Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Tanzanský deník 4: Poslední zprávy z prdele

Jedeme do vzdálené vesnice, jejíž jméno už jsem zapomněla. Máme vítr ve vlasech, prach v očích, radost v srdci. Z polí a zápraží se za námi otáčejí hlavy, děti překvapeně volají mzungu, mzungu, a mávají nám, nebo s jekotem běží pryč.

Pak není dlouho nic, a pak ta obec.

Před školou, což je jedna docela prostorná, jednoduše zařízená místnost, už se sešlo několik žen a mužů, všichni ve fialových tričkách s nápisem VICOBA MABADILIKO. S bezbřehou srdečností nás vítají.

Tito vesničané si před sedmi měsíci založili malý fond, do něhož všichni přispívají a jehož může po dohodě kdokoli ze zúčastněných využít. Ve financích plavu, nicméně rozložení zkratky mnohé napoví – village community bank. Jejich prvním společným projektem byl chov slepic, který už se hezky rozjel a je výdělečný, nově ještě zařizují malý obchod s potravinami. A právě proto, že se jim daří, protože se radují a chtěli se pochlubit, připravili dnešní malou slavnost, na niž pozvali tři lidi z vlády, dvě paní z televize, a Obedyho, který s sebou přivedl nás.

Prohlédneme si vesnici, což nám nezabere ani pět minut, a pak si najdeme místo ve stínu stříšky před školou, kde už posedává asi deset žen. Ty se kupodivu velmi rychle rozpovídají, živě se zajímají o to, jaký život a jaké možnosti má běžná evropská žena, a samy moc ochotně odpovídají na naše otázky. Nejvíc si stýskají kvůli nedostatku kapitálu, který by jim umožnil založit si vlastní podnikání, ať už by to byla krejčovská dílna nebo kadeřnictví. Jsou ekonomicky závislé na manželích. Pak by se taky chtěly učit anglicky, a nemají kde. Některé zmíní i počítače, prý i na tohle by se klidně podívaly, kdyby někde v dohledu nějaký byl.

Obedy překládá, vidím na něm, že je rád, a já jsem taky ráda, už jsme tady několik týdnů a dosud jsme ze žádné místní ženy nevypáčili víc než pozdrav.

S tříhodinovým zpožděním dorazí poslední hosté (ti z vlády…), takže se konečně může začít – muslimské i křesťanské modlitby na úvod, pak báseň o spolku a světle v temnotě, pak píseň o tomtéž. Místností proudí horký polední vzduch a nese ty ženské hlasy skoro jako doma, skoro jako za dávných časů, uprostřed léta z polí o senoseči.

Pak mladík jménem Kosmas roznese chlazené nápoje a kulturní program vystřídají proslovy. Nerozumím skoro ničemu. Dívám se na děti, které se volně batolí pod nohama přítomných i řečníků a většinou jsou poslušně zticha. Šilhavý klouček naproti mně váhavě hází okem, jakoby se právě narodil a nebyl si jistý, jestli je tu správně.

Často se ozývá smích, řečníci jsou asi vtipálci, ostatně Afričani se rádi baví. Taky rádi řvou, takže na průběžné výzvy VICOBA bujaře zahřmí tento malý dav jednohlasnou odpovědí MABADILIKO. Působí to velmi vojensky a na můj vkus zbytečně dramaticky, ale aspoň neusnu.

Ze zdí to všechno sledují bílé ještěrky.

Na závěr členové vlády odevzdávají hmotné i finanční dary místním sirotám, o něž se zdejší spolek rovněž snaží společnými silami postarat.

Pak se rozdává oběd. Tak velké porce jsem nikdy neviděla. A tak chutné jídlo dávno neměla. Jíme rukama jako místní, rýže máme plný klín.

Jsme odhodláni zkusit to všechno rozjet i u nás doma (ano, jsme nepoučitelní). Hned na druhý den plni entuziazmu naženeme asi dvacet jakžtakž ochotných lidí z vesnice do hospody, George pro tento účel propůjčí důstojnou místnost, vypadá to prostě jako seriózní schůze. Trvá to nakonec velmi dlouho. Napadne mě, že bych se mohla sebrat a jít domů, nebyl by to problém, ale sedím dál, tři hodiny úplně spokojeně poslouchám více či méně zanícené svahilské proslovy, přes děravou zeď hází slunce dovnitř oranžové skvrny, připozdívá se, je mi velmi dobře.

Z Obedyho výrazu je zřejmé, že nic nejde podle jeho představ a že začíná být docela rozčarován. Nakonec skutečně vstane a pokyne nám, ať ho následujeme. Venku nám vysvětlí, že přítomným předložil myšlenky společného spoření a společných malých investic, a rovněž jim navrhl, aby se přinejmenším pravidelně potkávali a probírali aktuální nápady či problémy, ale nesetkalo se to s velkým ohlasem. Ozvalo se několik jednotlivců, kteří již na něčem pracují a rozhodně by ocenili pomoc ostatních, nikdo se ovšem nezdá být schopen pomoci vzájemné. Krom toho si stěžují na své nestejné příjmy, pročež je prý společný fond neférový, a vůbec, nepřijde jim to reálné, na začátek by jistě bylo zapotřebí kapitálu zvenčí.

Uvažuji, zda jsme k tomuto požadavku nechtě nepřispěli pouhou svou přítomností. Tady se na každého bílého, jakkoli domestikovaného, hledí jako na boháče; to, že máte velké prachy, a že jich máte nazbyt, se bere jako samozřejmost. Co by vám to udělalo, kdybyste trochu podpořili místní partu kluků divadelníků? A tak dál.

Nic naplat, všechny informace dostali, teď si to mají vyříkat mezi sebou a nějak se dohodnout. Jedinou další možnou iniciativou z naší strany by bylo pozvat někoho z té malé vesnice, aby zde povyprávěl o jejich úspěších, třeba by to zavážilo. Vím, že je vrcholně nepravděpodobné, že jste to četli – stejně nepravděpodobné mi přijde, že jsem to opravdu četla já – nicméně celý tento příběh dvou vesnic je téměř identický s příběhem povídky Dva dni v Chujave od Jonáše Záborského, slovenského autora ze druhé poloviny 19. století. Nemůžu uvěřit, že realita tak dokonale kopíruje fikci. Jen si popravdě nepamatuji, jak to končí…

Ven za námi ještě vyšel George, aby s námi potřásl hlavou nad zaostalostí svých spoluobčanů a informoval nás o novém nařízení vlády, které nám znemožní uskutečnit druhou část naší taneční soutěže (pro podrobný popis tohoto grandiózního kulturního selhání, které jsme s Georgem zorganizovali, viz předchozí článek). Jedná se o to, že ode dneška je zakázáno poslouchat či pouštět hlasitou hudbu po šesté hodině večerní, o tanci či zpěvu ani nemluvě. Proč? Protože takové juchání podporuje prostituci a užívání drog, a taky děti jsou často u toho, místo aby dávno spaly doma v postýlkách.

Dětmi se tady, když jde o různá nařízení, vláda často ohání. Dobro dětí jim zjevně velmi leží na srdci.

George nezahálel a stihl zajet i do nejbližšího většího města, aby si promluvil s tamním vysunutým vládním zaměstnancem i s policií, ale nepořídil – zákaz je zákaz, platí pro všechny.

Začneme spřádat konspirační teorie, několik se jich přímo nabízí, něco se děje určitě, před týdnem vláda úplně zrušila jedny noviny, které příliš odvážně pojednaly zanzibarskou otázku, krátce poté vzpurnou opozici musela během zasedání parlamentu usadit ozbrojená složka s cvičenými psy, a pak taky byly zrušeny přímé přenosy z parlamentu…

To poslední je největší katastrofa, na ty přenosy tady koukají skoro všichni, je to sledovanější než fotbal.

Druhou část naší soutěže pořád můžeme uskutečnit, jenom se musí konat během dne a skončit před šestou. To se nám teď zrovna moc nechce řešit, odcházíme domů, kde na nás již čeká Mama Mary s chutnou večeří. George se vrací ke schůzujícím, aby jim ještě jednou zkusil vstoupit do svědomí. Takových věcí si vždycky užívá.

V sobotu jedeme do Dar es Salaamu a je nám jasné, že zákaz zábavy byl pouze lokální – tady to žije jako kdykoli jindy. V souvislosti s touto cestou mám (konečně) jeden tip a (zase) jeden antitip. Určitě se zajděte podívat do Nafasi Art Space, program mají velmi pestrý, my jsme viděli jednu prodejnou výstavu tvorby místních umělců a koncert tradiční africké hudby, obé vynikající. Naproti tomu se určitě vyhněte klubu Q-bar, je plný krásných černošek oblézajících zazobané bílé dědy, a do toho, což je horší, hraje světový pop na hranici možností vašich ušních bubínků. Ke Q-baru patří i ubytovací zařízení, pokoje vypadají podle fotek na internetu docela v pohodě, ale reference jsou nepřekvapivě hodně špatné – diskotéku máte v podstatě v pokoji, spánek nepřichází v úvahu.

To je ode mě z těchto končin vše, brzy totiž jedu dál.

Závěrem poznamenám, že svůj bordel si beru s sebou. Protože tady nejsou odpadkové koše ani kontejnery, a já na rozdíl od místních díky své přísné výchově dodnes nejsem schopna házet odpadky na zem, ukládala jsem si všechno od prvního dne pobytu do igelitky, zabalené do další igelitky. Kupodivu toho ani není moc. Ani na tom samozřejmě moc nesejde. Jenom jsem to chtěla závěrem poznamenat. Že bordel, co jsem tady nadělala, si beru s sebou.

Čau!

-leden2016-

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama