Když jsem tady před dvěma lety zveřejnila svou recenzi na Šindelkovu knihu Mapa Anny, naše několikaleté kamarádství utrpělo – po krátké emotivní výměně názorů jsme se úplně přestali bavit. Myslím, že to, co obě strany roztrpčovalo nejvíc, by se dalo shrnout do jednoho slova – arogance.
Když jsem dostala nabídku napsat recenzi na Únavu materiálu, napadlo mě: smír.
Ale nebude.
A problém je zřejmě pořád stejný.
Znám tvé skutky – nejsi studený ani horký.
Kéž bys byl studený anebo horký!
Ale že jsi vlažný a ani studený ani horký,
vyplivnu tě ze svých úst.
[Zjevení 3:15-16]
Knihu jsem rozečetla v Izraeli, něco mě pak rozptýlilo (vložím sem obrázek nazaretského obýváku), vrátila jsem se k tomu až v letadle. A vztekala se, fakt hodně mě to rozčilovalo, a zaplavila mě touha otočit to (jak?), vrátit se a omluvit – komu? Nevím. Za co? Za tohle, za tohle. Náš strach z cizího, naše nenávist a odmítání, jež uprchlická krize vyplavila na povrch, to je určitě nebezpečné a alarmující. Takováto schematická agitka z opačného tábora mi ovšem nepřijde nebezpečná o nic méně. Dobrý úmysl na věci nic nemění.
Mohla bych své výhrady vůči té dogmatické jednoznačnosti, s jakou Šindelka téma předestírá, rozepsat na osm stran, mám tady ještě spoustu poznámek a citací, ale to nejzásadnější již bylo napsáno, nebudu se opakovat – recenzi, která vyšla minulý týden v Salonu, najdete tady. Poznamenám, že na druhé přečtení ta placatost (asi nepřekvapivě) bije do očí ještě víc.
Zároveň, pravda, můžu říct, že i požitek z té literární vytříbenosti byl snad ještě intenzivnější.
Přímo pod svahem stálo nádraží. Velké překladiště. Několik odstavených souprav nákladních vlaků. Vagony jeden za druhým jako ocelové korále. Poblíž komplex mohutných hal, fabrika s komíny, ze kterých se valila oblaka dýmu. Z výšky nádraží připomínalo nákres svalu v učebnici biologie. Nespočet vláken kolejí, množství se jich stáčelo přímo do areálu továrny. Na sloupech se pohupovala modrá a červená signalizace. Přes zrnění sněhu se zdálo, že se ta světla vznášejí bez jakéhokoliv ukotvení. Všechno bylo tiché, jen občas se odněkud z fabriky ozvalo zasyčení páry a dunivý zvuk, jako by cosi nesmírně těžkého dosedlo na zem.
Nebo ty scény, kde kluk přeleze plot a běží počítačovým lesem, to je poezie. Šindelka umí.
Napadá mě – dělám to samé co v té recenzi před dvěma lety – snažím se, aby to nebyla taková jednoznačná poprava, rychle upozorňovat taky na to dobré, a snad to se svou snaživostí i trochu přeháním?
Přitom to stejně ničemu nepomůže.
K čemu krása bez myšlenky?
Shodou okolností jsem teď podruhé zašla do Venuše ve Švehlovce, podívat se na představení Ferdinande! od Michala Háby. Ani ne že zašla, spíš jsem se tam octla. Neměla jsem tudíž prostudovaný program, netušila jsem, co mě čeká. Čekal mě sám Michal Hába na jevišti, v pozadí celkem slušná kapela, koukat se na to dalo. I myšlenek tady byla spousta, ó ano. Podávaných jaksi, jak to jen říct, ironicky a ironicky, až to ve výsledku působilo přiznaně a téměř dobrosrdečně. Mluvilo se o absenci něčeho, vůči čemu by se dalo důrazněji vymezovat, o sociálních sítích, kde je všechno bezpečnější a pohodlnější, nebo taky o tom, že když už se vyjádříme, jako tady hrající režisér, oslovujeme stejně jen ty, kteří s námi koneckonců už dávno souhlasí.
A byla to pravda. A neřeklo se vlastně nic nového.
A mně by se to i přesto bylo líbilo – hravé, líbivé, veselé představení, nebýt jedné věci – páně Hábův proslov několikrát přerušil člověk z publika, a to trochu provokativně, ale ne agresivně. Reagovat se na to dalo. Hába reagoval minimálně. Reagoval tak, že se jakýmkoli způsobem co nejrychleji vrátil ke svému scénáři.
To chápu, ale stejně je to pak přece směšné. Dělám divadlo, pokouším se tady o živý tvar, ruším čtvrtou stěnu, jak se patří, oslovuju diváky, trochu je bavím a trochu (snad) vybízím k nějaké mentální aktivitě mimo zajetých kolejí, a sám toho tak žalostně nejsem schopen?
Vedu svůj monolog kritizující mimo jiného naši neschopnost vést dialog, a jakmile mi někdo odpoví, odmávnu ho a pokračuju ve své lajně?
Jsme zmatená generace.
Nevím, co nám proudí v těle, ale krev tohle není, krev ne.
Z Únavy materiálu mám stejný pocit jako z Mapy Anny – Šindelka nemá o čem. Řemeslník, velmi zručný řemeslník, dobře. Dokáže zpracovat a naservírovat cokoli, obdivuhodným stylem. Ale jako by ho nic netrápilo, nic nenadchlo. Jako by nevěděl, co vůbec vzít do rukou. Pak se třeba pro něco rozhodne – to je ovšem přece znát, že ho to v podstatě nezajímá.
Pokud použiju tento omšelý příklad, víte, jak říkal Michelangelo, že v každé skále, v každém kameni je ukrytá socha. A sám si třeba našel ten kus skály a díval se na něj a hledal v něm – Šindelka ví, že je skvělý sochař, a sochaří moc rád, ale tenhle přístup je mu bytostně cizí. Nezájem. Na čem se procvičím teď? Analýzy mezilidských vztahů se všemi jejich nuancemi patří nesporně k jeho silným stránkám, dokázal to ve sbírce Zůstaňte s námi. Od toho nicméně upustil. Proč? Je to málo? Nějaký vieweghovský komplex, že je zapotřebí dělat velkou literaturu, zapsat se velkými písmeny?
Teď – bude se zdát, že se odkláním od tématu, ale neodkláním.
Tohle je Konrad Paul Liessmann, z jeho Teorie nevzdělanosti:
Lidem již nejde o pochopení věcí a jevů, které je obklopují, o souvislosti, ale spokojí se s fragmenty poznání, a ukájí se spíše kapacitou paměti než silou analytického myšlení. Kolik toho ale člověk má znát, aby byl vzdělaný? Alespoň něco, ale v souvislostech, protože s dostupností neskutečného počtu informací již nestačí, tak jak se donedávna tradovalo, vědět, kde je máme hledat, ale mít je propojené.
Bude se možná zdát, že zase rýpu do jednotlivostí, ale naopak, snažím se ilustrovat obecnější problém:
Opomenu ty momenty v knize, kdy je zjevné, že blízkovýchodní kultura i myšlení jsou Šindelkovi úplně cizí. To nechme stranou. Pokud jde pouze o fakta ohledně situace uprchlíků na evropském kontinentu, případně reakcí Evropanů na krizi, autor se připravil pečlivě, sesbíral hodně informací. Třeba pokud vám ještě pořád není jasné, k čemu ti lidi tolik potřebují mobily:
Telefon je všechno. Světlo, mapa, slovník, lidský hlas. Kompas.
Nebojte se, průběžně to ještě rozmazává a ilustruje na konkrétních akcích.
Informací hodně, ale jsou vybrané jednostranně a vlastně nejsou zpracované. Literárně ano, intelektuálně ne. Šindelka jednoduše zkompiloval. Nulová reflexe.
Názor tam je, to ano: Evropa je špatná, uprchlíci jsou oběti.
Tak dík?
Teď se nad tím zamyslím?
Na dvě minuty?
Opět Liessmann, opět se to bude zdát vzdálené, vyčkejte:
Člověka až jímá závrať, jak lehkomyslní, naivní a v základním slova smyslu nevědoucí jsou protagonisté takzvané společnosti vědění, když jde o to, aby nepropásli aktuální módní trend. Okolnost, že se někdejší centra vědění, univerzity, obracejí na poradenské firmy a nechávají se s jejich pomocí reformovat a restrukturovat, nesvědčí pouze o ubohém přizpůsobování se všeovládajícímu jazyku couchingu, controllingu a monitoringu, nýbrž rovněž o zaslepenosti ideologií, jejíž kritická demontáž kdysi patřila k úkolům společensko-vědních oborů.
Nejsou to pro mě jenom univerzity, ale také spisovatelé, kteří by se demontáží těch ideologií a dominujících názorových proudů měli zabývat, a ne – jak Liessmann říká jinde – jim přisluhovat.
Liessmanna si přečtěte, je to krátká a výživná publikace. Pokud se vám nechce investovat do svého vzdělání, ha-ha, najdete ji na internetu volně ke stažení.
Co se stalo s přemýšlením o tom, jak přemýšlíme?
Nemám obavy o osud Evropy pro všechny ty hrůzy, co maluje Šindelka, to je povrchní jako večerní zprávy na Nově. Obavy mám kvůli tomu, co píše Liessmann; shrnout by se to dalo jako selhávání intelektuálních kruhů. Nemůžeme se vymlouvat na to, že žijeme v době informační exploze. Nejde přece o kvantitu, nejde o to, kolik toho víme, ale jestli dokážeme vybrat to důležité, zasadit to do souvislostí a nějak to kriticky nahlédnout.
Kážu, zase kážu.
Ať.
Ve mně vře krev.
DODATEK 11/01/17:
Jeden čtenář mi k tomuto článku napsal své připomínky, cituji pouze malou část: „každá bába s dědkem z kauflandu vědí, že „žmolek z prdele statného drvoštěpa větší má cenu než celá dnešní evropská inteligence: tato hlavní příčina dnešní evropské hniloby“ (moje parafráze výroku Ladislava Klímy)“
To mě přimělo k zamyšlení.
Se zamýšlením se nejsem zatím u konce, ale opravdu na tom něco je.
Ještě dál zašel slovenský spisovatel Balla v diskuzi Zamatová kontrarevolúcia loni na bratislavské Staré tržnici. Ten nejspíš nevěří ani v inteligenci, ani nemá zrovna valné mínění o vrstvě drvoštěpů. A taky to zní rozumně. Záznam diskuze zde.