Slunečné nedělní dopoledne, narvaná tramvaj se rozjíždí ze zastávky a vzápětí nečekaně prudce brzdí. Sympatická postarší paní mi mocně došlápne na nohu a vzápětí mi celá vpluje do náruče. Ve spontánních omluvných výkřicích zjišťujeme, že jsme zjevně stejné národnosti. Během následujících pěti minut společné jízdy se družně zakecáme.
Ptáme se navzájem, ze které oblasti přesně jsme, paní ozřejmí polohu rodné vesnice a vzápětí dodává, že už nicméně docela dlouho žije v Řecku.
Řecko! Jaké to tam je?
Jak to myslíte?
No tak obecně, situace, říkám. Z tisku už člověk neví, co si myslet.
Ach tak, vehementně kroutí hlavou, prý ať ty zprávy vůbec neberu v úvahu, vykládají tam strašné blbiny, skutečnost je úplně jiná.
To jí věřím. Na oplátku přidávám svůj postřeh. Chystám se totiž právě do Libanonu a snažila jsem se zjistit něco o tamější momentální situaci, abych se případně nevystavila zbytečnému nebezpečí. Informací jsem našla spoustu. Velmi rozporuplných.
Ovšem dalo se to rozdělit na dva druhy zdrojů. Ty oficiální varují, že situace je trvale křehká, hranici se Sýrii se neradno přibližovat, vnitrozemí zase hrozí rozsáhlými minovými poli z předchozích konfliktů, vůbec je nejlepší zůstat v hlavním městě. Ovšem bacha na divoká jižní předměstí a bacha na severní nebezpečné čtvrtě, a taky do kostelů, mešit, synagog a na tržiště aby člověk raději nelezl. Shrnout by se ta doporučení dala asi takhle: „Zůstaň v hotelu.“
Ty neoficiální zdroje, tedy cestovatelská fóra a diskuze, skýtají bezpočet informací od lidí, kteří se odtamtud právě vrátili, nebo tam dojíždějí pravidelně. Povětšinou jsou spokojeni, občas nadšeni přátelským a pohostinným národem a svérázně krásnou krajinou, přestože, shodli se mnozí, přímo v Bejrútu není zas tolik co dělat.
Jistý gay z Velké Británie, který tam tráví víkendy jednou měsíčně, si pochvaloval noční život.
Jedna holka ze Států psala, že jejich ministerstvo zahraničních věcí silně doporučuje občanům do Libanonu vůbec nejezdit, protože je to extrémně nebezpečné. Výlet se jí nicméně moc líbil. Nic zvláštního se nestalo.
Paní v tramvaji vesele zvolala, že Libanon je tedy v módě, její dvě známé se tam teď taky nezávisle na sobě jely podívat, obě uchvácené, jedna z nich tam nakonec zůstává na dobu neurčitou, pracuje jako dobrovolnice v nějaké nemocnici na syrsko-libanonské hranici.
Takže lid zjevně obavy oficiálních zdrojů nesdílí, cestuje a podle všeho povětšině bez nehody.
To mě uklidnilo.
Fakt, že se teď už třetím týdnem snažím dopsat či dovolat na libanonské ambasády ve třech různých státech – ve všech a pořád úplně marně, mě udivuje, ale klidná jsem nadále. Izraelské razítko v pase nemám, a horšího přešlapu se jako turista zjevně dopustit nemůžu.
A teď proč o tom píši. Dnes jsem po dlouhé době četla Britské listy. Na Britské listy nemám názor, stejně jako nemám názor na většinu věcí, o nichž se tam píše. Není to mým totálním duševním marasmem, jenom prostě nestíhám číst všechno. A navíc ještě na všechno mít názor.
Přečetla jsem si článek o informační válce a pokrytectví novinářů od Daniela Veselého. Říká, že média ostřížím zrakem sledují ruské aktivity v Sýrii, zatímco velkoryse opomíjejí drtivou většinu amerických přešlapů. Autor svá tvrzení podkládá konkrétními příklady.
Mně neustále přicházela na mysl jedna a ta samá otázka, totiž kde ty informace, ty příklady vzal. Pokud tedy média o nich mlčí, někdo přece jen informuje – kdo to je? A jemu na rozdíl od těch špatných mlčících médií lze věřit, ano?
Tohle není kritika Daniela Veselého.
Včera jsem ještě netušila, že nějaký Daniel Veselý existuje, a dnes o něm vím jen o málo víc než to.
Celý tento problém není v ničem nový. Chtěla bych sledovat dění, a zdrojů je spousta, ale v tom je právě háček. Já nevím, který si mám vybrat. Jakýkoli by byl dobrý, kdybych ho dokázala kriticky zhodnotit a třeba ho brát s rezervou, ale já nevím o ničem nic.
Je to srozumitelné?
Ať se jedná o záležitosti, které se mě (třeba skrze cestování) přímo dotýkají, nebo jen obecně společenská situace, která mě z jakéhokoli důvodu teoreticky zajímá, nevím, čemu věřit.
Jsem nešťastná, napadlo mě najednou. Ale nejsem, jenom mám ten zoufalý pocit, že dostupnost informací v současné době mému boji proti vlastní ignoranci ani trochu nepomáhá. Což mi připomíná, že jsem nedávno náhodou (nic není náhoda!) narazila na internetu (kde jinde) na starší článek (starší v internetovém věku, tedy asi tři roky starý) o tom, že internet nám obzory nijak nerozšiřuje, pouze mocně přibarvuje ty stávající.
Pokud je průměrný uživatel přesvědčený, že s uprchlíky přichází zkáza, sleduje především zdroje a lidi, kteří mu jen poskytnou další argumenty a utvrdí jej v domnění, že jeho názor je správný. (Není žádné přirozené puzení, které by nás vedlo k seberozvoji a vzdělávání. Jsme líní a máme se rádi. A je moc fajn mít pocit, že máme pravdu. Já jsem to říkal. No ne, Jendo, že já jsem to říkal hned vod začátku.)
O tom by se dalo třeba v souvislosti se sociálními sítěmi hodně říct, ale nechme to.
Jsem zmatená.
Dnes jsem si po návštěvě Britských listů, bloumaje po bytě, vzpomněla na jedno letní odpoledne v sokolovně, seděli jsme s bráchou na lavičkách a popíjeli kofolu, vedle nás dvě matky s odparkovanými kočárky, a ta jedna říká: „No co. Když nevím, co se sebou, tak peču. Prostě peču.“
Přišlo nám to tehdy velmi vtipné, pořád nám to přijde, čas od času se prohlášení anonymní matky vrací v našich rozhovorech.
Dnes jsem to ovšem poprvé vzala jako radu – a pekla.
Konkrétně jsem pekla cikánské řezy. Přišly mi na mysl jako první, asi že je nedávno doma dělala máma.
Máma jim, což je zvláštní a naprosto mylné, říká pařížské řezy.
Má máma nějaký důvod maskovat cikánské řezy za pařížské?
Neměla bych, ve světle momentální křehké situace, až vezmu kousek do práce kolegům, představit tyto řezy jako kupříkladu méně známé, ale definitivně pravé (poctivé!) jihočeské řezy?
Nebo – abych nemusela maskovat, nýbrž naopak využila skutečnost, že jsem to upekla v dortové formě – můžu pečivo prezentovat jako typický americký cake, případně obskurnější tart.
To bude ideální. Američanům přece sežereme všechno, ha-ha.
Pointa příběhu?
Není!
*karnevalová muzika, con brio*
Pořád zmatená, bez názoru, bez vyhlídek na názor, ovšem teď – mám alespoň řezy. A to mi nikdo jen tak nesebere.