Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Cílem pouti je jiný poutník

Vzpomněla jsem si na jeden večer, kdy jsem přistála na velmi malém letišti v jižní Francii. Ti, co mě měli vyzvednout, ne a ne přijet. Čekala jsem před vchodem, vevnitř se pomalu zhasínalo, kolem proběhla uklízečka, jediný další zaměstnanec nasedl na motorku a zmizel v zákrutách potemnělé krajiny. Překvapilo mě, že i letiště se takhle může v deset večer zavřít – jako vesnický krámek s potravinami.

WhaleVzpomněla jsem si také na Bílou velrybu, na kapitána Achaba s chybějící nohou. Jak poznamenává, že cítí-li svou končetinu, přestože ji nemá, možná pak po smrti bude cítit sebe celého. Nebo ne? Naprosto vynikající úvaha, cosi v člověku by se téměř na tu myšlenku chtělo upnout jako na reálnou možnost nějaké formy posmrtné existence. I když je to samozřejmě naivní.

Vzpomněla jsem si na spoustu dalších věcí – četla jsem Tokarczukové prózu Běguni. Celkem rozsáhlé dílo fragmentárním stylem zaznamenává vesměs překvapivě celistvě na jedné straně fenomén cestování, ustavičného pohybu, přesunu mezi letišti, zastávkami, body v prostoru, na straně druhé různé způsoby konzervování mrtvých orgánů, těla nebo jeho částí. Krásný kontrapunkt.

NarrenturmOd Tokarczukové jsem již měla v rukou nejméně dvě knihy, při troše snahy bych si vzpomněla i na název. U obou jsem prožívala to samé – dojem spisovatelského mistrovství, jež mě nicméně nechává dokonale chladnou. Jako kdyby na mě mluvila hodná, snad trochu excentrická babička. Její vyprávění, barvitá a protkaná hezkými, vypointovanými postřehy, mě baví. Ale pořád je to babička, tak nějak vždycky vzdálená.

U jejích knížek jednoduše balancuji mezi uchvácením a nudou. Zjevně je to možné.

Přemýšlela jsem, na základě čeho seřadila fragmenty právě takhle, jestli toho hodně vyškrtala, dopisovala, jestli měla plánek a důkladně jednotlivé úryvky přesouvala. Dospěla jsem k domněnce, že na tom nezáleží. Forma jedinečně souzní s obsahem a dalo by se na ni myslet ve světle jedné věty textu: „Konstelace, ne sekvence je nositelem pravdy.“ Tokarczuková ví, co dělá. Zatímco třeba NW, poslední literární počin z pera velebené britské autorky Zadie Smith, ať jej pročítám, jak chci, na mě pořád působí jako kompoziční selhání, Běguni jsou úryvkovití po právu a promyšleně.

BěguniNěkteré příběhy jsou delší, přerušené a dopovězené později. Přesouváme se v čase i prostoru. Ruští námořníci vypijí v podpalubí značnou část vzácné carovy sbírky orgánů naložených v lihu. Kunicki ztratí při projížďce na nějakém chorvatském ostrově ženu a dítě. Jenže co vlastně ztratí? Četla jsem to několikrát. František I., císař rakouský, nechá vycpat a vystavit tělo svého věrného sluhy, černé kůže. Jeho dcera ho opakovaně žádá, aby jí ho vydal ke křesťanskému pohřbu. Filip Verheyen kvůli banálnímu poranění přichází o nohu. Za bezesných nocí ve strašlivých bolestech vytahuje končetinu z roztoku, pitvá ji, kreslí, popisuje. Tehdejší znalosti anatomie se posouvají mílovými kroky kupředu, Verheyen dál kulhá.

Když všechno selže, píše své amputované noze dopisy.

Je moje bolest Bůh?
Strávil jsem svůj život na cestách, cestoval jsem do nitra vlastního těla, dovnitř vlastní odřezané končetiny. Vypracoval jsem nejpodrobnější mapy. Rozebral jsem zkoumaný předmět na prvočinitele na základě těch nejlepších postupů. Spočítal jsem svaly, šlachy, nervy a cévy. Používal jsem k tomu vlastní oči, ale spoléhal jsem i na bystřejší zrak mikroskopu. Mám dojem, že jsem neopomněl ani tu nejmenší část.
Dnes si tak mohu položit otázku: co jsem hledal?

okoVzpomněla jsem si na Charité, berlínské muzeum medicíny, kde mi tamější zaměstnankyně zaníceně vysvětlovala nejnovější metody preparace orgánů, jako kdybychom mluvily o květinové zahrádce. Celá tamější trvalá expozice nese podtitul Dem Leben auf der Spur – životu na stopě. Přitom je tam přece všechno mrtvé.

Vzpomněla jsem si na Narrenturm, vídeňské patologicko-anatomické muzeum, kde jsem taky jednou byla, v největších mrazech, kdy se město zdálo překvapivě vylidněné. V místnůstce, kde se prodávají lístky a suvenýry, ležela velká krabice plná plyšových bakterií. Všechny byly měkoučké, vyvedené v křiklavých barvách, s malou informační cedulkou – co je to za druh a jak to prát.

Pokud cílem pouti je poutník, pak cílem jsem já; Olga zakonzervovala do slov a já jsem přepsala – palimpsest, přes její mapu moje mapa. A to mě hodně baví.

Knize chybí doslov, ten by si opravdu zasloužila. Jinak je moc hezká; poctivá práce a bez překlepů. Můj dík patří Hostu, jenž se o to postaral. A Lucce, bez jejíž nadšeného vyprávění bych se to nebyla dozvěděla.

Reklama