Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Tahle země není pro holky

Byla to tehdy práce na léto, u jedné nechutně bohaté stařeny, která vlastnila spoustu luxusních nemovitostí po celém světě. Tady v Tahoe Vista trávila nejvíc času. Na noc odjížděla ve svém stříbrném Chrysleru přes Sierra Nevadu do Rena, zvaného největší malé město na světě, kde do rána hrála automaty. Před snídaní byla zpátky a vesele sekýrovala. Spánek, na to se nehrálo.

Krom nás tří z východní Evropy byli všichni její zaměstnanci z Mexika. Nikdo neměl papíry, nikdo neplatil daně, účet jsme měli všichni v místní bance, zvláštní instituci s jedinou pobočkou a pouhými dvěma zaměstnanci (slečna Jessica u přepážky a noční hlídač). Bydleli jsme v malé osadě u lesa, hned na druhé straně dálnice. Ke stařenině haciendě, rozložené na soukromé pláži u jezera, jsme to měli pár kroků.

Nejvíc jsme se kámošili s Brendou, myslím, že příjmení bylo něco jako Ramirez. Brenda věřila v Boha a ve stařenu, a v obé stejně intenzivně – obrázky těchto dvou mocností se dělily o místo na jejím malém rohovém oltáři v provizorním obýváku.

Brendin manžel se jmenoval Marcus Antonius, byl velmi tichý, jezdil po pozemku na malém traktoru. Jejich vztah byl jedno velké drama, téměř soustavný řev nebo vášnivá vyznání. Jednou ho Brenda otrávila rybím masem, nikdo si nebyl úplně jistý, jestli to byla náhoda, každopádně větší lekcí bylo to, jak místo záchranky přijeli hasiči. Kdo načerno pracuje, načerno chcípá.

Brenda nás naučila základy své španělštiny a taky v abecedním seznamu jména všech svých jedenácti dětí, včetně těch mrtvých, a hluboce do paměti se mi vrylo její živými gesty doprovázené líčení potratu, a to byste nechtěli vidět.

Ve zmrzlinovém stánku občas vypomáhaly dvě mexické holky z opačného břehu, přijížděly podle svého neprůhledného rozvrhu, starší María klidná a krásná jako svatá panna Guadalupská, mladší Angelica už tehdy mírně nakynulá a neuvěřitelně rozšafná. Ta měla už ve svých třinácti větší prsa než já teď a dalo by se vlastně říct, že i koule. Ve škole by to určitě bylo peklo, takhle mě prostě jenom jemně pronásledovala, takové to lechtání a dobírání na hraně šikany. Já mrtvolně bílá dívka v rozpacích, vydaná napospas bující divožence.

Ale nic ve zlém.

Pamatuji si, jak jsem ji vtáhla k nám do pokoje, to byl přízemní domek jako všechny v osadě a okna byla americká vysunovací, a my jsme měly v ložnici spojené všechny tři postele dohromady. Zrovna jsme se tam jen tak válely v pozdním letním odpoledni, Angelica škrábala na sklo, otevřela jsem a vtáhla ji dovnitř a bylo tam nějaké veselé osahávání, strašně jsme se nasmály. Slunce svítilo úplně pořád.

Někdo hodně kradl, a tak stále dokola, a někdo schovával drogy ve stínidle lampy, to nebudu rozmazávat, ostatně na tom stejně nic není.

My tři bílé jsme si pak na odchodu říkaly, že se vydáme podél pobřeží na jih a mohly bychom se podívat i do Tijuany, to je nejbližší město za hranicí s Mexikem. Už nevím, kdo to byl, ale někdo se nám strašně smál, když jsme mu to vyprávěly – tři mrtvé ve škarpě, říkal, jednosměrný lístek určitě stačí, krávy. Nejely jsme.

Ciudad de Mexico má velký problém s pitnou vodou, vyčerpali totiž víceméně všechny zásoby té podzemní a teď za prvé není co pít, za druhé se město každou chvíli někde propadává, i o dvacet centimetrů během chvíle, ulice jsou křivé, domy se naklánějí a hroutí. To vím ovšem pouze z jedné faktografické knížky, jinak o té zemi obecně moc nevím. Bla bla.

Myslela jsem na to všechno v souvislosti s jednou beletristickou knížkou, kterou byste bez mé pomoci nejspíš neobjevili, jelikož se skrývá pod ošklivou obálkou a velmi špatně přeloženým názvem, navíc pochází z dílny vydavatelství, k němuž člověk nějak extra kvalitní literaturu hledat nechodí. Vypráví příběh Ladydi, jedné mexické holky, její věčně opilé matky a několika dalších žen, opuštěných kdesi na nějaké náhorní plošině, nevím.

Guerreru vládlo horko, leguáni, pavouci a štíři. Život tu neměl žádnou cenu.
Moje matka to říkala pořád. Život nemá žádnou cenu. Taky citovala slavnou starou píseň, jako by to byla modlitba. Chceš-li mě zabít zítra, můžeš mě stejně tak zabít už dnes.

Je to vyprahlá země, kde se vlní vzduch, úplně to vidíte. Občas sem přijede lékař, doprovází ho ozbrojená jednotka, jinak by sem ani nepáchnul, lékaře rádi unášejí místní drogoví králi, a třeba i jiné zájmové skupinky v černých SUV. Těch se bojí i místní. Ženy vedle svých chatrčí vyhloubily jámy, kam schovávají své dcery, jakmile uslyší motor v dáli. Taky jim mažou tváře vším hnusným, nebo jim třeba vybijí přední zuby. Tahle země není pro holky. Stejně si pro většinu z nich nakonec přijdou.

Pak vyslovila jméno Mexiko velmi pomalu a ještě jednou, Mexiko. Znělo to, jako kdyby ho vylizovala z talíře.

Moc se mi o tom nechce psát, jak se mi obecně moc nechce psávat recenze, ale jak jinak poslat slovo dál, že. Stručně – určitě vás to stylem nepošle do kolen, je to však celkem dobře napsané a příběh je naprosto úchvatný. Taky, ačkoli k tomu téma přímo vybízí, povedlo se autorce vyhnout se patosu, nijak nás nezatěžuje podrobnostmi souvisejícími s požíváním drog a zneužíváním nezletilých, nebo s tvrdým životem v ženské věznici, naopak, pluje to jako naducaný křehký obláček srpnovým nebem.

Na závěr kousek lásky. Jo a to je taky umění, abyste si rozepsali nějaký text takovým způsobem, že i když pak napíšete, že krev může vonět jako růže, není z toho čtenářům na blití. Ale on se ten patos s Mexikem docela rýmuje, možná je to jedno s druhým…

Moje rodina si pamatuje, že jsem běhal nejrychleji ze všech a nejdál skákal. Vyhrál jsem každý závod. Pokaždé jsem zvítězil. Měl jsem té pohraniční hlídce utéct. Neviděl jsem je ani neslyšel. Moje matka si říká: Julio by se nikdy, za žádných okolností nenechal chytit. To by spíš utonul. A tak jsem to udělal. Miluješ utonulého, princezno Ladydi. Když mě líbáš, cítíš řeku? Vztyčili mi kříž, bílý kříž, tam, kde jsem přecházel…


 

Reklama