Řeknete, že je to otázka definice (vyjasnit si, co je autor, co je spisovatel). To je možné. Ale na otázku definice by se dala zredukovat snad každá debata, takhle by se dalo ze stolu smést všechno.
Předloni vyšla v českém překladu Pole, knižní debut irského novináře Kevina Mahera, kde se hlavní hrdina jako dítě stává obětí sexuálního zneužívání, s nímž se pak zoufale snaží vypořádat. Román má silně autobiografické prvky (a je vpravdě srdcervoucí).
V tom samém roce vyšel česky i Panoptikon, jehož autorkou je Jenni Fagan. Příběh je vlastně příběhem jejího dětství a dospívání. Podotkla bych, že jsem si tehdy po přečtení románu vyhledala i něco z její básnické tvorby, a to mě uchvátilo mnohem víc.
Mohla bych pokračovat dál, není ovšem zapotřebí. Chtěla bych se dostat k odeoňácké novince, k románu Palladium od francouzského novináře Borise Razona. Ano, i Razon vychází z osobní zkušenosti, a stejně jako výše zmíněné románové debuty i ten jeho mi přijde zajímavý spíš jako lidské sdělení než třeba z hlediska literárního.
Mám pocit, že tou volbou výrazů bruslím na tenkém ledu, ale mějte se mnou strpení.
Chovám nedůvěru vůči tomuto typu debutů. Náhodou byly všechny tři knihy v zemi svého původu nominovány na prestižní literární ceny. Zaslouží si to? Je to možné. Nedovedu si však třeba představit, co dalšího by Maher mohl napsat. Nebo s čím dalším by ještě mohl přijít Razon. A ani by mě to popravdě asi moc nezajímalo. A ve své prvotině zaujali, troufám si říct, rozhodně spíš námětem než zpracováním.
Stendhal ve svých denících poznamenává, že okamžik, kdy je dojatý ten, co píše, a okamžik, kdy je dojatý ten, co čte, se nekryjí. Spisovateli přijde vhod každý zážitek, dobrý i špatný, nejdřív jej však potřebuje zpracovat, potřebuje se s ním osobně vypořádat, a teprve pak jej má s chladnou hlavou použít. Jedině tak je schopen dát mu takovou podobu, aby následně zapůsobil i na čtenáře.
Vím, že by se o tom dalo diskutovat, já tomu nicméně věřím.
Má-li bolest prýštit z duše přímo na papír, pak snad v té poezii. Román beru jako práci, tvrdou práci, a velmi dobře promyšlenou. Napadlo mě třeba – když se během rozhovoru, citově zaangažovaní, rozčílíte, vychrlíte toho spoustu, a asi to bude energické a živoucí, a něco z toho dokonce k věci, ale pokud je druhá strana nezaujatá (což obvykle čtenář na začátku příběhu je), pak vzbudíte přinejlepším soucit. V horším případě budete jednoduše nudit.
Maherovi se v poslední třetině jaksi rozvolňuje (nechceme-li rovnou říct rozpadá) kompozice, Jenni Fagan upoutá spíš tím poetickým jazykem, jinak je to koneckonců celkem průměrné vyprávění o problémové mládeži, drogách a hledání sebe sama (shrnuji ze vzpomínek, snad nekřivdím).
Boris Razon nabízí naprosto fantastický příběh. Jako devětadvacetiletý zdánlivě z ničeho nic začal ztrácet síly, chuť k jídlu, dostavily se bolesti zad, nespavost, a najednou byl v kómatu. Zatímco navenek vypadal klidný, ano, v podstatě jako mrtvý, jeho mozek zuřivě pracoval, generoval pro Razona úplně novou, dokonale absurdní realitu, kterou ovšem pacient nedokázal identifikovat jako blud – a tak prožíval nesnesitelná muka.
Anotace výjimečně nelže, zpověď je to naprosto fascinující – jakkoli se to zdá nemožné, Razonův román je něco mezi Alenkou v říši divů a Odyseou (obsahově, samozřejmě, ne formálně). Valíte bulvy. Co by na to řekl neurovědec? A co psychoterapeut? Už během čtení mi přišel na mysl Tolstoj s jeho umírajícím Ivanem Iljičem, a že možná bude i Razon jednou povinným čtením pro studenty medicíny. Bylo by to namístě.
Naproti tomu literárně mi ani tento debut nepřijde nijak zvlášť zajímavý. Autor provází čtenáře světem své šílené mysli, jaksi nuceně žoviálně ho oslovuje: leze z toho touha po pochopení a zároveň zoufalství a nevíra, že to někdo někdy vůbec pochopit může (cítíte to? ten soucit? nebo už se nudíte?). Razon ví, že to všechno zní neuvěřitelně, zároveň to však prožil a nesmírně rád by se ujistil, že nám je to jasné a že mu věříme.
Proč tedy psal román, že? Mohl napsat reportáž.
Razon se k tomu různými způsoby průběžně vrací – ty víš, že ve skutečnosti jsem ležel na svém nemocničním lůžku, neskákal jsem mezi piráty na lodi útočící na Singapur, nesoudilo mě velké spravedlivé Oko v reji pomatenců na předměstí Paříže, nezemřel jsem a neutíkal mrtvý letištní halou – ale já jsem to nevěděl. Dovedeš si to představit? Razon předkládá skvělé obrazy, nezapomenutelné střípky blouznění, ale podle mě je prostě ničí tou neustálou zoufalou reflexí.
Román je fikce. Základem, tím, co umožňuje, aby fungovala, je jakási pomyslná dohoda mezi čtenářem a spisovatelem – řekni mi, cokoli chceš, já vím, že čtu knížku, takže ti to rád spolknu i s navijákem. Věnuji ti pozornost, ukaž mi svůj svět.
Není zapotřebí o tu pozornost škemrat. Je to jako s důvěrou, že. Nezískáme si ji tím, že o ni budeme dokola prosit. Naopak, tak jedině začneme být otravní. A otravný mi cher Boris místy opravdu přišel.
Na druhé straně – není kruté mu to vyčítat? Na konci, kdy se pacientovi vrací vědomí, a tedy i ten sled barvitých obrazů se pomalu rozpadá a ustupuje, začínáme chápat, že Razon se navenek uzdravil, přitom je však něco nenávratně pryč. On sám je pryč. Ztratil se ve své hlavě, tam několikrát umřel, vlekl se se svými zapáchajícími vnitřnostmi dál a mrtvý prožil druhé peklo, a všechno to pro něj bylo skutečné. Je poznamenán. Razon je teď někdo úplně jiný. Fatálně jiný.
Je to najednou hluboce zneklidňující.
Je to otázka definice, že. Můžeme dávat literární cenu románům, které nejsou dobře napsané, ale zase jsou nějakým způsobem důležité či působivé.
Všichni ti tři jsou pro mě autory, ne spisovateli.
Pokud bych jednu z těch knih měla zařadit do žebříčku sta knih, které si určitě musíte před smrtí přečíst, bylo by to jednoznačně Palladium. Bude vám z toho špatně a fajnšmekři si na své nepřijdou, ale smysl to má.
Ocituji ještě pro pobavení kousek z doslovu:
„Sám autor tvrdí, že vše, co v knize popsal, je pravda a nic než pravda; co napsal, skutečně viděl a nic z toho si nevymyslel.“
Kolika dalšími slovy ještě lze říct to samé?
A proč je to pořád tak strašně důležité?
Nejsou to řečnické otázky a nic z toho vám nezodpovím, naopak, ještě vám možná víc popletu hlavu, když tento článek uzavřu několika větami Borise Razona, jak je formuloval v rozhovoru pro nějaké noviny, našla jsem to někde na internetu, je to krásný výrok a tak trochu kopne do hlavy, pokud jej čtete až po knize, ale i bez ní stojí za úvahu:
Naše potřeba příběhů je nezničitelná. Bez kontaktů a bez vjemů je mozek nucen vymýšlet si scénáře. Tělo se snaží nalézt způsob, jak se vyjádřit. Literatura a život nejsou jedno od druhého nijak vzdálené. Věřím v literaturu.