Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Všechny cesty vedou do Hahnu

Jih Francie, jazyková škola, dopolední vyučování – máme si připravit krátkou prezentaci svého města – bienvenue dans ma ville. Máme přesvědčit své spolužáky, že naše město je to nejlepší a že příští prázdniny se musí podívat právě sem. To je zadání. Než se do toho pustíme, Julie (čteš Žulí) se nás po jednom vyptává, odkud vlastně jsme.

„Berlín,“ říká křehká plavovláska na začátku řady.
„To je skvělé! Nonkonformní, pestré, mladé město,“ chválí Julie. „A dál!“
„Santiago de Chile,“ ozve se.
„Taky paráda! Exotika, vůně dálek, bude o čem vyprávět. A dál!“
„Praha,“ říkám, protože jsem na řadě.
„Matka měst, spousta krásy! A dál!“
„Opgladstoekken,“ odpovídá Rick. Je z Nizozemí.

To nejspíš neznáte, je to velmi malá vesnice, dodává. A nic tam není. To je v pořádku, improvizuje Julie, můžeš udělat reklamu celému regionu, jistě najdeš dost zajímavostí.

To nevadí, říkám já, nevadí, že je to prdel světa. Můžeš ji přejmenovat. Přes noc může z tvého Opgladstoekkenu být třeba Madrid. Je to legální. Já o tom něco vím.

Do Montpellieru, kde tato francouzská škola sídlí, neletí z Prahy nic přímo, řekla jsem si tedy, že zkombinuji leteckou a autobusovou dopravu a cestou tam se podívám do Bazileje a cestou zpátky do Frankfurtu. A protože jsem ten typ, všechno jsem si předem podrobně plánovala – cesty z letiště, mapky center, zastávky tramvají u hostelů, zastávky autobusové. A tak jsem najednou zjistila, že ten Frankfurt, kde se během zpáteční cesty uprostřed noci octnu, je ve skutečnosti vzdálený asi 120 kilometrů od toho druhého Frankfurtu, v němž mám zarezervováno ubytování.

Nízkonákladová společnost Ryanair totiž před nějakým časem koupila bývalé vojenské letiště Hahn – a přejmenovala ho na Frankfurt.

Není to ohromné?

Občas si postěžujete, že je v balíčku víc vzduchu než brambůrků, nebo že jste koupili dvě věci za cenu jedné, přičemž cena to byla vlastně nadsazená. Občas se prostě mluví o nějakém tom zavádění zákazníků. Ale co teprve tohle? Úplně jiná dimenze.

Jasně, že si ze začátku spousta lidí stěžovala. Soudní spor v každém případě vyhrál Ryanair. Můžete si ze své Vidlákovy Lhoty udělat Benátky, je to v pořádku.

Takhle již několik let konkuruje ambiciózní díra jménem Hahn mezinárodnímu letišti ve Frankfurtu. Já jsem – ironie osudu – pojala podezření vůči letišti bazilejskému, protože z názvu EuroAirport Basel Mulhouse Freiburg si člověk prostě není jistý, kde přesně to je, ale že by Frankfurt byl ve skutečnosti na půli cesty mezi Frankfurtem a Luxemburgem, to mě prostě nenapadlo. Na letence bylo napsáno Frankfurt (HHN).

Nicméně alespoň jsem měla možnost se připravit – přes internet jsem si koupila lístek na autobus z Hahnu do Frankfurtu a ujistila se, že recepce frankfurtského hostelu bude ve tři v noci ještě otevřená. Zbývalo doufat, že letadlo nebude mít zpoždění. Přílety a odjezdy autobusů nejsou úplně v souladu, takže pokud vám ujede půlnoční spoj, nocujete v Hahnu.

Možná je to příjemné. Kdoví.

Stála jsem v ten pátek na montpellierském letišti – slunce se sklánělo k obzoru, opíralo se do palem, vzduch voněl mořem, a mně běželo hlavou – letíš do Hahnu. Hahn. Hahn.

Seděla jsem v letadle a přes okénko sledovala docela impozantní bouři někde vlevo, nad krajinou ponořenou do tmy. Kde to asi je? Hahn? Fucking Hahn? Nad Hahnem se blýská?

A dívala jsem se na lidi kolem – víte vy vůbec, kam máte namířeno? DO HAAAAAAHNU.

Samozřejmě mě napadlo, že třeba i Hahn stojí za návštěvu. Možná v Hahnu něco je.
Není.
Letiště vypadá, že byste ho mohli během hodiny složit a přenést někam jinam. Vedle vchodu je okénko s barevným nápisem LETZTE CURRYWURST VOR MALLORCA (v době mého příletu již zavřeno) a pak jediná známka života – stánek s hnusným bílým světlem, vevnitř pán s tváří jako lívanec, nonstop prodej autobusových lístků do Luxemburgu a Frankfurtu. Bienvenue dans ma ville, líblink.

Řidič autobusu na lince Frankfurt – Frankfurt by si zasloužil samostatný článek. No a co že nemám diplom – mám autobus, a tady vládnu já! Takže se tady zavřu a něco si podtrhnu tady v tom papíru a ještě tady v tom papíru a vy zatím budete stát tam venku a dívat se na mě, jak se tyčím nad svým volantem, nad tímhle svým malým královstvím. Pak vás moooožnáááá odvezu. Ale dělám vám tím velkou laskavost, to je nám všem jasné, že.

To jsou ty chvíle, kdy si i nekuřák zapálí.

V cíli (ve Frankfurtu, vždyť víte) mě o pomoc požádal ztracený pár. Zjistila jsem, že bydlíme ve stejném hostelu, a tak jsem nás navigovala. Znaveni, kráčeli jsme svorně nočním městem. Žena muži cestou vytrvale spílala, jak to mohl tak legendárně špatně zorganizovat. Oba byli v šoku, oni se totiž o existenci Hahnu dozvěděli až po příletu do Hahnu.

Pak se událo jedno úplně neuvěřitelné setkání, které vtisklo celému výletu pečeť osudovosti, já ho ovšem vynechám, aby mi neklesla čtenost. Vždycky to mám strašně dlouhé. A vůbec, mě za tohle nikdo neplatí. Naopak, možná mě za to Ryanair už nikdy nebude chtít odvézt. To si popláču.

noclehárna, pohled z okna.

noclehárna, pohled z okna.

I když dál už vlastně není nic. Je jenom hostel celý mrtvolně modravý v tom světle, které má odhalit vaše propíchané žíly. Je obchod s erotickými pomůckami z jeho levé strany a nonstop sázková kancelář z pravé – zářivky, tmaví muži rozvalení v umělohmotných křeslech, jsou tabulky a dostihy, koně, koně běží nocí…

Je dvanáctilůžkový smíšený pokoj, oddechuje jedenáct lidí. Stojím u okna, na druhé straně budovy se ještě svítí, vidím na zdi reprodukci, Tamara Lempicka. Pochoduji úzkou uličkou, nevím, kde je můj polštář, nevím, kde je moje místo – je půl čtvrté ráno, cítím zoufalství.

Kdosi nemůže spát, vstává a podává mi ze skříňky povlečení, pak si jde na chodbu zakouřit. Cítím vděk. Ráno toho muže vidím – má ohromné váčky pod očima. Muži tady nejsou turisté, jsou to dělníci mluvící všemi jazyky, ubytovna jako provizorium, než si něco najdou.

Nevím, v jakém záchvatu nepříčetnosti jsem usoudila, že tohle bude to nejvíc nejlepší ubytování. Ale zase ti dva tam taky bydleli. Dokonce ve čtrnáctilůžkovém pokoji. (A spal tam velký tlustoprd a nešlo otevřít okno.) O nich by se toho taky dalo strašně moc napsat. Ten mladý muž byl Ital – zrzavý, kdo to kdy viděl? – moc krásný a plachý. Žena byla z Madeiry, oplácaná, trochu namyšlená, trochu moc hlučná. Oba pracovali na něčem hodně drobném a těžko pochopitelném v oboru fyzikální chemie. Oba řešili skoro to samé – lišili se jen znaménkem v rovnici.

Na druhý den jsme sešli, po poledni, za řekou. Bylo pouštní vedro, vzduch se nehýbal, víčka nám padala přes zarudlé oči – nevyspalí, mátožní, vyměňovali jsme si půlvěty a najednou jsme strašně patřili k sobě.

Takhle to bylo, a takhle to je.

Všechny cesty vedou do Frankfurtu, do Říma a do Hahnu. Jenom do Opgladstoekkenu musíte pěšky. Nebo vás třeba ze Santiaga vezme někdo na vozík tažený oslíkem. Zeptejte se na cestu, rezervujte si to předem, a nezapomeňte si pas, nikdy nevíte, který oslík už vystoupil z Evropské unie, ha ha.

Bon vojáž.

Reklama