Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

A i kdybych se změnil

Literatura je mocná. Těžce pracující sirotci páně Dickensa vyprovokovali vlnu vzdoru proti stávajícím poměrům a snad se zasloužili o nějakou reálnou změnu, nyní se prý irská střední třída probouzí z letargie díky jímavému příběhu o nečekaně hlubokém kamarádství člověka a psa.

Před několika lety jsem náhodou natrefila a s velkým úžasem přečetla A Pagan Place od Edny O’Brien, a pak abecedně podle katalogu Městské knihovny v Praze sjela víceméně celou irskou literaturu. Ne všechno, jasně, ale cokoli z vesnice, já nevím, bylo to šílenství a některé ty věci dodnes miluju.

Takže Sara Baume mě zajímala také, přestože podle anotace to nebyl zrovna můj šálek kafe.

Jmenuje se to Jasno lepo podstín zhyna. Stydím se přiznat, jak dlouho mi trvalo uvědomit si, že to nejsou náhodné shluky písmen. Pro zájemce původní anglické znění názvu: Spill simmer falter wither. Překladatelka Alice Hyrmanová McElveen si s tím poradila hezky, že ano.

Pořád ve mně přetrvává nechuť něco vážně recenzně rozebírat a upozorňovat na vrstvy nebo co, to nejsem já, možná to ani neumím, nevím, a především mě vůbec nezajímá, jestli je tohle třistastránkový jinotaj, jestli tady bezútěšným venkovem, napříč opuštěnými poli a podél nevlídného pobřeží bloudí sama irská duše či co. Jak v jednu chvíli říká hrdina:

Ta jména na ukazatelích jsou většinou vesnice či vesničky, některé ani to ne. Uvědomoval si otec, že se všechna ta místa do posledního nacházejí ve vnitrozemí? A jestli ano, tak co to znamená? Ale význam neexistuje, dokud ho člověk nehledá, tak já nesmím hledat, aby věci nezačaly něco znamenat.

Přesně, Rayi, přesně.
Nehledám.

Jinak mi hrdina sympatický rozhodně nebyl a nijak se s ním neztotožňuji. Překladatelka v doslovu tvrdí, že nám Ray dává „pocítit všechen jeho strach, nejistotu a úzkost bez jakékoliv sentimentality, až v něm začínáme vidět to opuštěné dítě, prožívat s ním radost z nového vztahu, fandit oběma utečencům a bát se o ně.“ Za mě ne. Ani omylem. Jsem věčný optimista, jsem přesvědčená, že se Ray z těch sraček mohl nějak vyhrabat, jen kdyby trochu chtěl a zkusil, a ten pes byl přece nezvladatelný a nebezpečný, svěřit jej do péče člověka, jenž je sotva s to postarat se sám o sebe, to je velmi nezodpovědné a těžko to mohlo skončit jinak.

Takže nad čím pláčeme?

Ale zase – jasně, s takovýmhle proaktivním přístupem by nebylo dramat a tudíž nejspíš ani literatury, to beru.

Když už jsem u toho, já osobně bych nepotřebovala ani ten aristotelský oblouk. Stejně je od začátku jasné, že se tam autorka bude snažit toho otce nějak pokud možno působivě vypointovat, čekáme šokující odhalení a něco takového i dostaneme, dobře, chápu, takhle se to dělává, takhle se to obvykle vystaví. Nevím – asi jsem toho četla až moc, že už mě to zas tak neba?

Můžeme přece taky věřit příběhu, věřit síle vyprávění. Nepotřebujeme spoléhat na berličky skandalózních dějových zvratů. Vyprávíme. Já tobě. Starý špinavý muž s mastnými vlasy staženými do culíku oslovuje svého jednookého pejska.

Nad bójemi krouží včela, snaží se přijít na to, co je to za květiny. Není to takový ten buclatý čmelák, které má každý rád. Vypadá spíš jako vosa, ale je to pravá včela medonosná; na nejzadnějších nožkách má zavěšené košíčky s pylem. Přestanu hrabat a pozoruju ji. Ty už zase koušeš nějaký kamínek. Kolikrát jsem ti říkal, abys to nedělal, a pořád to děláš. No a teď polkneš a díváš se se mnou. Včelka si vybere modrý plovák a přistane na něm, ale za vteřinku zas letí dál, pohoršeně.

Pohoršeně. Tohle, za mě tohle – malé krásy.

Nekousej kamínky, buď hodnej, dostaneš ňamku. Ňamka, to je jedno z těch sto padesáti slov, které se ti vejdou do hlavy. Na tohle slyšíš. Vrtíš svým uťatým ocáskem a čekáš, čekáš, copak to asi dostaneš? Ve vteřině je to pryč. Sedáš si na parapetní desku a díváš se ven na šedivé klidné moře, díváš se svým tisícimílovým pohledem. Napravo za kontejnerem se mihne kočka, viděls ji?

No a pak se stane to neštěstí, kamarádi utečou z domu a vydají se na dlouhou pouť po krajině. Spát se dá i v autě. Zázvorových sušenek ubývá, ale ty prodávají v každém malém krámku v každé vesnici. Městům je lepší se vyhnout.

Roční dobu padajícího listí odstartuje hustý déšť. A k tomu zuří vítr takovou silou, že trhá i listy živé, šťavnaté, nepřipravené k pádu. Oderve stonky celé zelené, které dosud vyživuje mateřský kmen, a už odlétají pryč. Poněkud méně elegantně padají staré prohnilé větve na elektrické dráty. A všechny okolní domy náhle pohltí tma. Lidi v nich jedí večeře z jogurtových kelímků a jdou do postele nevysprchovaní. Leží tam a nespí, poslouchají to tiché kap-kap-kapy-kap, jak se jim hrášky a rybí prstíky melodicky rozmrazují. Je to výpadek elektřiny, víš, ale ty sis asi nikdy nelámal hlavu otázkou, odkud se berou ta malá stropní sluníčka ve všech mých místnostech.

Nelíbila se mi místa, kde Ray naráží na netečnost svého okolí, na svůj nešťastný život – psychologicky to třeba sedí, ale proč to tam takhle klišovitě tlačit. Třeba ti šťastní koberečkoví lidé, kteří mají víc dětí a míň věcí a nosí veselejší barvy, ne jako ti tady chmurní Irové, se kterými si nerozumím. Nebo že vánoční stromek jsme v dětství měli, ale nikdo ho nezdobil, bylo velmi smutné dívat se na takový neozdobený stromek, a pak ho otec zase odnesl. Tak tohle rozhodně nemuselo být. Tohle je na mě moc přímo. Co je moc přímo, ztrácí na síle. Ne? Tady jo.

A třeba tady mě to zas tak nerušilo:

Řeřicha prostě přišla na to, že schopnost přežít spočívá ve vyplňování mezer od slunce východu do slunce západu. Postavit vodu, oloupat brambory, vyprat ručníky, koupit mléko, vyměnit žárovku, vylovit zplstnatělé chomáče chlupů z odtoku sprchy. Takhle přežívají lidi, tím, že vyplňují jednu díru za druhou, jen aby dosáhli dočasného uspokojení těch nejtěkavějších rozmarů, znovu a znovu a znovu, až jejich doba uplyne a oni stejně odumřou, stáhnou se zpátky do zídky nebo do cestičky, do vlastní temné rozsedliny. Tak tohle nám ujídá život, vyčerpáme si ho dřinou samotného žití.

Někdy nevím.

Průběžně třídím a vyřazuji knihy, odnáším to do antikvariátů a knihoven, do bedýnek „Čtenáři čtenářům“. Nikdy mi to nedělalo žádné problémy, až poslední dobou se mi shodou okolností mocně zastesklo po několika odeoňáckých titulech, které již nevlastním. A některé se zjevně nyní velmi těžko shání. Třeba Juli Zeh. Tu jsem měla skoro za takové puberťácké čtení, přitom ani těm Orlům a andělům nelze upřít velké mistrovství v kompozici i popisech, plácám, prostě je to mnohem lepší, než jsem si pamatovala, chvílemi k pláči, k pláči krásné, Coopere, myslím, že tygři už jsou zase tady, bylo to jako vrátit se po dlouhé době domů.

Tak jsem si říkala, že si Saru Baume pro jistotu musím nechat. Že už si asi pro jistotu musím odkládat všechno.

A uvažovala jsem, co to asi bude, co se mi z této knihy bude nejvíc vybavovat po letech. Vždyť víte, většina vždycky vybledne, ale něco třeba i nečekaně malého zůstane vklíněno v paměti, jako vůně pomeranče ve sbírce Oči modrého psa, špehýrka a něčí škrobené modré šaty ze Zaslepení, mokré kalhoty v Muži bez vlastností, vilný soused s hadicí v Tampě. Takové a jiné věci.

A nevím. Jak bych mohla vědět? Ale určitě se mi to bude vybavovat spíš výtvarně. Protože výtvarně je to mocné. Má to svůj úplně prostý důvod, než se začala zajímat o literaturu, studovala autorka výtvarnou akademii, sochařství. Sara Baume je vůbec hodně sympatická. Na otázku, jak se dokázala vcítit do tak svérázného hrdiny, postaršího osamělého muže vykazujícího známky lehkého autismu, odpověděla, že kniha je do značné míry autobiografická. Není to žert a jak to tak čtete, moc dobře tomu rozumíte.

Doslov taky cituje její vyjádření k myšlence románu, konkrétně větu, která jí samé připadá z celé knihy nejpodstatnější:

Obec je dobrá věc, jenom když do ní patříš.

Dříve, nebo i dnes v jiných případech, by mě asi moc nezajímalo, jak své vlastní dílo vykládá autor, ale tohle mě jaksi skoro potěšilo. Řekla to velmi prostě. Tohle jsem napsala a tohle jsem chtěla říct. Proč ne.

Mně, přestože nejpodstatnější věta románu to jistě nebude, se moc líbí tahle:

A I KDYBYCH SE ZMĚNIL, ZMĚNÍM SE ZASE ZPÁTKY

Na velká písmena jsem to předělala já.

Celý ten odsek by stál za zmínku, ale nechci citovat z posledních stránek, to se považuje za spoiler, že.

Ale pořád na to myslím. Není to skvělé?

A I KDYBYCH SE ZMĚNIL, ZMĚNÍM SE ZASE ZPÁTKY

Pokud byste si od autorky chtěli něco přečíst anglicky, na internetu je volně dostupná její povídka s úchvatným názvem Dancing, or Beginning to Dance, s níž předloni vyhrála nějakou irskou cenu pro začínající autory. Najdete ji tady. Jasno lepo podstín zhyna taky stojí za přečtení. Je to irské, takže bleak as fuck, do skoku vám z toho nebude, ale proto snad nečteme…

kniha sara baume

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama