Letoun etiopských aerolinek pouhou hodinu po odletu z Vídně prudce změnil kurz a kvůli problémům s levým motorem nouzově přistál na letišti v Římě. Pokud jsme si tři měsíce předem nevěřícně říkali, jak je to nepředstavitelné, že budeme brzy v Africe – jen pomysli, tak daleko! – pak se nám to ve dvě v noci promptně vyloženým z útrob nemocného ptáka na teplý italský beton najednou už opravdu zdálo nereálné.
Do Mombasy jsme nakonec dorazili s čtyřiadvacetihodinovým zpožděním, vyčerpaní, špinaví (a stejně zoufale bílí), a věřili, že strávíme šest dní (ano, pouhých šest, na víc zrušené stavební spoření nevydalo) na pláži. Osud tomu chtěl jinak a nakonec jsme toho docela hodně viděli.
Jedna skvělá paní – ani nevím, jak nás tehdy proud živé konverzace odvál tímto směrem – mi jednou ztišeným hlasem řekla, že jí to občas vrtá hlavou: Afrika měla přesně tolik času, tolik staletí, tisíciletí jako Evropa, a její obyvatelé snad nebyli znevýhodněni ani v jiných ohledech, některé státy nejsou jenom poušť a prach… A stejně dnes ještě pořád tak povážlivě zaostávají.
Pokud za to nemůžou žádné vnějškové faktory, pak jsou ti černoši prostě asi fakt nějak…
Co, to nevím, doplňte si. Ale od té doby to vrtá hlavou i mně.
Ten týden jsem na to myslela skoro pořád.
A taky na všechno, co jsem si pamatovala ze svých portugalských hodin, ze svých domácích studií kolonializmu – ty země, co tak urputně chtěly svobodu, aby pak okamžitě propadly občanským válkám, ještě ani proutěné křesílko v domku guvernérově nevystydlo, ještě zdrhaly poslední jednotky cizáků z horkého území bezpečně do náruče vlasti.
Ale vážně. Chvíli je necháte bez dohledu a hned je tam bordel.
Miláček si nesl láhev piva, když jsme vykročili s domorodým průvodcem na procházku po ostrově Wasini. Průvodce si toho všiml a vypadal najednou docela rozladěně, důrazně nás upozornil, abychom si pak svůj odpad odnesli s sebou, protože oni tady obzvlášť dbají na životní prostředí.
To je něco, co civilizovanému evropskému turistovi nemusíš vůbec říkat, boy.
Přeběhli jsme asi sto metrů, přeskočili chameleona a pár ostrých kamenů, a přiblížili se k vesnici, která na sebe už z dálky upozorňovala stejným způsobem jako většina zdejších osídlených míst – svým Saturnovým prstencem špíny, širokým pruhem odpadků, letitých, udusaných do místy téměř jednolité krusty, na níž kde-tu spatříte ploužící se zaprášenou kozu, občas krávu.
Neházej to na zem.
To určitě.
Létá to i z jedoucích vozů.
Odpadková pole se roztahují jak ven, tak dovnitř, přitažlivou silou k epicentru, ve vesnici se vlévají do odpadkových předzahrádek, ve městech do odpadkových chodníků.
Na ostrově jsme prošli asi tři různé školní třídy, všude jsou takové návštěvy úplně normální, ani nezaklepete, není na co, dveře jsem nikde neviděla, možná je takhle před dešťovou sezonou, kdy je horko největší, vysadí a schovají, to určitě, že. Otočí se k vám pár líných hlav, sborově vám zazpívají vždycky tu samou anglickou písničku o tom, jak jsou šťastní, že jste tady, učitelka diriguje a pak mezi děti rozdělí sešity a tužky, co jste přinesli.
Sešity a tužky jste si minutu předtím koupili hned vedle v nějaké boudě s nápisem Svahilský butik, který někdo zjevně zřídil právě proto, abyste si měli kde koupit sešity a tužky, balení po osmi, případně tuhle skvělou lasturu, kterou vám pak zabaví na letišti, pokud vám nezbylo dost keňských šilinků na podmáznutí, že jsem to sem já blbec vůbec tahal, mohl jsem radši koupit ještě jedno balení po osmi, děti by měly.
Děti strkají nové tužky do lavice se stejnou netečností, s jakou vám právě zazpívaly tu píseň o veliké radosti.
Na Wasini se nejspíš nejsnadněji dostanete z přístavu Shimoni, což bylo kdysi velmi důležité místo kvůli trhu s otroky. To byl jenom takový bedekrový ždibec, jdeme dál.
Když se vrátím zpátky, nouzové přistání nás pochopitelně sblížilo s několika dalšími trosečníky. Jinak to ani nejde. Jste vyvrženi na neznámý kus země spolu s hrstkou podobně znavených lidí se stejně špatným dechem, společně vzpomínáte na své zubní kartáčky, trávíte hodiny hrou hádej, hádej, kde teď asi tak je tvůj kufr, spájí vás nepříčetný smích.
Vyprávíte si příběhy. Můj známý, známí známých, moje máma, já.
Jedna slovenská dvojice se při své předchozí návštěvě vydala vlakem z Mombasy do Nairobi, kde chtěli osobně předat svůj dar místnímu centru křesťanské humanitární pomoci. Říkali, že vlaková souprava čítala tři vagony, první, druhou a třetí třídu. Ty se podle všeho lišily především, pokud ne jedině tím, kolik tam měl člověk prostoru, přičemž třetí vagon byl prostě dobytčák. Taky byl náležitě přetížený a opakovaně vyjížděl z kolejí. Nebylo to nijak nebezpečné, koneckonců vlak jel většinu času krokem. Lidi si i vystoupili a prošli se.
Je to možné?
Nevím.
Já si říkám, jak je to šílené, a je to přece zásadní trasa, spojení mezi dvěma největšími městy, linka jako z Brna do Prahy.
Jim by dost možná přišel neuvěřitelný zase náš způsob cestování. Ano?
Miláček si třeba během výletu do jednoho zoologického parku, zatímco já jsem odběhla do pavilonu plazů, povídal s taxikářem, kreslili si do prachu a vysvětlovali, a taxikář kroutil hlavou, nechápal byt, nedovedl strávit koncept bytu, jednoduše mu nešlo do hlavy, jak že to v Praze bydlíme.
(Přičemž Praha mu taky nic neříkala, nikomu nic neříkala, lidi si třeba mysleli, že žertuji, když říkám, že nemáme přístup k moři, mávali rukou, jakože ty šprýmařko, moře je vždycky za rohem.)
Copak nemají ani televizi?
Na pokojích třeba byla, a na recepci dokonce plazma a jela nonstop. Nevím, co jsem čekala, ale překvapilo mě, že ten jediný kanál, co tam tiše a vytrvale šustí do noci pro můry a makaky, je zrovna Aljazeera.
Zpátky do divočiny. Tam někde suchou trávou a africkým bodláčím zarůstají jiné koleje, skvělé koleje od někdejších amerických přátel. Prostě proto, že se o ně nikdo nestará. Přitom nahnat tam děti od skládkových lidí, ty by to vyplely snad i za pusu na čílko.
Dobře se mi to říká, že.
Ptala jsem se po příjezdu delegáta naší cestovní kanceláře, zda jedí opice. Zatvářil se téměř dotčeně a pomalým, učitelským tónem mi vysvětlil, že takhle by je opice zasytily jenom jednou, zatímco když je nechají žít, zasytí je opakovaně, protože turisté sem přece jezdí hlavně kvůli přírodě.
To byla hláška ze stejného soudku jako ta předtím, jakože chráníme životní prostředí.
My jsme během nouzového přistání potkali mladého muže s románovým životním příběhem, který už asi rok pracuje v Gabonu, a tam prý si chytíš za ocas, cokoli máš v dosahu, rozsekáš a osmažíš na pánvi, jídlo jako jídlo, nepřemýšlíš dvakrát.
Ostatně v tom zoologickém parku byla taky jedna zebra, která doslova utekla katům zpod mačety. Všechno tady máte po dvou, říkám dalšímu průvodci po našem boku, jenom zebra je jenom jedna. Ano, říká on, odchytili jsme ji totiž ve městě, někdo nám volal, že běhá po ulici, ať si pro ni přijedeme, pokud máme zájem. Místní by ji jinak rozsekali a snědli. Chov zeber je zakázaný, přesto se to dělá. Někdo asi někoho prásknul, policie byla na cestě, na úplatek se v prasátku nenašlo dost, a tak bylo zvíře vyhnáno za branku, ponecháno svému osudu.
Všechno mě to bavilo.
Ano, jsem naivní bílá žena, neměla jsem o té zemi jinou představu než z dávných hodin zeměpisu, občasných netečně prolétnutých reportáží se spoustou obrázků, a pak – možná především – z těch reklam, kde se na vás velikýma očima prosebně dívá hladové dítě, pošli mi esemesku.
Takhle se tam na vás nedívá vůbec nikdo.
Jak řekl ten románový kluk, pro ně jste dolary na nožičkách.
Prý vám klidně useknou ruku, když si ji během líné projížďky městem vytrčíte i s rolexkama z okna vozu. To nevím. Spíš vám vykecají díru do hlavy, až jim ty hodinky odevzdáte sami.
Děti za vámi třeba přijdou a řeknou to jediné naučené slovo: „Sweets.“ Nevypadají ovšem nijak zkroušeně, prosebně už vůbec ne. Vypadají, že je nezajímáte ani vy, ani to, jestli nějaké bonbony máte. Ani vaše odpověď. Někdy prostě rovnou vystřelí dál, hrát si v prachu na těch odpadkových krustách, prohnat kozu po plácku, nebo se cákat v moři, v tom moři, které vás stálo stavební spoření, český rybník vám nebyl dost dobrý, tak to tady máte.
Kousek od již zmiňovaného otrokářského přístavu jsme vyskočili z loďky na pláž a Miláček v dobrém rozmaru podaroval seběhnuvším se dětem to jediné, co jsme u sebe v té chvíli měli – balíček karet. Třeba si vymyslí nějakého svého afrického ferbla, přemítal, nebo se budou jen tak těšit z obrázků. Vložil balíček do rukou nejmenšího černého caparta, ten se otočil na patě a neudělal ani krok, už mu to z rukou vyrvalo o málo větší děvčátko, z těchhle dlaní to vytrhl další klučina a z těch to nakonec nenásilně, sebevědomě přebral stejně klackovitý, zato však nejvyšší člen vesnické party. Dej to sem. Proč. Protože jsem řek.
Logicky vás napadne, zda třeba takhle nějak nekončí i štědré dary těch, co něco pošlou v rámci charity. Tohle si beru, na tohle ty seš moc malej.
Jeden mladík, s nímž jsme se potkávali v baru u bazénu a který nás zasvětil do sladkých tajů míchaného drinku Svahil, nám vyprávěl, jak šel dnes ráno do obchoďáku kousek od našeho rezortu a taky k němu přišlo dítě a řeklo to své sweets, a on zavrtěl hlavou, ne, nic ti nedám, a to děcko se sehnulo, zvedlo z vyleštěných dlaždiček nějaký zmuchlaný papírek a ostentativně si ho strčilo do pusy. Vidíš, já tady jím špínu, kvůli tobě.
Ano, tuhle historku mám nejradši.
Zbylé si nechám pro sebe.
Celá Afrika je jako velké děcko, co neví, co se sebou, ani se o tom zatím moc nenaučilo přemýšlet, ví jenom, že má hlad. A tak natahuje ruku.
Nutno dodat, že to je pochopitelně velmi předpojatý pohled. Oni jsou prostě jiní. V hodnotových žebříčcích to mají jinak seřazené. (Nepřemýšlejí v takových pojmech, nepřemýšlejí o hodnotových žebříčcích.)
Možná kdyby tady bylo šest dní v týdnu čtyřicet stupňů a žádná klimatizace, spousta lidí by bylo mnohem méně činorodých.
Možná kdyby to moře fakt bylo za rohem, tady někde o tramvajovou zastávku dál, bylo by míň workoholiků.
I když, ano, můžete si pro svůj duševní klid umístit v kanceláři pod stůl lavor s jemným pískem pro své bosé nohy, někde jsem to viděla, ačkoli kdoví, zda je kýženým cílem skutečně duševní klid, nebo spíš vyšší výkonnost.
Pole-pole, opakovali místní, když jsem něco moc řešila, moc někam pospíchala, zbytečně byla netrpělivá. Klídek, prostě, není kam se hnát. Vláda nemá dost peněz na stavbu mostu mezi Mombasou a předměstím Likoni, nahradily ho přívozy. To znamená, že cestou do práce či z práce čekáte třeba hodinu, hodinu a půl, v tom horku a prachu mezi žebrajícími mrzáky, zlodějíčky a pouličními prodavači, než na vás přijde řada. A to je v pohodě. Protože zácpa je normální. Třeba kdybyste tam trčeli dvě hodiny, dvě už je ve vašich představách něco jiného, dnes byla ta doprava hnusná, řeknete si.
Už ani mě tenhle článek nebaví.
Chtěla jsem napsat zvlášť ještě jeden kratší o sexturizmu, ale nevím, jestli se mi chce, a jestli němečtí důchodci stojí za tu námahu, žádné mé vlastní veselé příhody s tím spjaty nejsou.
Keňu vřele doporučuji, je to jedno velké dobrodružství, co bych vám ještě řekla, mějte se rádi a nepruďte, králi internetových diskuzí, pokud je tlačí nějaký ostrovtip na jazyku, ať si jdou zaházet bumerangem.
Míchaný drink Svahil připravíte z bílého rumu, pomerančového džusu a grenadinového sirupu. Smíchejte podle chuti, každopádně lijte opatrně, aby hustá sirupová vrstva nerušeně klesla pod řidší oranžovou. Pro efekt. Je to západ slunce na rovníku. Krátký a intenzivní.