Koberec je plný života. Nikdo přesně neví, kdy vznikl, ačkoli zkoumáním se zjistilo, že není nekonečný. Ano, když půjdete pořád rovně, někde narazíte na Kraj. I tam žijí nějaké menší národy.
Mizvoňové, vlastně od povahy stěhovaví, byli nedávno donuceni vydat se na cesty, hledat nové útočiště. Jejich dosavadní tábor totiž zpustošil Smet. Smet je také jednou z velkých záhad tohoto světa. Nejpřednější filosofové se zatím neshodli, jestli se jedná o zásah bohů, nebo je to například jen předvídatelný meteorologický fenomén. Samozřejmě, stejně jako o vzniku Koberce, i o Smetu se odnepaměti vyprávějí legendy.
Pomočul, taky velký filosof, je zná všechny a většinou je skeptický. Skoro všechno se dá vysvětlit rozumem. A měli bychom mít hlavy otevřené. Koberec je naším domovem a je velký, ale to neznamená, že není nic mimo něj, nad ním ani pod ním.
Mizvoňům už nějakou dobu dědičně vládl rod Skřetsonů, což je momentálně fyzicky velmi zdatný Nerudel spolu se svým mentálně velmi zdatným bratrem Vzteklanem. Během svého putování potkají ještě záhadného Zkázu, který jim nejspíš pomůže. Alespoň to tak vypadá, že chce pomoci.
Vzteklan si nebyl jist, zda je Zkáza přítel. Doufal, že ano. Byl by to strašlivý nepřítel.
Brzy zjišťují, že i další oblasti Koberce byly uvrhnuty v chaos. Něco se děje a je nutné neprodleně to zarazit. Možná dokonce bude nutné spojit se s Kašírijci nebo s národem Tupomentálů. Vzteklan neklesá na mysli. Koberec určitě zachrání, i kdyby se nikdy neměli vrátit do své oblasti na sever od Dřevostěny.
Ozval se výkřik.
Vzteklanovi se zdálo, jako by samotné noci narostla ústa a propůjčila jí hlas.
Pokud Terryho Pratchetta znáte, teď jste se asi jen vesele usmáli, hezká vzpomínka na dvě stě stran strávených s partou bratří Skřetsonů. Kobercové jsou Pratchettovým raným dílem: poté, co se jeho knihy začaly prodávat, jej přepracoval do podoby, v jaké vychází dnes. Za slavnými příběhy ze Zeměplochy v ničem nezaostává, vřele jej doporučuji těm z vás, kteří ještě neměli to potěšení seznámit se s tímto autorem.
Je to fantasy, a navíc současné fantasy, ovšem Pratchetta je třeba brát vážně.
Tedy, samozřejmě, ne úplně vážně.
Kobercové nenásilně kopírují náš velký svět v tom dobrém i v tom špatném, ale tragedie to nikdy není. Nebo tedy: jen titěrná. Jako z pohledu věčnosti všechno. Jak říká Vzteklan, lidé odejdou, vlas vyroste, cesty zmizí.
Občas někdo přijde a vysává.
Nejlepší jsou Chrabrodějové, svérázný národ objevující se většinou v sedmi nebo násobcích sedmi. Chrabrodějové nebojují, neboť si kromě minulosti pamatují i budoucnost – a nemá smysl zasahovat do děje, když se všechno stejně nějak stane i bez nich. Vzteklan si jednou u ohně s jedním z nich povídá. Chrabroděj samozřejmě ví, jak bude rozhovor vypadat. Ale Vzteklan to neví.
Co se týče budoucnosti, nebo možná lépe řečeno času obecně, hraje si tady Pratchett takovým způsobem, že by to podle mě pobavilo i Heideggera. (Ještě o něco víc se vám zavaří mozek u časové anomálie v prvním dílu první série Knaakova Warcraftu. Přínos a podněty fantasy literatury pro současnou filosofii mi přijde hluboce nedoceněný.)
Chrabrodějové jsou za svou schopnost pamatovat si věci budoucí velmi vděční. Nedovedou si představit, že by se ráno vzbudili a nevěděli, co je čeká. Jak s tím někdo může žít? S tou nejistotou, s tou tíhou nepřetržitého rozhodování, co udělat dál?
Není to skvělé?
Přečtěte si to. Obzvláště pokud čtete jenom spoustu traktátů, denní tisk a kritiky ověřenou kvalitní literaturu ze seriózních edic, tohle by vám mohlo prospět. Dole pod pěti hvězdičkami najdete úryvek. Nijak reprezentativní, prostě úryvek.
Pro ty, co náhodou opravdu nic nevědí, ještě poznamenám, že Pratchettovy knihy namluvil jako audio jejich překladatel, pan Jan Kantůrek, a je to naprosto skvělá práce. Jeho přednes, laskavý a veselý, rázem pošle svěží vláhu do toho kořínku dětství, co ve vás rok co rok sesychá a scvrkává se.
Hezké čtení, hezký poslech!
* * * * *
Zkáza měl malého poníka, který se pásl ve vlasu. Vydali se na cestu a drželi se co nejblíž dřevěnému útesu.
„Ale co je to, ten Smet?“ ptal se Vzteklan. „Pamatuju si, že jsi vyprávěl báje o starých časech…, ale to bylo dávno. Nějaká bájná obluda. Nic skutečného.“
„Pelicháni ho uctívají,“ řekl Zkáza. „Jsem na ně něco jako… odborník.“
Vzteklan se zatvářil nechápavě. Mizvoňové nemají bohy. Život byl i bez nich dost složitý.
„Mám jisté teorie,“ vložil se jim do hovoru Pomočul. „Četl jsem nějaké staré knihy. Pověstí si nevšímej. To jsou jen metafory.“
„To jako myslí zajímavé lži,“ překládal Zkáza.
„Ne, je to, jako když vyprávíš věci a nesnažíš se je vysvětlovat. Smet je jistý druh síly. Kdysi žili lidé, kteří o tom věděli víc, alespoň si myslím. Známe historky o starých městech, která z ničeho nic zmizela. Teď už jsou to jen pověsti. Ach jemináčku. Tolik se toho zapomene. Lidé si to zapíšou, a pak to ztratí.“