Snažím se udržovat si přehled, ale tato konfrontace s géniem mě znechutila natolik, že jsem se dlouho nemohla přimět k tomu, abych si od něj přečetla cokoli, byť by to byl třeba jen rozhovor. Svou nekompetenci můžu bez okolků přiznat, nechystám se totiž rozebírat Rudiše, Rudiš je na okraji mého vědomí, v kastlíku Fremdscham.
Jeho Národní třídu jsem si poslechla jako audioknihu. Trvá to jenom necelé tři hodiny a ano, je to opravdu hezký literárně dramatický zážitek. Nevím, kdo je Hynek Čermák, ale má okouzlující hlas i projev, určitě by to zvládl i bez Kristýny Frejové. Frejovou snesete, protože doufáte, že tam nebude až do konce, každopádně přijde mi jako mírně křečovitý pokus o oživení textu, který má skvělý styl i rytmus a žádné takové berličky rozhodně nepotřebuje. Kupříkladu když pak v jedné chvíli po dialogu mezi Vandamem a tou slečnou od výčepu oba herci najednou vysloví navazující nepřímou řeč (unisono: „Zasmějí se tomu.“), člověka ovane pocit trapnosti. Pro tyto okamžiky nás baví ochotnické divadlo, audiokniha by je neměla mít.
Zbylé dvě výhrady bych měla pouze k hudebním předělům, k těm, kde někdo týrá elektrickou kytaru, nemýlím-li se, a zní to jako z velmi starého MTV, a pak k imitování kouření. Nemám představu o současných možnostech zvukového nahrávání, ale řekla bych, že musí existovat něco lepšího, i pro ten druhý případ. Vandam by kouřil s požitkem, hluboko, praskalo by to a člověk by málem viděl připálený filtr. Zatímco tohle přijde vždycky jako poslední vzdech dýchavičného dědu.
Jinak se mi zdaleka nejvíc líbí Vánoce, to je čtvrtá část, tu jsem slyšela nejmíň desetkrát. To je asi to, co by si člověk normálně podtrhl.
Cajk? Cajk. Rudiš vybavený.
Co dál. Před nějakým časem jsem v jedné internetové diskuzi našla člověka, který vehementně, až jaksi zoufale brojil proti audioknihám – odvolával se přitom především na knihu Digitální demence od Manfreda Spitzera, kterou letos na jaře vydalo v překladu nakladatelství Host. Jsme líní, říkal, spoléháme na techniku a pořád méně a méně používáme svůj mozek, a tak dál.
Řekla bych, že audioknihy jsou z toho moře jiných věcí ještě to nejmenší zlo. Jsou-li ovšem vůbec zlem. Několik žen dotyčnému pánovi také s mateřskou pečlivostí napsalo, že mu asi nikdo v dětství nečetl před spaním, když kouzlo mluveného slova dosud neobjevil, ba ještě jej zatracuje.
Vím, že mluvit v této souvislosti o zrakově postižených je velmi snadné, ale já to teď nemíním jako argument. Před několika lety jsem po operaci obou očí ležela doma a nemohla bez cizí pomoci dělat opravdu dohromady nic krom toho poslouchání. Měla jsem pro tyto dny nachystanou Tess of the D’Urbervilles od Thomase Hardyho, staženou z mé oblíbené stránky, jíž jsem tady už v minulosti dělala reklamu: LibriVox.
Jsou to krásné, překrásné vzpomínky. I proto, že Hardy je prostě frajer, i proto, že to bylo nahráno s velkou láskou a péčí. Tomu dobrovolníkovi – myslím, že to byl profesor antropologie z nějaké americké univerzity, který si ve svém domě v podkroví zřídil malinké studio a anglické klasice se věnoval systematicky – jsem pak napsala, aby věděl, že ho někdo poslouchá i v srdci Evropy, že zkrátil dlouhé dny plné bolesti a strachu jedné zabandážované holce.
Byl rád.
Já jsem byla ráda.
Sluníčkové dny.
Ať dovedu do konce i příběh malé Tess – jak děj gradoval, měla jsem intenzivní pocit, že to skončí špatně (špatně ve smyslu hloupě, třeba křečovitý happyend). Sesbírala jsem zbytky sil, odlepila si své pirátské pásky a šla si vyhledat na Wikipedii obsah díla. Ten mě tak rozrušil, rozčílil a zklamal, že jsem od té doby nebyla s to se k té knize vrátit. Dodnes to pociťuji jako téměř osobní urážku.
Kladný vztah k audioknihám mi zůstal, i když zrak mám dávno v pořádku. Mívám je všechny v telefonu. Hodí se i do vlaku, když máte to štěstí, že skončíte v kupé s povídavými lidmi. Hlas přímo v uchu je bezpečně přehluší.
Teď si dávám před spaním Svědkyni ohně. Protože se mi moc a moc líbil Hypnotizér. Přitom Keplera bych normálně nejspíš vůbec nečetla. Zjistíte, že to vůbec není špatné. U některých vět si řeknete, že tam nemusely být, trochu redakce by určitě neškodilo, ovšem ani zdaleka ne tolik, jak byste čekali. A má to atmosféru. Hustý, vole, fakt. To je jako stvořené pro audioknihu. Bývám víte co až za ušima.
A když je to moc, přepnu na Pratchetta. Ten podle mě na čtení zas tak vhodný není, někdy je to trochu příliš na jeden mozek, ale pan Kantůrek svůj překlad přednáší naprosto kouzelným způsobem – tohle je přesně to, o čem mluvily ženy v diskuzi, tohle vás hází zpátky do dětství.
Podtrženo a sečteno, pokud jste tomu ještě nedali šanci, najděte si nějakou svou audio lásku. Je to skvělé, víc než skvělé, a nemám obavy, že bychom z toho degenerovali – může být něco hezčího, než když člověk takhle promlouvá k člověku?