Bejrút pro začátečníky

Pokud jste úplně bez fantazie, můžete využít něco konvenčního z bohaté nabídky cestovních kanceláří a užít si prodloužený víkend v Paříži nebo Amsterdamu. Pokud chcete vidět něco exotičtějšího, a přitom docela levného, jeďte se podívat do Bejrútu.

Město se rozkládá na útesech na východním pobřeží Středozemního moře. Ať přijedete v kteroukoli roční dobu, přivítá vás příjemné počasí – v prosinci či v lednu už si možná radši zaplavat nepůjdete, ale pořád bude dost teplo na procházku po pláži, třeba i s nohama ve vodě.

Tohle nebudou žádné legrácky, nýbrž výjimečně suchý a praktický článek. Protože se o Bejrútu mluví víc ve zprávách než v cestovatelských reportážích, říkala jsem si, že sepíšu pro případné další české a slovenské turisty několik rad a tipů, a vlastních zkušeností ze sedmidenního pobytu v Libanonu. Takže tady to je.

PŘISTÁVÁME

Víza si předem vybavovat nemusíte. Tenhle bod jsem si několikrát ověřovala u různých zdrojů včetně libanonské ambasády v Praze i ve Vídni, všude shodně tvrdili, že víza dostaneme na letišti. Nevím, co přesně tím bylo myšleno. Já jsem dostala razítko do pasu, brácha, který má nový biometrický pas, nedostal nic.

Jinak krom pasu potřebujete ještě doklad o rezervaci v hotelu nebo jméno a telefonní číslo osoby, u které budete bydlet. Nic složitého.

Mezinárodní letiště v Bejrútu leží velmi blízko u města a přímo na pobřeží – přistávací dráhu postavili na podlouhlém poloostrůvku běžícím vedle pevniny, takže máte do poslední chvíle silný dojem, že vaše letadlo přistává na vodě. Děsivé a krásné, jako mnohé v této zemi.

My jsme přiletěli ve dvě v noci a byli příliš unavení na přemýšlení, takže jsme se nechali ulovit prvním taxikářem a zaplatili mu 35 dolarů. To bylo úplně zbytečné. Do města se v pohodě dostanete za poloviční cenu. Odvoz si můžete dohodnout i předem například přes stránky ALLO Taxi, nebo přes hotel, pokud jste se rozhodli bydlet v hotelu.

Hotel jsem zvažovala, je tam několik skvělých míst třeba hned u moře, se soukromou pláží. Nakonec jsem nám ubytování (o polovinu levnější než průměrná cena dvoulůžkového pokoje v hotelu) dohodla s jedním klukem přes AirBnb. Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlý dopad na to, jak vypadal celý náš pobyt. Především jsme tu pravou libanonskou kulturu nemuseli honit po městě či dál – v ní jsme usínali a v ní se probouzeli. Nesmírně ráda bych o pohostinnosti těchto lidí, kteří nám na sedm dní propůjčili pokoj ve svém domově a napořád místo ve svých srdcích, napsala víc, ale je neoddělitelně spjata s věcmi u nás mírně za hranicí legality, tak to nechám plavat.

SLEPÁ MAPA

Nepřinesli jsme si žádného průvodce ani mapu, protože se pro tuto oblast docela těžko shánějí, a navíc jsem si řekla, že prostě po příjezdu vyhledáme nejbližší turistické centrum a tam sebereme, cokoli by se nám mohlo hodit. To bylo velmi naivní. Tak evropsky naivní.

Informační centrum je ve městě jenom jedno, navštívili jsme jej ke konci pobytu, kdy už nám bylo k ničemu, a bylo by nám k ničemu, i kdybychom se tam dostali dřív. Sídlí v přízemí obrovské budovy, je to jedna velmi dlouhá místnost s celou zdí prosklenou – na jednom konci se krčí stolek s několika letáčky, zbytek je úplně prázdný, klidně by tam šlo hrát kuželky nebo něco.

Paní mluvila anglicky, ptali jsme se jenom na pohledy, ty tam nemají. Vzali jsme si mapu, a byla to dobrá mapa, akorát na ní nebyly vyznačené ulice, které pro svoje potřeby blokuje armáda, takže plánovat trasy se podle ní daly jen s jistým rizikem, že si to pak stejně budeme muset obejít jinudy.

Co jsme tedy měli k dispozici? Jednak skvělého průvodce po Sýrii a Libanonu z dílny Lonely Planet, který jsme si našli při příjezdu v pokoji. Některým lidem překáží, že tam nejsou obrázky. To je úplně debilní. Ta místa přece uvidíte, až tam přijdete, ne? Takhle se tam alespoň vejde mnohem víc informací a taky mapy, větší i malé podrobné, a to nejen Bejrútu, ale dalších měst, které stojí za to navštívit.

Krom této knížky jsme čirou náhodou ještě objevili jiného skvělého průvodce – graficky krásně zpracovanou malou brožuru z dílny společnosti Zawarib, která se zjevně výrobě těchto originálních mapek věnuje. My jsme ji sebrali v jedné kavárně během procházky hned prvního dne, dá se ovšem taky stáhnout do mobilu. Brožura obsahuje asi pět rozkládacích map pokrývajících širší centrum, a na každé je vyznačená spousta míst, kde se dá levně či stylově najíst, kde jsou k vidění zajímavé věci, nebo kde to kulturně žije. Armádou blokované ulice jsou tam taky.

My jsme bydleli ve čtvrti mírně na jih od centra, naše ulice na žádné z těchto map vyznačená nebyla. Takže, ano, občas jsme bloudili. Ale netrápilo nás to, brali jsme to jako součást procházky, alespoň uvidíme víc věcí. Krom toho – místní jsou extrémně ochotní. Přijdou za vámi i sami, jakmile vidí, že jste rozložili mapu a zmateně koukáte na roh, kde byste si přáli vidět tabulku se jménem ulice. Někteří ani nemluvili jinak než arabsky – prostě jsme jim svou nejlepší cizí výslovností řekli svou ulici a oni nám už nějak vysvětlili směr.

Několik míst vytipovaných průvodcem od Zawaribu jsme navštívili. Vždycky to bylo skvělé.

PĚŠKY NEBO RADŠI… PĚŠKY

Celá bejrútská městská hromadná doprava pozůstává z několika málo autobusových linek, které mají svou výchozí a cílovou stanici a pevně vytyčenou trasu, kterou prý v pracovních dnech projíždějí přibližně každých patnáct minut. Nejsem si tím jistá, protože neexistují ani žádné zastávky, ani žádné oficiální jízdní řády, a za celou tu dobu jsem autobusy viděla asi tak dva.

Jsou velmi levné, ale pro turistu v podstatě k ničemu. Museli byste mít ponětí, kudy který autobus projíždí a kam má namířeno. Jinak je to systém hail & ride. Někam se postavíte a až ho spatříte, mávnete na něj – zastaví, vy si nastoupíte. Až budete chtít vystoupit, strčíte řidiči bankovky, vezmete si případné drobné, a vystoupíte.

Docela rozumnou alternativou jsou taxíky. Ty se u vás budou přistavovat pořád, a tím myslím opravdu pořád (ano, brzdí tím celou dopravu, to je normální), budou na vás troubit a pořvávat TAXI, TAXI. Některé jsou alespoň označené, jiné vypadají jako jakékoli jiné tamější vozy, omlácené a rezavé. Klidně nastupte. Akorát řidiči krom svého cíle řekněte taky SERVICE. Protože service je levnější než taxi. Pokud se obáváte, že vás bude chtít okrást, cenu si sjednejte předem. Ale neměla bych obavy. Tímhle způsobem se tady přepravuje skoro každý, taxíky v podstatě nahrazují MHD a jsou velmi levné.

Kaaaždopádně. My jsme v první ráno neměli ponětí, že jsme docela blízko centra, takže jsme taky rozespalí vyběhli na ulici a chytli si taxi. Byl to velmi oježděný křivý vůz s volantem důkladně omotaným tmavou lepicí páskou, a řidič jezdil takovým stylem, že jsme po této zkušenosti už všude chodili pěšky.

Ne že by to tady chodec měl jednodušší. Především tady nikoho nezajímá, zda je někde přechod pro chodce nebo zda dokonce máte zelenou. Je to džungle a vy se jí musíte probít. Úzké ulice plné prachu a slunce jsou totálně přecpané, všichni troubí a předjíždějí se, kličkují a řítí se klidně i v protisměru. Ale jistě – zastaví, když se jim vecpete před nárazník. Takhle se tady běžně přechází i čtyřproudé dálnice.

Tohle je něco, čemu se musíte velmi rychle přizpůsobit, jinak se prostě nehnete od baráku.

Nejde jenom o silnici. Chodník se často zúží nebo úplně zmizí, nebo je zablokován nepříliš chytře rozmístěnými stromy a kandelábry. Nebo zůstal neprůchozí poté, co tam někdo vysypal hromady odpadků. Krom toho na chodnících parkují auta, a to velmi často takovým stylem, že prostě musíte vlézt do vozovky. Krom toho je běžně využívají motocykly, takže ne, na chodníku rozhodně nejste v bezpečí.

Zvykli jsme si opravdu rychle a brzy proplouvali touhle šílenou řekou sebevědomě jako místní. Dá se to. Ale po týdnu už to na nás doléhalo. Je to stres. Je to sama podstata slova stres. Musíte být ve střehu. Nepřetržitě. Navíc jste vystaveni úplně nenormální hladině hluku – protože všichni troubí. Troubení je tady něco jako dýchání, nad tím se nikdo nepozastavuje, je to úplně přirozené. Nejde o to, že by se řidiči klaksonem vzájemně upozorňovali na porušení předpisů, hahaha, to fakt nikdo neřeší. Ano, je to i to univerzální „Uhni, jedu!“, ale mačkají ho z mnoha různých důvodů. Taxikáři proto, aby upoutali pozornost chodců, ostatní třeba zdraví bratrance nebo souseda, nebo oznamují něco dalšího, nevím, troubení je tady prostě stejně relevantní dorozumívací prostředek jako úřední jazyk.

Nevím, proč to říkám, na tohle člověka stejně nic nepřipraví.

Jinak centrum, Hamra a širší okolí, je docela malé a v pohodě se pěšky dá projít.

Abych nezapomněla – jistou výzvu představuje taky fakt, že tady neznají číslo domu. Nic takového prostě není. V praxi to není problém, stačí vám orientační body. Pokud někde hledáte konkrétní budovu, tak si tu ulici holt musíte někdy projít celou.

MIMO MĚSTO

Slyšela jsem z různých zdrojů, že samotný Bejrút toho moc k vidění nenabízí a jako takový poskytne program tak na dva, na tři dny. Je to pravda. Těch několik památek roztroušených po centru projdete rychle. Navíc ta doprava vás zaručeně vyždímá. Město nemá krom pobřežní promenády, jednoho velmi malého městského parku (Sanayeh Public Garden) a parku kolem Americké univerzity skoro žádné místo, kde byste jako znavený turista mohli jen tak spočinout. Ani lavičky. Žene vás to dál a dál šíleným tempem.

Nabízí se ovšem spousta možností vyjet si mimo město. Libanon je malinký a Bejrút leží uprostřed, takže odsud i do nejvzdálenějšího bodu země dojedete třeba za čtyři hodiny.

K tomuto účelu si můžete pronajmout auto, ale to bych vzhledem k výše popsané situaci doporučila jen opravdu zkušeným, otrlým řidičům. Vedle této máte ještě dvě možnosti – využít služeb některé místní turistické kanceláře a zakoupit si organizovaný zájezd, nebo si výlet naplánovat svépomocně.

Pokud se rozhodnete pro to druhé, což je rozhodně levnější a podle mě i zábavnější, stačí vám dostat se na příslušné autobusové nádraží. Vím o dvou. Na severu leží Charles Helou Station, odkud myslím jezdí autobusy převážně do Sýrie. Možná kecám. My jsme využívali jenom to druhé, Cola Junction, jelikož jsme bydleli hned vedle, a z tohoto nádraží se jezdí různě po Libanonu.

Nepřekvapivě, ani autobusové nádraží rozhodně nevypadá tak, jak byste si představovali. Ani tady nejsou žádné zastávky ani jízdní řády. Přesto se tady zorientujete velmi snadno. Prostě tady u cesty z obou stran parkuje záplava mikrobusů v různých stadiích rozkladu, u každého stojí jeho majitel a vykřikuje cílovou stanici. Pokud nikde neslyšíte tu svou, taky na ně prostě zařvěte, oni už vás navigují.

Pak už většinou dlouho nečekáte. Řidič se snaží zaplnit většinu míst, ale klidně odjede, i když je mikrobus poloprázdný, protože lidi nabírá i cestou. Lidi stojí různě na ulici, u dálnic nebo uprostřed pustiny, kam asi došli pěšinkou od svého vzdáleného domu, čekají na odvoz. Stejně tak můžete kdekoli, kde se vám to hodí, vystoupit – jste-li schopni včas zastavit řidiče.

Takhle jsme si zajeli do Saidy, což je městečko asi 40 kilometrů jižně od Bejrútu. Většina turistických stránek vás pošle do Tripolisu, do Baalbeku nebo Byblosu, protože ty jsou nejnavštěvovanější, stejně vám však vřele doporučuji Saidu (arabsky Sidon). Je méně připravená na turisty, ale zase o to autentičtější. Vedle nepřehlédnutelné křižácké pevnosti na pobřeží nabízí několik dalších menších památek, překvapivě dobře značených, takže je najdete, i když nechcete – co ovšem zdaleka nejvíc stojí za návštěvu, to jsou saidské souqs, neboli tržiště. Tržiště to moc zjednodušuje. Prostě vlezete do hodně úzké temné uličky a najednou máte pocit, že jste prošli v čase o tři sta let zpátky, a všude mezi vysokými kamennými zdmi a v tmavých podloubích se něco prodává, něco nabízí, stařečkové ospale vysedávají na vratkých židlích, pokuřují z vodní dýmky, všude to šíleně voní a vy po pěti krocích nevíte, odkud jste přišli.

Tady nám nějaký velmi starý pán, který taky mluvil jen arabsky, vtiskl do rukou jakousi taštičku plněnou tvarohem a ořechy; kapal z toho olej a bylo to to nejchutnější, co jsem v životě jedla. A stálo to 1000 libanonských liber, což je asi 16 korun.

Ani jsem se o tom nechtěla tak rozepsat.
Nicméně ta Saida je jednoduše místo, kam by vás třeba osud nezavál, přitom je to tam překrásné.

Svépomocně jsme se dostali i do Baalbeku (pořád, pořád myslím na Prousta, přitom si to přece vymyslel, že). Ten leží mnohem dál, skoro u hranice se Sýrií, a mimo hlavní turistickou sezonu se tam možná ani nedá dostat přímo, domácí se ovšem opět překonávali ve vstřícnosti – přestup v městečku Chtaura probíhal tak, že nás řidič z mikrobusu osobně odvedl a našel nám další mikrobus, kterým jsme pak už jeli až na místo. Ne že by se u toho přímo usmíval a mával nám pak pět minut za vozem, ale prostě se o nás postaral.

Nakonec jsme vyzkoušeli i služby cestovní kanceláře, konkrétně Five Star Tour. Extrémně se to předražilo tím, že nejel nikdo další. Skupina by si rozdělila náklady. Na druhou stranu, pořádjsme to zkousli, jelikož šlo o místa, které bychom jinak jen těžko vtěsnali do jednodenního výletu: kouzelný Byblos (arabsky Jbeil), socha Panny Marie v Harisse, a na závěr ohromná jeskyně Jeita Grotto v údolí Nahr al-Kalb.

A jinak proč ne – tohle se mi moc líbilo – prostě jsme měli soukromého řidiče. Anglicky mluvil s tak silným francouzským přízvukem, že konverzaci jsme vzdali po pěti minutách a dál už jenom oznamoval místa zastávek, ale nám ticho vyhovovalo, stejně jsme všechno věděli díky Lonely Planet. Jinak nás opravdu velmi bavilo pozorovat ty křeče, když se snažil netroubit. Zřejmě jim to vtloukají do hlavy kvůli útlocitnějším turistům, kteří tenhle barbarský zvyk asi těžce snášejí. Ovšem ke konci, zpátky ve víru bejrútské tlačenice, už mu párkrát ruka zaplachtila nad klaksonem, než zase poslušně klesla na volant.

Všechno výše jmenované stojí za návštěvu, ale vypíchla bych tu Harissu. Socha patronky Libanonu se nachází vysoko na skále, a i kdybyste nevěřili v Boha, přinejmenším modlit se cestou nahoru určitě budete – tak šílenou jízdu lanovkou jste jistě ještě nezažili.

Tohle byla dlouhá kapitola.

Ale mám v plánu už jen dvě věci, a obě jsou důležité.

KAM V BEJRÚTU

Můžete si zadat do vyhledávače něco jako „things to see in Beirut“, a vyskočí vám turisticky nejnavštěvovanější místa, z nichž některé jistě stojí za pozornost. Mě ovšem třeba Americká univerzita nijak nenadchla, a nenavštívili jsme ani žádnou zdejší mešitu ani kostel. Jedinou mešitu jsme si prohlédli v Saidě a můžu konstatovat, že nikde jinde jsem se necítila tak extrémně cizí a nevítaná (zula jsem se a zahalila, o to nešlo).

Tím nechci nikoho odradit. Třeba Mohammad Al-Amin, neboli takzvaná modrá mešita, skýtá rozhodně impozantní podívanou už zvenčí, a zevnitř je jistě také krásná. A tak dál.

Já bych místo tradiční honby za pamětihodnostmi doporučila Alternative Beirut Tour. Možná jste o podobných prohlídkách už slyšeli, konají se myslím v každém větším evropském městě, obvykle to organizuje hrstka domácích nadšenců. Tu bejrútskou jsem našla úplně náhodou během brouzdání po Facebooku. Koná se skoro každou sobotu, ve dvanáct se zájemci potkávají na schodech Mar Nicolas ve čtvrti Gemmayzeh. Nás provázela holka jménem Dima. Ukázala nám místa, které průvodci běžně opomíjejí, představila nám nedávné dějiny Bejrútu z pohledu člověka, který zde vyrůstal, a zodpověděla jakoukoli otázku. Vstupné je dobrovolné, ale z tohoto budete mít takový zážitek, že rádi zaplatíte štědře.

Procházeli jsme se v malé skupince asi tři, čtyři hodiny. To stačilo na to, abychom se zorientovali v centru, a taky abychom si našli pár tipů, kam by se posléze ještě vyplatilo vrátit.

Ze všeho, co jsme viděli, mě nejvíc ohromila dvě místa – takzvaná Věž hořkosti a takzvané Vejce.

Burj-el-Murr je velmi stroze vyhlížející čtyřicetipatrová budova uprostřed města. Měly tady být kanceláře, ale krátce poté, co se začalo stavět, vypukla občanská válka. Díky ideální poloze, ale taky velmi odolné konstrukci našla budova záhy nové využití, usídlili se tady snipeři. V podstatě tak vymezili zónu smrti v okruhu dvou kilometrů do všech stran. Sem jste si netroufli.

Po válce se uvažovalo, zda ji jako nemilý symbol násilí a utrpení nezbourat, ale to představovalo problém – je opravdu odolná a navíc velmi vysoká, demolice by tudíž byla nákladná a nebezpečná. Řešení asi nepřekvapí, prostě si ji pro své účely zabrala armáda.

Pokud chcete, dostanete se docela blízko, ale není tam nic moc k vidění. Působí stejně temně zblízka jako zdálky. Rozdíl je asi jenom v tom, že zdálky si ji můžete vyfotit. Jinak je to zakázané. Nevím, co by vám kdo udělal, ale ani bych to na vlastní kůži nechtěla zjišťovat.

The Egg (nebo taky The Dome) stojí kousek od zmiňované modré mešity. Tato nesmírně bizarní, těžkopádná, vpravdě brutalistická stavba měla sloužit jako kino, a v původním architektonickém plánu byla součástí většího kulturního komplexu. To se taky nezrealizovalo kvůli občanské válce. Exploze urvala celou zadní část betonového vejce, trčí odtamtud jen kovové pruty. Všechno je to v dezolátním stavu, a protože v Libanonu si na health & safety nikdo nehraje, objekt je volně přístupný, můžete si to tam celé prolézt.

Dima říkala, že aktivisti dělají, co můžou, aby se Vejce zachovalo v této podobě pro budoucí generace, jako vykřičník, jako věčná připomínka válečných hrůz. Tohle mi popravdě přijde už trochu hloupé. Ne že bych to zrovna chtěla přenechat developerům, ale mohlo by se to třeba dostavět, a na chodbu ať si klidně pověsí fotky ze starých časů, jen by to prostě mělo i lepší využití, než že tam občas vleze místní sprejer nebo zvědavý turista.

Pak se samozřejmě rozhodně musíte jít podívat na Raouché neboli Holubí skálu, a projít si celou městskou promenádu, ale tohle spadá do kategorie těch běžných památek a přírodních krás, které si snadno najdete na internetu. Takže ode mě v tomto směru vše.

BEZPEČNOST

Západní tisk je paranoidní, a všichni asi máme vůči zemím Blízkého východu předsudky. Snažila jsem se před odjezdem zjistit co nejvíc o momentální situaci, a docela mě to uklidnilo. Oficiální zdroje jako třeba stránky Ministerstva zahraničí samozřejmě varovaly, ale běžní lidé, kteří v Bejrútu právě pobývali nebo se odtamtud zrovna vrátili, shodně psali, že se není čeho bát.

Asi tři dny před naším odletem se odpálili dva sebevražední atentátníci na jižním předměstí. To může vypadat znepokojivě, nicméně skoro všechno, co se tam za posledních dvacet let semlelo, se semlelo na jižním předměstí – takže se mu prostě vyhnete, to je celé. Pravda, nechci to zlehčovat, ale nějak v sobě nemůžu vyvolat ten přepotřebný pocit paniky, který by mi pomohl zaujmout jiné stanovisko.

Jinak je to asi nejpohostinnější země, jakou jsem kdy navštívila. Možná to pramení i z toho náboženství. Host je posvátný.

Průvodce Lonely Planet zmiňoval velmi nízkou míru kriminality, což možná také souvisí s náboženstvím, nevím a nechce se mi to rozmazávat, nicméně mi přinejmenším centrum přišlo dokonale bezpečné, a to i v noci, beze všech obav jsme chodili domů pěšky po setmění, nikdo na nás zle nekoukal, naopak, jak jsem zmiňovala, ochotně nás navigovali, když jsme zrovna byli trochu ztracení.

Američané si na diskuzních fórech stěžují na přítomnost armády, mají z toho divný pocit. Armáda si ve městě vymezila své území, kam nemá běžný smrtelník přístup, ale pokud do takové ulice zabloudíte, prostě vás vrátí zpátky. Pokud procházíte kolem jejich stanovišť, usmějí se a zdraví. Jsou úplně normální. Když bloudíte, taky vám poradí, a mile poděkují, že jste navštívili jejich zemi.

Vojáky je vidět i různě po krajině, na silnicích probíhají namátkové kontroly. Jediné, co potřebujete, je mít u sebe pas. Nikdo vás nezdržuje zbytečně.

Co se týče běžných představ, že by tady žena měla radši chodit zahalená, protože Libanon je muslimská země – nemusí. Muslimové tvoří asi 60 procent obyvatelstva, a nejsou všichni ortodoxní. My jsme bydleli v muslimské čtvrti, mělo to ale asi jen jediný praktický dopad – trochu obtížněji se nám shánělo pivo. Ale i to šlo. Beze všeho. (Žena v obchodě se zachichotala, jako bychom jí přednesli nemravný návrh, když jsme se zeptali, kde najdeme něco k pití…)

Podle průvodce je Bejrút benevolentnější, mimo hlavního města je lepší zahalit si ruce i hlavu. To jsem nedělala, pokud mě k tomu nepřimělo počasí, a nikdy z toho nevznikl problém. Byli jsme turisti, z jiné země, z jiné kultury s jinými zvyky. Maximálně se tak někdo zeptal, odkud jsme. (A pak kde to leží…)

ODKAZY

Libanonská filmová tvůrkyně Lina Ghaibeh, na niž nás upozornila Dima, natočila o Věži trpkosti krátký kreslený film. Mě nebavil, vás třeba bude:
https://vimeo.com/93245013

Dobrý článek o Věži trpkosti:
http://spatiallyjustenvironmentsbeirut.blogspot.cz/2011/07/occupying-urban-landscape-burj-el-murr.html

Dobrý článek o Vejci:
http://www.failedarchitecture.com/the-value-of-a-war-scarred-ruin-in-beirut/

Five Star Tour:
http://www.fivestarstours.com/
Nicméně tohle mi opravdu přijde jako velmi líné řešení, které vás připraví o spoustu zážitků. Co se týče ceny, pro představu: my jsme platili 75 dolarů na osobu. V ceně byl jen a jen odvoz (a průvodce, s nimž se ovšem nijak nedalo domluvit, takže byl k ničemu), všechny vstupy i jídlo jsme si platili sami. Naproti tomu cesta do Baalbeku, který leží mnohem dál, nás vyšla 10 dolarů na osobu. Tady není nad čím přemýšlet…

Jen tak pro atmosféru, alžírská zpěvačka Souad Massi, kterou nám s velkým zalíbením pouštěli domácí:
https://www.youtube.com/watch?v=mc4uPYu3P4U

Pokud máte Instagram, moc krásná stránka:
https://www.instagram.com/lb.heritage/