Je největší prázdninové horko. Nad suchou, tvrdou rovinou se tetelí vzduch. Pole nikde nekončí. U silnice v trávě leží Bandi Szokola, ve skleněném oku se mu odrážejí vlčí máky. Hluboko, hluboko pod ním jsou kosti, ztracené kovové knoflíky, a jsou skrýše, otisky drobných dívčích rtů na zaprášeném zrcadle, růžové kalhotky. Je jádro, úplně mimo dosah.
Na příjezdové cestě nebyly namalované čáry. Byla by škoda plýtvat na ně barvou. Auta po ní skoro nejezdila, kromě Antala Pongrácze nikdo v osadě auto neměl. Na cestě nebylo nic než asfalt, co v létě roztával a v zimě byl zmrzlý jako led. Vítr zanášel na cestu kamínky, usazovaly se v rigolech vytlačených koly traktorů. Na asfaltu se vyhřívaly ještěrky. Vyplazovaly jazýčky a protáčely oči. Hlídaly nebe, bály se ptáků.
Dlouho jsem nečetla nic maďarského, teď mě zlákalo doporučení Jakuba Šofara v kterémsi z lednových Salonů. Autorka Tibor Noé Kiss je vystudovaná socioložka, kniha vzbudila velkou pozornost a získala i nominaci na nejprestižnější maďarské literární ocenění.
A možná mě prostě zlákal nadpis: Už máš spát.
Před mnoha lety ke mně přilnulo jedno dítě, dva roky starý malý člověk mi chodil všude za patami a díval se na mě pln očekávání. Špatný výběr, já nejsem zrovna ten typ. Ale nějak jsme si porozuměli. Megyünk aludni, to mám ještě vepsané v srdci, jdeme spát. Dítě mi vyleze na prsa nebo se stočí pod paži a opravdu usne.
Myslím, že je zapotřebí hrát fér. Pokud jdeme spát, tak jdeme spát, a ne že jeden počká a pak tiše vyklouzne. Že ty spíš a já si hraju v zahradě. Nebo já spím a ty si vedle v pokoji čteš noviny. Vzbudíme se a jsme sami. Nenene, takové konstelace, nenene.
V této zatracené maďarské osadě se v každém případě moc nespí. V této osadě se téměř chorobně bloumá. Lesíkem, příjezdovou cestou, k zámečku, do polí a zase lesíkem. Smyčka – nikdy se nikam nedostaneš – smyčka. Chovance blízké protialkoholní léčebny večer zavřou na pokojích, místní po libosti bloumají dál.
S rozbřeskem přijede Laci Pék a přes plot prodává chovancům víno, dvě deci za padesát forintů. Dobré ráno.
Kdybychom to chtěli napsat tak tradičně recenzně a učesaně, tak bychom mohli třeba poznamenat, že se v knize prolíná několik příběhů. Jsou to životní příběhy jednotlivých obyvatel osady. Jsou vesměs neradostné. Obecně by se asi mluvilo o rezignaci a postupujícím morálním i fyzickém rozkladu. To by se následně vztáhlo na současný stav světa. Málokdo, říká Jakub Šofar, zatím popsal rozpad „našeho“ paradigmatu jako takhle autorka.
Proč je „našeho“ v uvozovkách, to nevím.
Mně jsou někteří zdejší velmi sympatičtí, a to i přesto, že některé jejich činy jsou odsouzeníhodné; nemůžu si pomoci. Ani na mě tato kniha nepůsobila zas tak moc temně. Možná proto, že já osobně na vesnici žádné zlaté časy nepamatuju.
Dáme si úryveček? Dejme.
Pokusil se prase přivázat za krk ke mřížím, ale Dönci vycítil svůj konec. Vytrhl se mu z rukou. Laci Pék se za ním rozběhl, honili se po namrzlém dvoře. Dvakrát oběhli dům, než Dönci zaškobrtl o hrablo na sníh. Laci Pék se na něj vrhl a v mžiku ho podřízl. Prase kvičelo, házelo sebou, krev vystříkla na zeď domu. Po chvíli už jenom chroptělo a vykašlávalo z plic narudlou pěnu. Srdce mu z těla pomalu vypumpovalo i poslední kapku krve, teprve pak ho pustil. Z očí mu tekly slzy, když tam tak leželi na zamrzlé kaluži. Hrnec připravený na krev se při honičce převrhl. Ve sněhu byly vidět řady stop, otisky prasečích hnátů a vroubkovaná podrážka gumáků. Na druhé straně plotu stála Juliška Szokolová, křečovitě držela sestru za ruku. Nazdar děti, řekl jim Laci Pék, koleny opřený o mrtvé prase, ale děti místo pozdravu utekly.
Ještě, kdyby to bylo na mně, ty děti mohly neutéct.
Přiznám se, že mi nejdřív moc nešlo se začíst. Až jsem zapřemýšlela, že knihu jednou provždy odložím. Ale říkám si, nemůžu, v této době víc než kdykoli jindy, nemůžu okamžitě odhodit něco, čemu se moje mysl trochu vzpírá. Takže dál, jen dál! Nevím, jak dlouho to trvalo, nakonec jsem se ovšem začetla. Pořád jsem si čas od času položila otázku, jestli mi tato kniha říká něco o maďarském venkově, potažmo stavu světa, co bych už nevěděla ze starší současné maďarské literatury, a odpovídala si spíš záporně, ale to mi nijak nekazilo čtenářský zážitek.
Recenzi bych taky mohla nechat, ať se pomalu rozpadne.
Dobré jsou vrány. Vrány jsou kolektivní antihrdina. Vrány jsou znamení, vy si myslíte, že špatné znamení, ale nic není jen dobré nebo jen špatné. Nebo jo?
Postávaly na poli, roztroušeně, jako by nedokázaly vystát ani jedna druhou.
Líbí se mi, že Pišta Tatár zabije a tajně pohřbí svou nemocnou mámu v polovině knihy. Pokud jste četli můj předešlý článek, možná si pamatujete, že nemám nikterak v oblibě ty levné triky, kdy si autor něco tak jako tak velmi průhledného odloží jako velký trumf na poslední stranu. Když mluvíme o posledních stranách, během čtení a listování jsem nechtě zahlédla poslední řádek, pozor spoiler, možná je to nejkrásnější řádek vůbec, ze všech knížek, JEJÍ ÚSTA, ZPOLA NAPLNĚNÁ HLÍNOU, přičemž ve skutečnosti je to ještě krásnější, protože k tomu patří ještě dvě slova.
Třetí byla její ústa, zpola naplněná hlínou.
Poezie.
Krom svérázného pohřbu paní Tatárové tady máme několik vesnických krutostí průběžně rozházených po celé délce, jakoby mimochodem, protože to se prostě stává. Ovšem Aristoteles to nakonec zase vyhraje, příběh, jak už možná někomu došlo z té citované poslední věty, přece jen dostane výraznější tečku. Za mě – nemuselo být.
Jinak mi docela nepřekvapivě několikrát vytanula na mysli vynikající próza Noc před oslavou od německy píšícího autora Saši Stanišiće, nad níž jsem se tady rozplývala loni v červnu, v článku Dorf is not dead. Zatímco maďarští osadníci bezprizorně bloumají řídkým lesíkem, německá vesnice jednohlasně volá, tohle jsme my, jsme smutní, jsme veselí, soudíme, chystáme, tohle jsme my. A nemyslí to ironicky. Není to, pravda, ani žádná rozjuchaná apoteóza demograficko-sociologickými průzkumy již dávno odepsaného venkova, vyčnívá tady nejeden osten, ale o ironii bych nemluvila. Maďarská pusta se rozpadá, německé luhy a háje jen kvetou.
Co přesně je pak to „naše“ paradigma?
Kissové nespavec Pajdal vychází na balkon s první ranní cigaretou: Představil si, že by osada mohla být i hezká. Stanišićův pan Schramm, mimochodem taky silný kuřák, říká: U nás je hezky, ale ne tak hezky jako jinde.
Sara Baume a její outsider z irského pobřeží:
Obec je dobrá věc, jenom když do ní patříš.
Myslím, že já jsem slovo paradigma v životě nepoužila ve větě, tedy v jiné než citované, takže k tomu bodu nemůžu nic smysluplného říci. Mimo paradigmat (zní to dobře, že) – jakkoli ty dva příběhy vypadají jinak (Saru teď ponechejme bokem), mně to připadá v čemsi úplně stejné. Všechno jedno je. Nemyslím tím, že se to nějak vyvažuje, nenene. Je to stejné.
A všechno se mi to líbí.
Větrná zvonkohra se rozezvučela. Dřevěné válečky do sebe narážely, celá předsíň zněla ozvěnou. To se mu stávalo každý den. Pořádně se neohnul a zavadil o bambusové trubičky pověšené na provázku. Zvonkohru dostala Margit od jedné kamarádky. Z Indonésie, v osadě o tom všichni mluvili několik týdnů. Indonésie je ostrov, je to daleko, řekl Pišta Tatár, jemu to věřili. Antal Pongrácz z ní občas utřel prach, trubičky rachtaly. Když nechal otevřené okno, tak kvůli průvanu. Točily se kolem vlastní osy, nejdřív na jednu, potom na druhou stranu. Pohupovaly se, vrzaly. Rachtající kosti. Viděl přízraky. Ze zvonkohry visely provázky, na provázcích duté bambusové válečky, vyřezávané obličeje. Margit visel jazyk z pusy.
Tibor Noé Kiss: Už máš spát
Překlad Jiří Zeman
Protimluv 2016
Koho by to zajímalo, zde Erika Zoltánová, jejíž plakát visí u Laciho Péka na zdi. Ale moc toho nečekejte, tenhle történet je docela banális: HUDBA.