Základem je ovšem kritické zamyšlení nad knihou.
Článek je téměř neúnosně dlouhý, dost možná jej do konce dočte jedině Šindelka. (smích)
Jednotlivé části jsem psala na přeskáčku. Takže by se asi měly dát na přeskáčku číst. Ale zase můj klasický kousavě vypointovaný závěr si bez těch keců předem nevychutnáte.
Vzhůru do boje.
Mr. Lonely
„Facebook je mapa samoty,“ řekl Marek Šindelka v rozhovoru pro Rádio Wave. Šindelka na Facebooku nemá soukromý uživatelský účet, pouze fanpage, takže nevidí asi tak 95 procent běžného obsahu. Není, pokud vím, ani na žádné podobné nebo jiné sociální síti. Když vám tudíž začne vyprávět, jak tyto věci ovlivňují váš život, je to stejné, jako když vám vaše máma říká, ať si už nepícháte tu trávu – je vám jasné, že o tom hovno ví.
Šindelka se – nejspíš z nedostatku lepších témat – ve své nové knize opakovaně pouští do těch nejvšednějších podob současnosti. Vadí mu všechno. To, co dokola omílá především na dvaceti stranách v povídce Reality, už v roce 1999 shrnula důchodkyně Pohlová v anketě pro deník Metro: „Já bych všechny ty internety a počítače zakázala.“
Přijde mi skutečně tristní, že autor, který svůj cit pro jazyk dokázal systematickou prací tak působivě vypilovat, nemá dost sebereflexe na to, aby se vyhnul takovýmto prázdným kazatelským proslovům a našel si normální téma. Tohle je opravdu z nouze ctnost.
Je to jako kdyby James Joyce svého času napsal knížku, kde by se rozčiloval, jaký ďábelský výmysl to je, ty motorové vozy. Kam to jen spěje tahle doba? Tolik hluku a prachu na ulicích, nemůžu dýchat a neslyším slova, jimiž ke mně promlouvá jiná lidská bytost. Ó při Diovi, všechno je ztracené.
Na stránkách Bored Panda se před časem objevil článek o fotografovi, který udělal sérii snímků lidí, co právě, ač ve společnosti jiných, hledí do svého chytrého telefonu. Nevím, jestli se dotyčný považuje za umělce, ačkoli dost možná ano, jelikož fotografie byly černobílé a v jeho pojetí bezesporu přinášely hluboký postřeh o současném člověku, o jeho osamělosti a narušených mezilidských vztazích.
Redaktoři zjevně počítali s tím, že všichni masově přikývnou. Když však článek sdíleli na své facebookové stránce, komentáře byly převážně otrávené a obecně nesouhlasné. Proč? Protože všechny ty pocity, které tak rádi identifikujeme jako symptomy dnešní uspěchané doby, a z nichž jsme si zvykli vinit technický pokrok a sociální sítě, tady prostě byly vždycky.
„People didn’t wait the invention of smartphones to be antisocial – no we just have a better excuse to take a break from a boring conversation.“
Jiný.
„The joke is on you, my social skills were already fucked up even before smartphone era.“
Lidi si nedělají iluze. To jenom Šindelka, který si někde něco přečetl o tom strašákovi jménem Facebook, nebo někde (Café Neustadt, plodná intelektuální konverzace, úplně to vidím) zaslechl, co je to avatar, dorazil s mírným zpožděním ke břehům Ameriky a najednou pláče, že jsme odcizení.
To je prostě strašně snadný a navíc úplně pomýlený cíl. Je mi trapně za něj. Zaprodává svůj básnický talent bezduchému brojení proti vykonstruovanému nepříteli, člověk kroutí hlavou, ale no tak, get over it, a on se k tomu pořád vrací a zabije to na stý způsob.
„Krásná dívka. Ale bohužel zkažená na povrchu – oči obtáhlé černou šminkou, černě obarvené vlasy.“
Ó můj bože. A piercing náhodou neměla? Je to strašné, ta dnešní mládež, že.
Všimněme si tam toho číhajícího „bohužel“ a s ním se přehoupneme do další kapitoly.
Kdo to mluví
Tohle bude výživné a neobvykle k věci.
V kontrastu s výše zmíněnými trapnými extempores vynikají povídky jako třeba Štafeta nebo Příliš těžké zbraně – to jsou malé klenoty, velké umění, před nímž se hluboce skláním.
Mám pocit, že ty propady střídající se se zářnými výšinami by se daly zadefinovat vypravěčem. V prvním případě vypravěč zaujímá stanovisko, pomocí expresivních výrazů nebo citově zabarvených komentářů vyjadřuje názor. Ve druhém případě je vypravěč neutrální, ustupuje do úzadí, ještě ho cítíme, ovšem jen jemně – je odtažitý a má nadhled.
„Do nichž zubatí, solárními panely opálení netvoři z plakátů developerských společností nalákaly celé regimenty důvěřivých úředníčků, kterým hypotéka vyžrala rozum z hlavy a oni – otroci toho drolícího se betonu, těch hroutících se novostaveb – nakonec beztak skončí v kyselou maltou páchnoucích sklepích jako hrušky visící na vlastních kravatách.“ (str. 94)
Zde promlouvá Šindelkův hysterický kazatel, hledí na kus města a věří, že je to sám ďábel, takže tady máme pitoreskního úředníčka, netvora a vyžírání rozumu, a zakončíme klišovitým oběšením na kravatě.
Podobně ve výše citovaném úryvku („Krásná dívka…“) nacházíme prosté „bohužel“, které nám okamžitě dá na vědomí, co si vypravěč o outfitu dívky myslí. A myslí si přesně to, co by si myslela důchodkyně Pohlová.
Když ta důchodkyně v autorovi na chvíli zmlkne, jsme svědky velkých věcí. Nebudu trhat výše zmíněné povídky, ale přečtěte si je, jsou vynikající, řekla bych, že především ta Štafeta, ale pak si říkám, ne, ne, především ty Příliš těžké zbraně – nejde vybrat ze dvou dokonalostí.
Tady zmíním výtku z negativní recenze paní Klíčové, že jsou totiž některé dialogy velmi nepovedené. Jsem téhož názoru, a nejen dialogy. Domnívám se, že ta banalita byla záměrem, ale záměr nevyšel.
„Andrea jeho strategii odkryla bohužel velice brzy. Několik šťastných týdnů měla pocit, že objevila muže, po kterém celý život toužila, u kterého našla porozumění.“ (str. 49)
Tohle je jako vytržené z Cosmopolitanu. Nevěřím, že by to jakkoli sečtělý a erudovaný kritik byl schopen identifikovat jako Šindelku – přestože si Šindelka vypracoval tak svérázný a rozeznatelný styl, zde jej opouští.
„Už je to lepší?“
Dívka přikývla.
„Netrap se kvůli němu, nestál za to…“
„Idiot.“
Andrea přikývla.
„Jednou bych chtěla potkat někoho, kdo mi bude rozumět. Kdo bude cítit, co opravdu potřebuju.“
Andrea se hořce pousmála. (str. 53)
Tohle není o moc lepší. Taky by to klidně mohlo být ze Steelové. Nejedno ženské srdce by se zachvělo blahem, ano to znám, aby mi někdo rozuměl, atd.
Šindelka se nejspíš skutečně pokoušel o obyčejný rozhovor, dost možná na tu všednost a nezajímavost chtěl upozornit. Tohle mi ovšem přijde jako docela fail. Někdo si tady neudělal domácí úkol, nepřečetl si Hemingwaye. Povídky. Šup do knihovny, ať vidíme, jak se to dělá.
První vlaštovka
Po této mé tirádě to bude vypadat nepravděpodobně, nicméně drtivá většina recenzentů je z Mapy Anny opravdu nadšená.Teprve nedávno vyšla po sérii chvalozpěvů první negativní recenze. Její autorkou je Eva Klíčová a článek nese název Literatura věku narativní negramotnosti. (Dobré, ne?)
Šindelka si recenzi zavěsil na svou FB fanpage, tím koneckonců nic neriskuje, tam ho kámoši olajkujou a ubezpečí, že to napsal moc hezky.
Zajímavá mi přijde Šindelkova odpověď, když ho tam někdo poprosil, zda by se k recenzi nevyjádřil:
„Každopádně je to dobře napsané. Jinak já jsem v té knize – a hlavně pak v rozhovorech kolem ní – schválně na české recenzenty zamával červeným hadrem. Bylo jasné, že dřív nebo později některý z nich vystrčí rohy a požene se za ním. Přitom ta kniha není žádná vyprázdněná narace. Jen se její příběh přesunul do trochu subtilnějších vrstev… Prostě nepotřebuju holokaust, komunismus ani sebevraždy, abych psal o tom, jak žije a čím se může trápit současná třicetiletá žena. Její drama je velmi osobní, intimní, pro druhé téměř neviditelné – a právě proto mě zajímá…“
Tak to je opravdu velmi nenápadná provokace, když si jí nikdo nevšimne do chvíle, než na ni autor sám upozorní. Aha, támhle jsem provokoval.
Představuji si muže s velmi malým červeným šátkem, jak mává na stádo býků. Šátek je opravdu velmi malý, ale to nevadí. Pro jistotu ho má. Kdyby se náhodou býk rozeběhl.
Holokaust nás asi už unavuje všechny, to kvituji. Asi proto se taky nikdo nenaváží zrovna do tohoto bodu, že.
Taky mě těší, že nás autor ubezpečil, že jeho kniha není žádná vyprázdněná narace. A já už se bála.
Jinak jako – pokud ho opravdu zajímalo, jak žije a čím se trápí současná třicetiletá žena, mohl se přece klidně zeptat. LOL.
Mě recenze paní Klíčové trochu rozesmávala a místy bych určitě našla argument ve prospěch mladého autora, ovšem v několika zásadních bodech naprosto souhlasím. A jak už to bývá u nedovzdělaných, ulevilo se mi, že nejsem jediná, kdo má z Mapy Anny smíšené pocity.
Radost z formy
Nejdřív jedno velmi věcné a přesné konstatování Dáši Beníškové z Nového Prostoru, a pak to začne být zábava:
„Knihu tvoří celkem deset povídek, ve kterých se navzájem proplétají jednotlivé postavy a jejich příběhy. Tento kompozičně náročný celek, který stojí na hraně mezi novelou a povídkovým souborem, čtenáři nastiňuje poměrně komplexní pohled na jednotlivé situace. Ovšem právě touto promyšlenou a do detailu poskládanou strukturou celek působí místy až moc uměle, postrádá na lehkosti. A čtenář pak už jen trpělivě vyčkává, kdy jedna postava potká druhou, aby se vše kompozičně uzavřelo.“
I mně to propojení krátkých prozaických celků připadá vykonstruované. Jasně, je to literatura, je to umělé a vždycky celé vykonstruované, ale trčet by to přece nemělo, ne? (Není-li to záměrem autora, jak by nejspíš připomněl pan klasik Černý.)
Šindelka se, řekněme třeba s jistou nadsázkou, vykašlal na obsah (jak bude ukázáno níže), a s o to větší vehemencí skládal své důvtipné puzzle, rozsypal své drobky chleba, je co sbírat.
Člověk reaguje i na formu bez obsahu. Nebo, vadí-li vám toto extrémní podání, pak na formu bez intelektuálního, intelekt stimulujícího obsahu. Jako příklad mi první přišel na mysl gejzír, ale tady by se snadno dalo polemizovat a navíc tohle pak všichni dřív nebo později začnou rozebírat jako falický symbol.
Lepším příkladem jsou obrázky, kde lidský zrak v poli zdánlivě náhodně rozmístěných bodů či fleků najednou rozezná konkrétní objekt. Neurovědci si určitě vzpomenou na obrázek dalmatina, jiní třeba na černobílé profily tváří. Z pohledu výtvarného umění se rozhodně nejedná o žádné zajímavé výtvory, spíš naopak. V člověku ovšem pohled na ně – zejména fakt, že v zdánlivě nezajímavém obrázku z ničeho nic vidí objekt, jakkoli banální – příjemně zapůsobí, vyvolá v něm pocit takového malého, ale hezkého úspěchu (něco jsem objevil, aha, tady je pes).
Asi už chápete, kam tím mířím.
Neříkám, že je to nutně případ Šindelkovy prózy Mapa Anny. Ale mohli bychom mít na paměti, že radost z nějakých vnějších souvislostí, jako že v poslední povídce opět rozeznáme mušli, s níž jsme se setkali ve druhé, neznamená, že je to kvalitní literatura.
(Jinak konkrétně ta mušle je opravdu jenom formální bod, který autor přesunul prózou bez toho, aby s ní nějak významově pracoval. Jak upozornila paní Klíčová, taky mu mušle navíc trochu rozhodila časovou osu, hází totiž Ondřejovu matku někam do minulého režimu, což ovšem autor vůbec nezohlednil. To byl nejspíš záměr, že. Ne, nebyl. Ale je to drobnost, mě to třeba nezajímá. Proto je to taky v závorce.)
Lekci pejska složeného z flíčků máme za sebou. Teď je na řadě racek.
Racek – ne všechny druhy, ale některé ano, což pro náš účel stačí – má žlutý zobák s červeným koncem. Racčí mláďata si podle toho odmala pamatují své maminky, vlastně jako takové pars pro toto. Jejich malá tělíčka vykazují chemickou reakci, je to opět ta radost jako v předešlém případě, a rovněž z formy, protože mláděti nesejde na tom, jestli má před sebou mámu, nebo jen dřívko z nanuku s koncem namalovaným načerveno.
A to dřívko je ještě přibližně stejné velikosti jako mámin zobák, ale co je ještě lepší – pokud mláděti ukážete něco žlutočervené a třikrát větší, o to víc se těší.
Je to jako třikrát máma, a to je přece skvělé. I když to vůbec máma není, je to jenom dřívko. A drží jej ornitolog.
Co když Šindelka, filozof formy, hodil hejnu recenzentů velké dřívko a oni prostě skočili, a těší se jako ptáčci, i když je to vlastně jeden velký nabarvený fake?
Dej mi obsah, Šindelko, dej mi mámu. Mě neobelžeš, dej mi něco skutečného.
Ale.
Potáhněme to o krok dál.
Když mi poprvé někdo vysvětloval, jak geniální a mocný je Rothko, a ukazoval mi na internetu nějaké jeho malby, zapamatovala jsem si to, přijala jsem tu informaci, ale pro člověka, co se v tom nevyzná, jsou to ostatně pořád jenom barevné pruhy, že ano.
O pár let později jsem náhodou v jedné chodbě v prostorách San Francisco Museum of Modern Art odbočila a zůstala stát tváří v tvář Rothkovu Untitled #17 v celé jeho impozantní velikosti – a kráse. Ohromně to na mě zapůsobilo – kráčela jsem z té dálky chodbou blíž jako očarovaná (dokonce bych to tehdy, ač rozený skeptik, označila za téměř mystický zážitek).
A to mohl být taky svého druhu velký zobák.
Je možné, že velká část, ne-li celé naše pojetí estetiky je založeno na tomto více či méně vědomém oceňování formální stránky, že se šťastně zatetelí nějaké naše neurony jenom proto, že aha, to je zase ta mušle, nebo aha, tohle je vlastně obrázek pejska, vidím ho, vidím ho.
Toto je námět na úvahu.
Neberte to, prosím, jako argument ve prospěch tvrzení, že Šindelka nám přináší hezkou, ale prázdnou formu, či lépe, že jeho nová knížka je o ničem. Ten dojem sice mám, ale zčásti je prokazatelně subjektivní a zbytek odůvodním.
Poezie
„Držím tě na klíně, opřeš mi bradu o rameno a pozoruješ zesilující proudy deště. V tekutých stěnách všude kolem rozpitá světla semaforů, koncová světla, déšť láme deštníky, z chodníků rve dlažební kostky. Ale za chvíli je to pryč.“ (str. 42)
Tak mocné obrazy, to je jako ta Trojakova óda na město, ty koleje a vrzání ztrhaných houslí, to tepe – ale „za chvíli je to pryč“ a vrací se Šindelka kazatel, jenž se odmítá smířit s tím, že doba kráčí vpřed.
Když městu srší v mracích troleje
a reflektory aut se s křižovatkou skously,
podvečer se deštěm naleje
do srdce jak do ztrhaných houslí.
Našla jsem to, to je Trojak. Dál opět Šindelka.
„Líbal tvé modřiny a představoval si, že pod kůží musí být sladké jako natlučené jablko.“ (str. 79)
Kdyby jen to, a člověk si pamatuje Strychnin, já si ho pamatuji skoro tak, jak si člověk zapamatuje jizvu, a k tomu vůně: mokrá hlína především, trochu asi mléko.
„Lehce prší, takový lehký deštík, co po něm silnice jako zrcadla otočí město vzhůru nohama, mraky se pohybují, sem tam odkryjou kus slunce, není nám nakonec zle, u stánku s novinami – s novinami, kde z první strany jak sůva zírá Bavič, protože byl zase někomu nevěrný – koupím půl litru rumu a pak jdeme zmoklým parkem, na listech se ve slunci třpytí obrovské kapky, pijeme rum, ten jantar ze skla, ten výluh z Vánoc, tu pralinkovou esenci, chutná to jako dětství…“ (str. 30)
Tady geniální kousek:
„Prohlížím si tě, podřimuješ mi na rameni zalitá světlem nového dne. Jednou napíšu knihu o koutku tvých rtů, o malinké vrásce, která se ti právě mihla mezi obočím. Anno, kde ses tu vzala? Byl jsem na svůj život zvyklý jako na vnitřek svých úst, ale když ses objevila ty, jako by mi vyplombovali zub.“ (str. 31)
To je objektivně vynikající. Můžeme pochybovat o mé kompetenci, když jde o cokoli předešlého, ale tohle je vynikající, bez debaty.
Asi by se to tak nemělo hodnotit, ale hodím to do pléna. Mapa Anny je Šindelkův mozek. Vykonstruoval si to pečlivě, je to ovšem prázdná forma, mrtvá věc. Strychnin nebyl dokonalý, ale byl živý, byl naléhavý – Šindelka ne že měl co říct, on nějak musel.
Smějete se?
Já si za tímhle stojím.
Všechno to kazatelství v sterilní, propracované Mapě Anny mi připadá jako z nouze ctnost, uměle stanovený cíl, oběť vyhmátnutá v prázdnotě – jako Célinův Princhard z Cesty do hlubin noci, i Šindelka intelektuál jako by potřeboval – a taky pracně hledal – nějakou záminku, aby se mohl rozčílit, spoustu malých triků, aby se zvedl ze své lhostejnosti. Kastrát – co jiného může dělat – hezky pěje.
Strychnin se dotýkal. Ale to je zase ožehavé, že. Velcí kluci nepláčou, tohle je uzavřená kapitola, pojďme se radši schovávat za mozek.
Mrtvý příběh
„Podobně jako mnozí jiní východoevropští autoři a teoretici literatury, i Šindelka mluví o absenci velkého příběhu současnosti a zaneřádění literárního prostoru mikropříběhy,“ konstatuje Kateřina Čopjaková v Respektu. To bych trochu doplnila. Zaprvé, chybí mi tam minulý čas. Přijde mi, že už je to celkem dávno za námi, co ti východoevropští autoři a teoretici literatury přišli s tímto tehdy ožehavým tématem, a když jej Šindelka vytahuje dnes, je to zase tak trochu objevování Ameriky. Za to ti, chlapče, nezatleskám.
Zadruhé, i ta krize příběhu, vezmeme-li to obecněji, není něčím, co by trápilo celé lidstvo. Vždycky tady byla intelektuální elita, řekněme pět procent tvůrců, kteří měli nějaký problém, něco se jim nelíbilo, něco bořili, nebo z pocitu bezvýchodnosti začali experimentovat s formou, ovšem zbylých devadesát pět velmi spokojeně pokračovalo ve vyjetých kolejích, snovalo své příběhy jako vždycky předtím. Maximálně tak ten dickensovský vypravěč, co by vás kapitolu po kapitole provázel jako dítě, ustoupil do pozadí, ztratil hlas – už neoslovuje, jenom je božsky přítomen. Jinak si narace, jak ji známe odnepaměti, žije vesele dál.
Takže o čem to tady plácáme?
Tak jako tak je směšné předkládat problém tímto způsobem. Absence velkého příběhu. Jako kdyby někam odešel. Ó při Diovi, co teď. Asi si sedneme a počkáme, až se vrátí. Do té doby o tom budeme mluvit, nejlépe odbornými termíny ve velmi dlouhých větách, jo?
Tarkovskij ve svých denících píše, že není žádný daný smysl života. Kdyby totiž byl, stali bychom se otroky tohoto smyslu, jediným naším úkolem by bylo ho naplňovat, jako zvířata. Takhle si musíme smysl najít sami.
Vidíte souvislost?
To, že někdo umí hezky psát, z něj nedělá spisovatele, fakt ne. Nechci se zaplést do definicí, ostatně nemám odpovídající literární vzdělání, takže to stejně nepla. Ale řekla bych, že spisovatel taky nemůže čekat, až mu někdo velké téma strčí na tácku rovnou pod nos. Má být tím, kdo toho (i kdyby ne rozumově, ale přece) ví a vidí víc než ostatní, který postihne a zobecní dřív než jeho čtenář, či který dokonce čtenáři pomůže, aby taky věděl a viděl.
Rozumíme si?
Nebo je to příliš staromódní pojetí spisovatelského umění?
„Neumíte si představit, kolik lidí dneska tajně touží po totalitě, po tom, aby vypuklo něco strašného, genocida, teror a tak podobně. Jsou unavení z té strašlivé nejednoznačnosti, nejsou na ni stavění.“ (str. 36)
Jsem ráda, že Šindelka posté převařil tuto starou pravdu: bezesporu je pořád aktuální. Přinejmenším tady přesně pojmenoval problém, jímž zjevně jako spisovatel trpí: tomu zmatku nedokáže vtisknout smysl, z toho chaosu nedokáže vytáhnout velký příběh (je tam, tyvole fakt že je, a nevymlouvej se), plácá se v tom jako Átrej v bažinách. Nemá o čem.
Třešnička na závěr. Všechny ty Šindelkovy „provokativní“ řeči proti, všechno to teoretické vyhýbání se tradičnímu vyprávění, a pak v jedné z povídek najednou nacházíme dvě slova, až k pláči krásnou kvintesenci všech narací: „Vzpomínáš tenkrát?“
Ale ti ten příběh chybí, co, Šindelko, až bys plakal.
Závěr
Teď to pomalu končí a všichni budou šťastní až do smrti, protože i v těch našich smutných životech jednou přijde čas, říkal klasik, kdy budeme opět zralí na pohádky.
Podrženo, shrnuto, Šindelka mezi svými vrstevníky nemá konkurenci: jeho styl je obdivuhodný, je to vypilované k dokonalosti, před tím smekám. Psát umí brilantně, akorát působí dojmem, že zoufale nemá o čem.
Chápu, proč je kritika oslněná, já jsem ostatně oslněná taky, akorát zaslepená asi ne a někdo to už musel říct – král je nahý. A co víc – nemá koule.
Zdá se vám to příliš extrémní? Nebo scestné, nebo dementní?
Pak pro jistotu: to měla být provokace, vždyť to znáte, to já jsem jen tak „zamávala červeným šátkem“.
*wink*