Pěkně postaru, tužkou na papír. Co jsem napsala? Hlouposti. Možná tam už stejně dávno nebydlí. Pokud bydlí, asi bude z těch dvou úhledně popsaných papírů bez zpáteční adresy spíš zmatený. Nenašla jsem odvahu na ty běžné banality, líbila se mi tvá knížka, četla jsem rozhovor, máme stejný vkus, já taky ráda Musila, a podobně.
Z komínů se valil černý kouř a celý výjev působil dojmem, jako bychom byli poslední, kdo opouští místo zdecimované morem. Lodníci uvolňovali lana a vlečný remorkér vytáhl parník doprostřed řeky, kde se plavidlo na chvíli zastavilo, aby si kormidelník ověřil, že na předpokládaném kurzu má volnou hladinu. A potom Hamburk, Evropa a všechny její říše, všechno, co jsem kdy znal – jediná půda, která mě do té doby živila, jediná studna, z níž jsem pil – to všechno začalo ustupovat v pomalých záběrech vody a oblohy, když nás pomalu unášel odliv na Labi.
Ta studna mě pronásleduje.
Je to vlastně strašný příběh; když končí, hrdinovi je dvacet let, ztratil celou rodinu, vlast ani nikdy neměl. „Jsem odnikud,“ nechal se jednou slyšet Andy Warhol. Slováci mu přesto v Medzilaborcích hrdě založili muzeum. Možná tak dřív nebo později skočí i po páně Krivakovi, jemuž to nejspíš rovněž bude lhostejné. Překvapilo mě, že ta kniha vůbec vychází tady a ne na Slovensku. I když vzhledem k ospalému postupu východních sousedů ve věcech literatury či kultury obecně by mě to asi překvapovat nemuselo.
Dlouhý návrat líčí osudy Jozefa Vinicha. Ten se po tragické matčině smrti vrací s otcem z Ameriky na východní Slovensko. Město se mu nelíbí, zato na život v horách si zvykne celkem rychle, vklouzne do něj jako ještěrka a má to tam rád, salaš a ovečky a těžké zimy, občasné návštěvy rusínských vesničanů. Po čase se k nim připojí Marian, kluk zvaný Zlý, jenž se s hrdinou záhy sblíží. Bratři. Dvojčata. Zwillinge. Landesschutzen.
Začíná první světová válka. Zlý musí narukovat, Jozef falšuje své papíry, aby mohl narukovat s ním. Protože oba mluví několika jazyky a ovládají práci se zbraní, jsou posláni na speciální výcvik a pak dál do války, kde fungují vždycky ve dvojici jako ostřelovači. Neslyšně kloužou bahnitým lesem a zacilují lebky zlatých nepřátel, těch největších zvířat. Pijí špatné víno, snídají oschlý chléb, o všechno se podělí. Mluví málo.
Skáču, ale vydržte to se mnou. Velmi mě překvapil doslov (autorem je Marek Fapšo), v podstatě se celý věnuje historickým souvislostem. Risknu to a přiznám se – mě vůbec nenapadlo, že by se pan Krivak snažil vynášet soudy nad válkou obecně. Nebo že by se snažil vyplnit bílá místa, pokud jde o průzkum první světové. Je to smutné? Měla bych být uvědomělejší? Holt, estét ve mně to asi zase vyhrál.
Kniha je krásně napsaná. Ačkoli čtení je to slibné již od prvních stran, když je posléze ta nerozlučná dvojice ostřelovačů převelena do Alp, Krivak jako by se našel. Má čich pastýře, instinkty lovce. Text kvete ze země a při zemi se drží, není tam nic nebeského, nic okázalého. Je to dřevěný stůl v dřevěné chalupě. Zmrzlá půda a plechový hrníček.
Zatím jediná recenze na Amazonu dílo zajímavě analyzuje ve světle Krivakova duchovního růstu a zrání, ve světle jeho jezuitské minulosti. Já tam toho moc nerozeznávám, Krivakův styl v sobě ovšem zjevně nese jakési podivné zbytky obřadnosti, v té čistotě, prostotě jazyka je něco téměř posvátného. Ale hlava se nezaklání, hlava klesla a oči hledí na zem, po níž se kráčí, do níž netragicky, přirozeně vsakuje krev. Oči hledí na zem, jež nás živí.
Jozef je odnikud. Zabíjí, aby nezabili jeho. Boha neřeší. Rád by válku ustál, aby se mohl vrátit do hor k otci. Na zpáteční cestě zachrání těhotnou cikánečku, nějaký čas s ní žije na opuštěném statku. Kluk se nám zamiloval, to pochopíte. Přesto, Krivak šetří slovy, šetří emocemi, zůstává – prostý. Je to strohé, krása se rodí z holých větví.
Dlouhý návrat stojí za přečtení, a není to (jenom) kvůli tomu, jak Krivak vrací do hry zapomenutá bojiště první světové války. Pokud už chceme mluvit o tématech, pak můžeme obrátit pohled třeba také na dobu dnešní, hrdinova vykořeněnost se přímo nabízí. Českému vydání bych vytkla jednostranný doslov, připadá mi spíš jako poznámka na okraj, ne-li přímo výkřik do tmy. Obálka mě taky moc nepotěšila, Odeon jako by se snažil, seč může, odradit od koupě, ačkoli, ano, tohle je ještě pořád o chlup lepší než obálka k poslední Morrisonové.
Ta studna mě pronásleduje, vytanula mi na mysli právě jedna slovenská, vzpomněla jsem si totiž na větu z Jarošova románu Psy sa ženia, žijící klasik promine případné odchylky, cituji zpaměti: „Vykopal som svoju studňu a pijem z nej, aj keď pripúšťam, že sa možno mýlim.“
Uzavřu citací z těch ženících se psů. Nemá to nic společného s Krivakem, nijak to neosvětluje problematiku okrajových front žádné světové ani jiné války, je to jen taková důvtipná hříčka, pro niž by se asi nikdy nevyskytl ani o trochu méně chabý kontext.
Rád by som drahá pískal
Na tvojej kľúčovej dierke
Až by som si zodral
Jazyk po kolená