Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Rusové jsou zpátky

Obvykle píši večer a něco u toho popíjím, někdy se takhle nechtě docela slušně sejmu. Tak jsem sama zvědavá, co svedu za bílého dne, s myslí střízlivou. Můžu hned úvodem suchopárně konstatovat, že se v tomto článku věnuji románu Lazarovy ženy.

Četla jsem ho už asi před dvěma lety – s Lenou, mou vílou krasnojarskou. Trávily jsme slunečné podvečery zavřené v jejím strašnickém bytě, ona četla, já poslouchala. A už tehdy jsme z toho byly naměkko.

Pak jsem autorku – Marinu Stěpnovu – potkala na frankfurtském knižním veletrhu, vypadala trochu excentricky, trochu přehnaně, s čímž ostře kontrastoval její projev: promlouvala klidně a tiše jako velká řeka. Pořád jsem přemýšlela nad tím, že tohle je miláček publika, tohle je skvostná hvězda současné ruské literatury, dostala za svůj počin Bolšaju knigu jak od kritiky, tak od laické veřejnosti, a o patro výš právě probíhá beseda s jejími kolegy z oboru, spisovateli a žurnalisty, o cenzuře a represáliích, a jestli by někdo z téhle nepohodlné party taky někdy mohl dostat Bolšaju knigu a pochvalný šťouch do ramene od předsedy poroty.

Nevěděla jsem, ani dnes nevím, pro mě je to vpravdě nepřehledná situace.

Lazarovy ženy teď vyšly v překladu Kateřiny Kyslíkové v nakladatelství Ikar. To jsem zvědavá, jak čtenářky zvyklé na přímočaré, myšlenkově vskutku nenáročné nahé barony a svůdné krajky zvládnou tenhle nářez. Asi nemusím připomínat, že bych to mnohem radši viděla pod nějakou jinou značkou, na druhé straně, třeba je tohle jedna z možností, jak krůček po krůčku pozvednout úroveň plebs.

Přestože byl u Čaldonovových jako doma, Lindt si uvědomil, že v ložnici domácích se ocitl poprvé – byla malinká, protkaná nočními stíny, podobná přezdobené škatulce na tajnosti, u které se zaklaplo víčko. Bylo tu téměř nesnesitelné dusno – kvůli pachu zvratků, šarlatovým závěsům, nadýchané červené přikrývce, která z nějakého důvodu v téhle letní době ještě nebyla uklizená, kvůli žilkovému ruměnci putujícímu po Čaldonovových tvářích. Dokonce i červnové topolové chmýří, lehoučké a sotva postřehnutelné ve zšeřelých rozích, i to působilo dusivě a tíživě jako ve zlém snu. Jen Marusja byla chladná, v chladivých šatech, a hladké perleťové knoflíčky na jejích zádech byly také chladné a nahé, jak obratle.

Lazar Lindt je člověk bez minulosti: jednou prostě zaklepe u profesora Čaldonova a řekne, že by u něj chtěl studovat. Čaldonov rychle pochopí, že v té zavšivené nečesané hlavě sídlí geniální mysl, a povede se mu ze své pozice Lindtovi na univerzitě vybavit místo. Krom toho je to také začátek krásného přátelství, které přetrvá až do Čaldonovy smrti.

Vědecká kariéra umožní Lindtovi žít bezstarostně bez ohledu na měnící se politickou situaci a poté, co je otevřen sovětský jaderný program, je jeho výlučnost zpečetěna. Lindt je nade všemi, je nedotknutelný. Navíc je to navenek sympatický chlapík: co mu příroda ubrala na vzhledu, přidala mu na smyslu pro humor, málem není dne, kdy by nepřišel s nějakým vtípkem.

Šprýmař ovšem – ach, běda – nemá úspěch v lásce, především tedy dokonale propadne kouzlu Čaldonovovy ženy, která je o třicet let starší a ve svém bezdětném, ale poklidném manželství bezmezně šťastná. Chvíli, kdy se Lazar v nejméně vhodné chvíli vyzná Marusji ze svých citů – a ona to vůbec nepochopí – jsme s Lenou svorně obrečely (a shodly se, že takhle je to stejně pro oba lepší).

Oba se pak dál potkávají, desítky let den co den, Lazar ji vidí stárnout, zešílet něhou k válečným sirotám, na sto způsobů ji zas a zas ztrácí, a nikdy ji nepřestane milovat.

„Lesiku, vy mě vůbec neposloucháte!“ zlobila se Marusja. „A já tu mezitím sním o vnucích. Kdy se nakonec uráčíte oženit? Nechci umřít dřív, než uvidím vaše děti.“
„Vždyť vy neumřete, Marie Nikitično,“ řekl klidně Lindt. „Vy ne. Slibuju.“
Jemně ji uchopil za drobnou horkou ruku a přitiskl si ji ke rtům – a znovu žasl nad její vůní: poledne, plné prosluněné slámy a zralých jablek, ospalé, žhavé, mírné dusno na půdě pod střechou, ukradené zralé polibky. Všechno se jednou stane. Stane se to právě v tomto životě, protože žádný jiný život není.

Příběh je košatý (nevím, čím to je, že se za tuhle formulaci jaksi málem stydím), nejednou se znenadání octneme mimo hlavní linii, plynulé vyprávění nás svede na užší chodníčky a pak nenásilně vrací zpátky. V každém případě Lindtova linie postupuje skoro bez výjimek chronologicky a od Marusje Nikitičny se tak dostaneme ke druhé a poslední ženě, která vymáčkne z vědcova srdce životodárnou šťávu. A to už je mu tehdy myslím hodně přes šedesát…

„Tak vy také jdete na přednášku!“ usmála se Galočka a Lindt rychle odvrátil oči, protože se bál, že oslepne nebo se rozvzlyká – jemné tváře, výrazná křivka úst, jako u kojence. Ze rtů ti kane strdí, má nevěsto, pod tvým jazykem je med a mléko! Pít celou věčnost a sténat potěšením, nevěřit svému štěstí, dokud nezemřeš. Nepřemýšlet o následujícím verši, o tom, že zahrada uzavřená jsi, sestro má, nevěsto, uzavřený val, zapečetěný pramen. Dveře zavřené jedním člověkem vždycky otevře někdo jiný. Jak je jí podobná, Bože! Ne, ne podobná. Lepší.

Vztah mezi Galočkou a Lindtem, jejich manželství, je výsledkem jakéhosi spisovatelského sadismu, jehož by snad mimo Ruska nikdo nebyl schopen. Jinak celkem sympatický Lindt se nám před očima sesouvá jako roztálý kopeček zmrzliny do nepříjemné karikatury vilného, slintajícího starce, co noc za nocí oblézá naprosto zoufalou, odporem se zmítající dívku – která se krátce poté, pod soustavným tlakem nevyhnutelného, rovněž pokřiví do úplně obludné krvežíznivé carevny.

A Stěpnova se nezastaví – za to, jak nenuceně tento vztah rozvine a nechá přerůst málem do jakéhosi spokojeného spiklenectví, má u mě pusu na čelo. Úplně bezprecedentní a jednoduše – nádherné.

Pokud jste ze začátku váhali, co že to máte před sebou, na těchto stránkách už nemáte nejmenší pochybnost, je to mistrovské dílo.

Ve druhé polovině se taky dočkáme několika nečekaných odboček, a tyhle patří možná k těm nejpovedenějším, především popis Lazarova poskoka Nikolajiče, kde Stěpnova jako rozezlený Bůh nelítostně ztrhá líné, vychlastané ruské venkovany i archetypální bezpáteřné jedince, co se z té špíny vyškrábou do teplíčka za jakoukoli cenu.

Jsem v pokušení uvést další úryvky, ale ještě máme před sebou Lidočku.

Lidočku jsme na začátku knihy viděli cákat se na pobřeží Černého moře. To bylo ještě v radostných dobách, než osiřela, pak byla předána do péče své babičce Galině Petrovně, ještě pořád velmi krásné a pořád dokonale bezcitné. V závěru knihy se k ušlápnuté, citově strádající a svým způsobem neschopné Lidočce obloukem vracíme a vyprovodíme ji až k dospělosti.

Lidočka, stále se zavřenýma očima, zavrtěla odmítavě hlavou – baletní drdol, který poztrácel poslední sponky, se rozpadl a Lužbinovy rty se zabořily do teplých, živých, hladkých vlasů, slabě vonících borovým vzduchem, čerstvými okurkami a legračním lechtivým pachem tabáku. Lužbin potichu vzdechl, jako by se tou vůní zalkl, a nechal se ještě víc unést, ale tentokrát Lidočka konečně rozpoznala vektor jeho překotného úsilí a rázem to bylo jednodušší, jako když se v neuspořádané změti nemotorných pohybů objeví smysluplný obrázek – ošklivý, chaotický, ale přece jen pochopitelný. Skoro taneční.
„Ale zato budu mít dům,“ pomyslela si Lidočka nepatřičně a poslušně jako ve škole rozevřela kolena vytrénovaná v plié.

Marina Stěpnova podle svých slov věří na šťastné konce. Nevím, jak toto prohlášení skloubit s tím, co předkládá v závěru svého románu. Přišla mi na mysl Nataša, kterou Tolstoj ve svém eposu provdá za Bezuchova – to bylo bezesporu v souladu s jeho idealistickými představami, a třeba i logikou děje, ale to není happyend. To je z Natašiny strany rezignace, ať už si tam pak Tolstoj píše, co chce, o nějakém rodinném štěstí, je to smíření s něčím, co ani nebylo nevyhnutelné.

Tohle mu prostě neberu. Nemluvě o tom, jak mu z toho všeobjímajícího štěstí vždycky tak neskutečně trapně trčí ta Soňa, to nevím, jestli tohle nějak přijde s věkem, že pochopím, že je to vlastně všechno v pořádku, ale zatím tedy nic nepřišlo.

Takže Stěpnova a její variace na všichni-žili-šťastně-až-do-smrti – detto.

Hodím sem ještě popis Lidočky. Ani zdaleka to není nijak charakteristický styl, naopak, jen čas od času se objeví takováto místa, pár vět, kde jakoby Stěpnova roztomile ujela, odplula na vlnách asociací, vyklonila se z jedoucího vlaku své příjemně konvenční narace (to ze rtů kanoucí strdí výše je ostatně stejný případ). Vzhledem k nizoučké hustotě výskytu těchto spontánních okras bych je asi ani nemusela zmiňovat, ale přijdou mi okouzlující.

Ve skutečnosti neviděla nic z toho, z čeho šílel Lužbin a co nutilo ostatní muže dívat se na ni s takovým obdivem, až je to samotné děsilo. Neviděla ani sotva znatelná, ale nádherná ňadra, ani mateřské znaménko na křehké vysoké šíji, ani vlnité, vysoko vyčesané vlasy, ani linii ramen – čistou a výraznou jako pozdní verše Georgije Ivanova, už zoufalého, umírajícího, zahořklého. Pošli nakládané okurky, a když seženeš, ruského slanečka. George moc prosí. Je mu hůř.

Pokud hoříte touhou dozvědět se něco málo o autorce a neumíte anglicky, tady je vaše příležitost. Z článku vedou odkazy dál k ruským pramenům a ty taky vřele doporučuji, rozhovory se Stěpnovou především, jí všechno tak sympaticky zapadá do sebe, je to prostě ta klidná tichá řeka, občas pronese něco prostého a mocného, jako věřící, jako to o těch lžičkách, ty lžičky mě vzaly.

Podtrženo, sečteno, Rusové jsou zpátky, ne, Rusové ani nikdy neodešli, jen už jim nevěnujeme tolik pozornosti, přitom je to skvělá literatura, chápu tu dominanci anglické a angloamerické, je to přirozený vývoj, brzy možná nastane období čínské, každopádně vychutnejme si ty ždibce, co jsou k dostání, tím spíš, že jsou tak vzácné. Čtení zdar.

Reklama