„Ministerstvo kultury musí řešit naléhavé problémy svého sektoru a potřebuje k tomu adekvátní prostředky,“ píše ve svém otevřeném dopise Asociace nezávislých divadel ČR panu premiéru Sobotkovi. Mluví o nesporném vlivu kultury na celoživotní osobní rozvoj člověka a velmi obecně zmiňuje nějaké vážné důsledky, které hrozí díky momentálnímu podfinancování sektoru.
Všechno to zní velmi rozumně a já bych vzhledem ke svému vzdělání a charakteru svých volnočasových aktivit měla být nejspíš plně na jejich straně. Ale nevím. Mívám intenzivní pocit, že současné divadlo má problém, který s podfinancováním vůbec nesouvisí.
Tento týden proběhla v podzemních prostorách Nákladového nádraží Žižkov premiéra, první repríza a vzápětí derniéra představení Země – rolnickej nářez. Jednalo se o druhou část volného cyklu Písně o Zemi, jehož režisérem je Miroslav Bambušek, docela výrazná tvůrčí osobnost naší divadelní scény.
Šly jsme tam. Tlapka je scénografka a zaujalo ji údajných devět tun zeminy, které kvůli představení do podzemí navezli. Já jsem nic od Bambuška neviděla od svých studijních let, tak si říkám, proč ne.
Na počátku byla jen hromada civilizačního bordelu – krabice, kontejnery, kusy plechu. Herci to ovšem rychle poodnášeli a objevilo se pole. Nemám odhad na rozměry, sám autor to v rozhovoru pro tisk označuje za „obrovský květináč“, nicméně hlína byla jednoduše uzavřena v nízké dřevěné obdélníkové ohrádce. Sem po chvíli vběhnul herec, jako pes si vyhloubil jámu, do té si strčil nohy, hlínou si je důkladně zahrabal, a pak si kecnul.
Kdyby zůstal stát, sralo by mě to míň. Pouštíme kořeny, vyrůstáme ze země, jsme s ní bytostně spjati, a tak dál. Ale neeee, on si kecne. A tím zadefinuje celou situaci – my už dávno nevíme, co si se zemí počít.
Posléze se objeví další kluci a různě to na nás zkouší. Třeba se zapřáhnou a ořou, pak se pět minut hezky seřazení pokoušejí o rytmus s motykou v ruce. Když je zmoří únava, odejdou si opodál sníst kaiserku, vypít si z Matonky a zanadávat na systém. Pak se vrátí na hrací plochu a rozhazují osivo. Aby byla atmosféra, někdo do toho živě zahraje na housle. Něco dostatečně lidového, samozřejmě. Jo a na zdi promítneme ikony. Protože tohle všechno patří k vesnici a k životu spjatému s přírodou a tak vůbec.
Zároveň to má být nářez, takže v jedné chvíli se nad polem tajemně setmí a vám začne něco rvát ušní bubínky. Ano, i takhle se dá vytvořit pocit napětí.
Autor může nakrásně do rozhlasu vykládat něco o tom, že ho zajímaly především polní práce a co se v člověku děje, když pracuje na poli, nebo že je to o zemi jako vlasti a matce, z níž pocházíme a do níž se vracíme. Co vidí divák, to je pískoviště s čistou, sypkou, ikeácky úhlednou hlínou a několik herců, co si tam předvádějí nějakou svou zidylizovanou a zoufale fragmentární představu o tom, jak to kdysi bylo a co jsme holt v těchto městských časech ztratili.
Na otázku, jak na to přišel, odpověděl Bambušek Českému rozhlasu, že „studoval literaturu.“ Ovšem v divadle se pak člověk stejně musí odpíchnout od skutečnosti, dodal. Od jakéže to skutečnosti se odpíchával, to nám už neobjasnil.
Jdi do pole, ty kráso, a od toho se odpíchni.
Nebo si s někým promluv. S někým živým. Kdo o té zemi něco ví.
Kdyby se na to pole někdo vystříkal, což by u Bambuška rozhodně nepřekvapilo, už to by bylo lepší než tahle pseudoromantická fraška. Sémě, šťávy.
Nebo kdyby tam byla alespoň nějaká žena – když už to idealizuju, tak tam přece fláknu něco pořádného, velká bílá stehna, krev a mlíko, mlíko a krev, kdo to dřepěl v mezi, když bolelo bříško? Místo toho tam, jako jediný zástupce ženského pohlaví, přiběhne něco anorektického a rozseká nějaké dýně. Proč?
A co je to vůbec za hlínu? Je tvrdá a popraskaná, je vyprahlá, nebo je kyprá a teplá, plná červů a života? Neee, vysypali jsme ji tady z pytlů, dostali jsme na to nejspíš množstevní slevu. Navíc ji samozřejmě dáme do ohrádky. Abychom moc nenadělali bordel. Ještě by se něco zamazalo.
Jemu, Bambuškovi, na tom prý přijde zajímavé, že to není samoúčelné umělecké představení o zemi. Velkým tématem je také to, že práce na poli je návratem k duchovnu. Tam jsou prostě kardinální témata, říká. Já mám celou dobu intenzivní pocit, že si z nás prostě dělá prdel. Je to celé parodie a my jsme na to nepřišli. My jsme zatleskali a zařvali bravo, bravo, protože je tam devět tun hlíny a je to na Nákladovém nádraží a vůbec, je to přece alternativa, je to umění.
Kdyby mi to tak někdo vysvětlil. Jsem zmatený divák.
Říkala jsem si, že zase začnu pořádně chodit ven, tak jsem za tuto sezonu viděla už tři představení. Možná to nevypadá jako hodně, ale máme jenom začátek října a taky to dělá nejmíň pět hodin, které se daly strávit jinak. Třeba jsem si doma mohla kousat nehty. Všechno mi to přišlo neuvěřitelné. Poprvé jsem taky navštívila Venuši ve Švehlovce, o níž jsem se (pravda, vůbec nevím proč) domnívala, že to je centrum současného divadla, že se tady můžou realizovat odvážnější či alternativní vize začínajících umělců, kteří by jinde nedostali prostor. Viděla jsem představení Na slepičím zámku v režii Vojtěcha Bárty, a to tomu rozhodně nenasvědčuje. Není to tragické, aby tak mladý člověk udělal takovéhle představení?
„Kulturní dědictví i živá kultura jsou součástí každodenního života,“ uvádí dále výše zmiňovaný otevřený dopis, „přispívají k celoživotnímu osobnímu rozvoji lidí a jsou významným pilířem budoucího rozvoje společnosti. Kultura má nesporný pozitivní ekonomický dopad, přispívá k rozvoji služeb, ale je i velmi účinným nástrojem kulturní diplomacie. Zároveň je kultura dlouhodobě významným nástrojem posilování sociálního kapitálu a se svým ekonomickým dopadem i zdrojem příjmů státního rozpočtu.“
Nikdy mě nenapadlo, že by mohlo nezávislé divadlo obohacovat státní rozpočet – v tomto bodě se klidně mohli rozepsat. Neříkám, že tomu tak být nemůže, jen mě to opravdu nikdy nenapadlo, a klidně bych se o tom dozvěděla víc.
Čím jsem si ovšem naprosto jistá, to je fakt, že kulturní dědictví mě obohacuje a rozvíjí, ale živá kultura, pokud pod tím rozumíme současné divadlo, fakt ne. A ten dopis mi přijde plný přesně takových prázdných prohlášení, jaká u politiků, jimž jsou adresovaná, tak rádi kritizujeme. Vůbec asi nerozumím už tomu, co přesně je míněno tím „nezávislý“ v názvu asociace, když tak vehementně žádají o podporu.
Nejsme trochu moc rozmazlení? Bereme jako úplně samozřejmé, že nám stát má dát peníze, když si chceme hrát. Je to naše právo. My přece rozvíjíme člověka. Ano? Já nevím. Zmiňovanému režisérovi Vojtěchovi Bártovi, který odkaz na otevřený dopis sdílel na svém facebooku, to v komentářích docela nekompromisně natřela nějaká energická matka samoživitelka. Umělec zaujal velmi diplomatický, asertivní postoj. A dobře, že zaujal, nic jiného se nejspíš ani nedalo dělat. Na druhé straně, ta máma měla koule. Takové koule kdyby bylo mělo jeho představení, mohl by si blahopřát.
Stejně by Bambuškovo představení bylo jistě mnohem zajímavější, a úplně, úplně jiné, kdyby si na jeho realizaci vydělal spolu se svým tvůrčím týmem poctivou prací na polích, a při následné tvorbě se pak odpíchl z nasbíraných zkušeností.
Srandičky, srandičky, ale jen tak napůl. Ale netvrdím, že by nutně každý umělec měl projít nějakou zkouškou skutečného života a zjistit si, jak chutná tvrdý chlebíček jiné než kreativní práce. Na tento názor nemám názor. Jen tak si tady něco plkám, a úplně zdarma. Uvidíme, co přinese říjen.