Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Wandin ostrov

Santiago Gamboa jednou řekl, že ho občas vyděsí představa, že někdo čte, co napsal. Stála jsem dnes za krásného slunečného odpoledne na balkóně, kouřila a těšila se, jak skvělá je to věta, když vtom jsem ve vteřině prožila něco jako pocitovou parafrázi – polekala mě myšlenka, že si někdo možná koupí knihu jenom proto, že jsem ji opěvovala v článku.

Ačkoli knihy si povětšině vybírám na základě doporučení od známých, jejichž vkusu důvěřuji, k této jsem se dostala úplně jinak: našla jsem ji v práci na poličce. Nejspíš patří mé odešedší kolegyni. Patří, patřila, nemíním ji vrátit. Knihy jsou v mém ponětí putovní předměty: vím-li o někom, komu by se některá líbila, dám ji dál.

Shodou okolností jsem si za těch posledních deset dní, co mě tato kniha provázela, nebyla schopná zapamatovat jméno autora a opakovaně ho vyhledávala na internetu, zadávajíc zkomolené verze příjmení, převážně Segua. Trochu mě to zneklidňovalo a následně jsem zase měla intenzivní pocit, že to přece musí něco znamenat.

Neznamená to samozřejmě nic, odhlédneme-li od podobnosti se španělským slovesem seguir, sledovat, následovat, jít dál. Když jsem začala takto neatraktivně, můžu stejně dobře pokračovat. Slovo je očividně latinského původu a zná ho třeba i portugalština, v níž v některých osobách (převážně ve druhé) a v některých časech nabývá tvarů mému segua velmi blízkých.

Kdybychom se vrátili k autorovu skutečnému jménu, Gamboa je malá vesnice na břehu panamského průlivu, místo s velmi zajímavou, ačkoli poněkud smutnou historií. A rovněž je to strom. Něco jako kdoule. Kdoule, to slovo jsem dnes viděla poprvé v životě a ještě mi připadá poněkud absurdní.

Zvedla se, došla k oknu a podívala se na noc, opět potemnělou velkými mračny. Vím, že je špatné mít pletky s ženatými muži, ale co mám dělat, zítra bude možná mrtvý a pravda je, že jsem po něm hodně toužila, cítila jsem to, tak proč mu nedopřát potěšení? Já také zemřu. Je atraktivní, ale na zamilování se nemám ani pomyšlení, nejsem hloupá. Slíbí ti, že opustí manželku, a nikdy to neudělají, tím spíš, když mají děti. Když jsme dosouložili, natáhl se vedle mě a povídal mi o ní, věřil bys tomu? Miluje ji a respektuje, ale už po ní netouží. Jmenuje se Esther. Viděla jsem ji z dálky v univerzitní kavárně a pochopila jsem, že to je jeho kamarádka, že ji miluje a že ji vedle sebe chce po celý život. Lituji toho, kdo říká věci jako: „Když jsem ji spatřil, pochopil jsem…,“ nebo: „Přesně v tom okamžiku jsem věděl…“ Jsou to hlouposti. Nikdo nechápe ani nic neví, tím méně náhle.

Teď si pomyslíte, o čem to asi je, aférka nějaké ženy, Marta, islandská novinářka, a Amos, zaměstnanec jeruzalémské márnice, ale kdepak, je to o kongresu, jeden pán, jenž byl dlouho nemocný, dostane pozvánku na mezinárodní kongres životopisců, přestože on sám je pouhým beletristou, životopisy nepíše. Je rád, přijme a jede. Ve městě je válka, ale hotel, kde se akce koná, zatím stojí.

Pozvaní autoři vyprávějí příběhy.

Když jsem si před dvěma odstavci udělala přestávku a šla si s Tlapkou, svou krásnou spolubydlící, na balkon zakouřit, pozorovaly jsme nebe. Ona kývnula k jihozápadu, aha, jak velké letadlo. To není letadlo, řekla jsem, to je hvězda. Kdepak, vidíš přece ty odlesky, modré a červené. Kdepak, nato já, vždyť se nehýbe, je to hvězda, nebo planeta. Planeta? Smála se Tlapka. Smála se a pak najednou celkem vážně řekla, že to tedy budou mimozemšťané.

„Jednou jsem viděla takový film, jak se mimozemšťané rozhodli zachránit naši planetu. Ale to nikdo nevěděl a všichni se báli, co s námi bude, a mimozemšťané vzali jednoho člověka do nějaké továrny, kde mu ukazovali, jak se znovu snaží všechno vyrobit, třeba myši. Ne, myši vlastně byli ti mimozemšťané. A pak ho vzali tam, kde byl jeho dům, aby viděl, že ho znovu malují, a to mělo znamenat, že všechno je iluze,“ řekla.

Abychom se neztratili, na kongresu vystoupí s dlouhým proslovem například pornoherečka, ale také José Maturana, charismatická osobnost, evangelický kněz, bývalý trestanec, jenž je krátce po své one man show nalezen ve svém pokoji mrtev. Podle všeho se jednalo o sebevraždu. Beletrista si to nemyslí a začne na vlastní pěst pátrat. Jde to ztěžka.

Možná jste posedlý tím, že se chcete dozvědět, co se stalo, ale nesmíte pustit ze zřetele, že pravda pro to, aby existovala, nepotřebuje být nikým poznána.

Nosila jsem tu knihu všude s sebou, i do práce, přestože jsem věděla, že ji stejně ponesu celou cestu zpátky domů, že ji nebudu moci otevřít dřív než večer. Nosila jsem ji jako uhranutá, a přestože prvotní nadšení vystřídala spíš taková tichá radost, přesto to byla radost.

Trochu mě snad rozčilovala kompozice, měla jsem pocit, že si s tím Gamboa jednoduše moc nelámal hlavu, je to koneckonců sraz životopisců, říkají si příběhy, můžou plynout jeden za druhým. Asi na tom něco bude, ale niť detektivní zápletky, přestože třeba podružné, se vždycky znovu vynoří, a navíc k závěru děj předvídatelně, klasicky kulminuje: blíží se plánované vystoupení samotného beletristy a k tomu válka pořád víc doráží i na zdi hotelu. V tom chaosu střel a pořád kratších fragmentů vyprávění si Gamboa kupodivu ještě najde dost prostoru na to, aby skrze zdánlivě jalové plácání ješitných spisovatelů dodal celému románu další vrstvu, vrhl jiné světlo na všechno dosud vypovězené.

Umění.

To, co řekne beletrista (a není to nakonec jeho vystoupení, nýbrž pouhý příspěvek v diskuzi, než se chrám docela zhroutí), je naprosto famózní. Jsem ve strašném pokušení odcitovat, ale neudělám to, protože k tomu, aby váš čtenářský zážitek byl dokonalý, byste potřebovali celé ty dvě či tři strany příběhu. Je to letec a navigátor, vzpomeňte si, až k té pasáži dojdete.

Přečetla jsem si také všechny odkazy na články a recenze na stránkách nakladatelství Host a konstatuji, že nejméně polovina je velmi zdařilá. Mrzelo mě pouze to, že sterilní akademická disekce, ač místy překvapila hezkým postřehem, mi trochu kazila můj laicky veselý pohled na přečtené. Asi jako když jste zamilovaný, a někdo vám setře úsměv z tváře řečmi o chemických reakcích a zvýšené hladině hormonů. (Nic to není. Má to racionální důvod. Extrémně racionální.)

Když jsme u toho: kdoule, původ nejistý, viz dýně, pravděpodobně společný základ, z řečtiny kydonia, kydonská jablka. Od kdoule k jablku – takto se nám ve snaze dopátrat se pravdy scvrkne provokativní absurdno do holé prozaičnosti.

Pominu proto skvělé recenzenty a odcituji radši zjevně spontánní komentář z Databáze knih, jenž u titulu Nekropolis zanechal někdo s přezdívkou jeduna, a pod nějž bych se v klidu pětkrát podepsala:

„drogy, hnus, sex, porno, kriminál, války, vraždy, pseudoláska k Bohu, láska k člověku, aneb pučte mi nějaký dítě a já mu ukážu, jak to na světě chodí! a přesto nám nezbejvá než věřit, že všichni máme někde Wandin ostrov a taky člověka, kterej by nás na něj rád zavedl. po dlouhý době kniha, kde jsem se až zajíkala krásou slov. nechám to ještě trochu uležet a jdu do toho znova.“

Nikdo nechápe ani nic neví, tím méně náhle.
Říkala Marta.
A Tlapka říkala, je to jen iluze.
A nepřijdou nás zachránit, zbývá tedy asi jedině najít to místo. Mě to vyděsilo: ze všech stran oceán? Odtamtud se pak přece nedá pryč.
O tom to asi je. Když jste tam, už nechcete pryč. Nikdy nikdy.

Takže jo, můj Gamboa, můj Seguo, Seguito, na Wandin nebo jiný, kamkoli: chci tě následovat, quiero sequirte, sníst s tebou kdouli hříchu, a dělat všechno proto, aby nás nevykázali do Anuslandu, jak varovala herečka Vedovelliová.

Srdce se vysouší, až je tvrdé jako zub kojota nebo země spálená sluncem. Srdce se stane čistým tichem.

Reklama