je velmi důležité vzhledem k tomu, jak místní samosprávy spolupracují s drogovými kartely a mafií. Za posledních deset let bylo u nás zavražděno víc novinářů než v jakékoli jiné zemi, a ve vězení přesto nesedí jediný člověk, co by byl odsouzen za kohokoli z těch stovek mrtvých nebo nezvěstných lidí. Jsou tady rozsáhlé oblasti, kde se něco takového ani nenahlásí, a když nemáte svobodný tisk, nemáte demokracii. Vládne tady vše prostupující korupce a úplná beztrestnost.

Problémem únosů žen jsem se během svého působení v PEN klubu nezabývala. Tam se zdá, že přece jen trochu stoupá povědomí, jak vysoká ta čísla unášených a zotročovaných žen jsou. Každopádně děje se to pořád. Kráčejí po ulici, do obchodu nebo do školy, a prostě už se nikdy nevrátí. Nikdy neřeknou svůj příběh.

Řekla bych, že je to tenhle kontakt s nucenou sebecenzurou či s cenzurou kulkou, díky nimž jsem překonala strach ze psaní na tato témata. Moje pobouření je větší než můj strach.

Jak přesně jste posbírala ty příběhy? Četla jsem někde, že jste navštěvovala věznici – jela jste pak i do Guerrera? Nebylo to příliš nebezpečné?

Ano, sbírání materiálu zabralo jedenáct let a zahrnovalo taky návštěvu ženské věznice v Ciudad de Mexico a rozhovory se ženami v různých koutech Guerrera.

Z čeho vlastně pochází ten název? Člověku se automaticky vybaví guerra jako válka…

Ano, vzešlo to ze slova válečník.

Myslíte, že je možné, aby se situace v dohledné době změnily k lepšímu?

Určitě ne, dokud Spojené státy s Mexikem nezačnou spolupracovat. Dalším tématem v té knize jsou zbraně. Tisíce zbraní se dostává přes hranici ze Států do Mexika. Díky nim, legálně i ilegálně převezeným, dál stoupá násilí. V Ukradených modlitbách je i ta ostrá kritika Států – jejich spotřeby drog, zákonů ohledně zbraní a chaosu, který v Mexiku vytvářejí.

Řekla bych, že morální apel a naléhavost, s nimiž kniha reflektuje tuto otřesnou situaci, jsou dostatečným důvodem k vydání románu, ovšem i mimoto – je nádherně napsaný. Některé ty kousky, drsně poetické, mě prostě poslaly do kolen. Mohla byste jmenovat některé autory, jejichž styl máte ráda, nebo třeba ty, k nimž se vždycky ráda vracíte? A co poezie?

Víc než příběh sám o sobě mě zajímá literární záměr. I můj výzkum, sběr materiálu, má vždycky poetický záměr, protože hledám poezii zkušenosti. Poezie je vždycky na prvním místě, a právě proto vždycky hledám způsob, v němž koexistuje božské se světským nebo krása s ošklivostí. Poezii čtu pořád. A pořád se vracím ke třem knihám: Middlemarch od George Eliotové, Their Eyes Were Watching God od Zory Neale Hurstonové a Wuthering Heights od Emily Bronteové.

Co čtete teď?

The Big Music od Kirsty Gunnové – a je to mistrovské dílo.

Celkem mě překvapilo zjištění, v jakých kruzích jste se pohybovala po přesunu do New Yorku. Možná proto, že ty lidi znám jenom z učebnic a jejich díla z galerií, a přijde mi obtížné si je představit v běžném životě. Jaká to pro Vás byla doba, když jste v New Yorku potkala Basquiata a další?

V raných osmdesátých to na Lower East Side v Manhattanu vypadalo, jako kdyby všichni utekli z domu. Vyhublí a hubení, věděli jsme, že zapálíme celý svět. Četli jsme Sartra, Prousta, Virginii Woolfovou a každou neděli jsme si kupovali New York Times. Posluchali jsme Charlieho Parkera a Elvise Costella. Když jsme jeli do centra, pak vždycky do Harlemu. O AIDS nikdo nic nevěděl. Mohli jste políbit někoho, koho jste neznali. Mohli jste milovat cizince.

Můj byt byl na St. Mark’s Place hned vedle klubu pro transvestity, noci byly plné podivných, jakoby kočičích skřeků a rvaček na chodníku. Přes ulici byl obchod Andy’s Chaepies, second hand, kde jsem si kupovala vintage oblečení ze čtyřicátých let. Jedny sametové šaty měly vzadu vyšitá slova „Gloria Swanson“. Stály mě tři dolary. Tehdy jsem se oblékala jenom do černé: černé kotníkové boty na stiletto podpatcích, černé šaty, černé rukavičky, černé síťované punčochy s velkými dírami na kolenou. Měla jsem práci jako číšnice, abych zaplatila nájem, a byly to hrobnické šichty od devíti večer do čtyř ráno. Po práci jsem jezdila taxíkem domů těmi temnými, opuštěnými ulicemi, s bankovkami ze spropitného schovanými po celém těle. Jednou v noci, když jsem se dostala domů, ležel před naším domem muž ubodaný k smrti. Na sobě měl večerní oblek pošitý flitry. Musela jsem ho překročit, abych se dostala dovnitř.

Dokázala byste říci, jak moc nebo jakým způsobem se od té doby změnilo výtvarné umění? Vím, že tohle je hrozná otázka, ale já třeba patřím k lidem, kteří jsou radši, když v nich umění vyvolá nějaký pocit, spíš než že by je přimělo k přemýšlení o koncepci, a zdá se mi, že ten první přístup byl v posledních dekádách z umění víc a víc vytlačován.

Z konceptuálního umění jsem už opravdu unavená. Zajímá mě dovednost a pocit a ten moment, kdy se lidské dotýká božského.

Se svou sestrou jste založila San Miguel Poetry Work. Nejdřív jsem si myslela, že se jedná o literární soutěž, ale podle všeho by to měla být tvůrčí dílna. Můžete nám o tom říct víc?

Je to festival poezie, který jsme založily před devatenácti lety. My, tedy moje sestra (Barbara Sibley) a já často žertujeme, že poezie je naším náboženstvím, ale to je samozřejmě jen tak.

Ta obvyklá na závěr – na čem pracujete teď?

Jsem pověrčivá, takže nemůžu říct!

* * *

Kniha The Prayers for the Stolen vyšla pod názvem Ukradené modlitby v listopadu 2014.

 

Reklama