Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Rusko: Impérium vrací úder

Šla jsem na tu diskuzi prostě proto, že byla ruská, a pak taky trochu proto, že jsem si konečně chtěla na chvíli sednout, po dlouhém běhu od stánku ke stánku na frankfurtském výstavišti. Tématem mělo být psaní beletrie ve srovnání se psaním pro noviny. Nevěděla jsem, co asi tak chtějí řešit. K mému značnému údivu se diskuze otevřela otázkou novinářské etiky.

Moderátorka Maja Kučerskaja, literární kritička a pedagožka, se zeptala sympatické mladé autorky Mariny Achmedové, v souvislosti s její nedávnou, velmi působivou reportáží z bordelu, jestli nahrávala rozhovory na diktafon nebo má tak skvělou paměť. Achmedová vysvětlila, že diktafon prostitutky i klienti odmítali, prý z obav, aby se nahrávka později nedostala do špatných rukou a oni třeba i s rodinou nebyli následně voláni k odpovědnosti (taky jsem neměla diktafon, čerpám ze svých poznámek, zapsáno mám: „aby nebyli zastřeleni“, ale tomu zpětně nemůžu uvěřit).

Na tom nezáleží. Prvních pár minut se jednoduše řešilo, jak velký etický problém to je, jestli ta-která šlapka řekla něco někde trochu jinak, než jak se to zapsalo. Zrovna ve chvíli, kdy toto dlení na jaksi abstraktních detailech začínalo být únavné, se diskuze zvrtla k problému cenzury, a při něm, nepřekvapivě, setrvala až do konce.

Achmedová vloni zveřejnila na stránkách Ruského reportéra, jehož je korespondentkou, svou reportáž Krokodýl. Popsala zde své zážitky ze čtyř dní strávených ve společnosti několika drogově závislých občanů Jekaterinburgu. Roskomnadzor, federální úřad pro cenzuru, požádal vedení Ruského reportéra, aby článek stáhlo.

Požádali, to samozřejmě neznamená, že by se doprošovali. Kdyby Reportér neuposlechl, Roskomnadzor by stránku jednoduše zakázal. To nic není, nebyla by první. Hlavní argument přitom spočíval v tom, že Achmedové článek prý navádí čtenáře k užívání drog. Krokodýl je lidový název pro tvrdou drogu a Achmedová ve své reportáži jmenuje některé ingredience potřebné k výrobě.

Je překvapivé, jak klidně Achmedová reagovala, nicméně možná je prostě zvyklá. Ve své odpovědi, publikované již na zahraniční stránce, poukazuje na to, jak se Roskomnadzor vytrvale zabývá okrajovými problémy, ignorujíce ty podstatně větší, jako například tvrzení některých uživatelů drog, že jim policie sama dodává heroin výměnou za informace. Dokonce s obdivuhodnou trpělivostí vysvětluje, že podle její reportáže krokodýla nikdo podomácku nevyrobí. Nevím, k čemu to. Musela přece vědět, že šlo jen o záminku.

O své zážitky s cenzurou se podělila i další pozvaná, spisovatelka Jelizaveta Aleksandrovna-Zorina. Publikovala pod svým jménem reportáž jednoho známého, jenž se bál publikovat pod svým. Následně byla vyslýchána, víme, že jste to nepsala vy, prozraďte nám jméno svého kamaráda, všechno bude v pořádku. Nezacházím do podrobností, je to vlastně pořád stejný příběh.

Na druhý den se v rámci veletrhu v hlavním ruském stanu konalo setkání spisovatelů, jimž se dostalo nejvýznamnějšího ruského ocenění, takzvané Velké knihy. Tuto soutěž v roku 2006 vymyslela a vyhlásila ruská vláda, sponzorovala ruská oligarchie, není-li to jedno a to samé. Nevím, kdo všechno je v porotě dnes.

Ta samá Maja Kučerskaja, která den předtím poslouchala a přikyvovala, když nová generace sdělovala své obavy o svobodu slova ve vlasti, tady seděla mezi finalisty, mezi všemi těmi, co si ze slavnostního vyhlašování výsledků spolu s diplomem odnesli tu nesmyslně nadsazenou finanční odměnu. Na otázku, co si o soutěži myslí, připustila, že ze začátku byla skeptická, ale dnes o jejím smyslu nepochybuje. V případě Velké knihy se samozřejmě o cenzuře vůbec nemluvilo.

Nevím, co si o tom myslet, jsem vpravdě zmatená ze všech těch ruských vystoupení. Hleděla jsem na ty lidi a ať mluvil kdokoli, napadalo mě – kde stojíš? Oni, ne já. A pořád mě překvapovalo, jak věcně se vyjadřují i k problémům, které by přece měly demokraticky smýšlejícího člověka pobuřovat. Kromě výše zmíněné Jelizavety, která se až jaksi dětsky rozohňovala, že si bude říkat, co chce a kde chce. „Ta kudrnatá se domů nevrátí,“ zapsala jsem si do notesu.

Všichni ostatní to asi berou jako fakt. Osud, ne? Mě to nerozčiluje. Jen udivuje. Nejen jejich odevzdanost. I má vlastní. Mnou to taky moc nehýbe.

(Hýbalo by to mnou, kdyby se mě to týkalo? Stačilo mi k rozlícení, když mě Moravský kras požádal, abych stáhla svůj cestovatelský příspěvek o pobytu v Moravském krasu, přitom jsem neřekla nic proti nikomu, jeskyně se mi fakt líbily. A já jsem ho stáhla, a to mi ani nikdo nevyhrožoval. Co dělám?)

Mám pocit, že Rusko vyhrává.

Aby z tohoto článku měl čtenář i něco jiného než útržky mých rozpaků, uvádím zde několik odkazů na ty mladé hlasy, zejména ten třetí článek stojí za pozornost, jen je to bohužel skoro všechno pouze v ruštině:

Stránka, kde byl kdysi Krokodýl, a dnes jenom vysvětlení, proč tam už není:
http://rusrep.ru/article/2012/07/23/krokodil/

Stránka, kde je Krokodýl anglicky (nicméně mám dojem, že se jedná o zkrácenou verzi, a v každém případě ten níže zmíněný Achmedové článek mi připadá lepší):
http://www.opendemocracy.net/od-russia/marina-akhmedova/snap-goes-crocodile

Achmedové reportáž z bordelu:
http://rusrep.ru/2010/06/bordel/

Zde lze najít e-knihy jak Achmedové, tak Aleksandrovny-Zoriny (ta má, pokud se nemýlím, celou stránku pod palcem):
http://thankyou.ru/lib

Reklama