Pro lukostřelbu jsem se rozhodla přibližně před třemi lety, na vrcholu své kancelářské kariéry – jako mnozí jiní pěšáci marketingu jsem často pociťovala touhu do něčeho střílet. Jiná možnost než luk v podstatě nebyla, žádnou těžší střelnou zbraň můj želé biceps neudrží.
Začátek moc nebolel. Upozornila jsem instruktorku, že jsem ofis krysa, kompletně atrofovaná, snad až na těch pár mimických svalů, jež potřebuji k cynickému úšklebku, a tudíž si prosím nějaký spíš dětský luk. Bylo mi vyhověno. Na druhý den jsem i šálek čaje držela oběma rukama (jsou drobné svazečky svalů, o jejichž existenci se průměrný Evropan do smrti nedozví), poté už to ale bylo v cajku.
Prvním velkým zjištěním bylo, že nasranost vás v lukostřelbě nikam nedostane. Svůj čivaví třes a tiky v oku si budete muset vykompenzovat někde jinde, na střelnici potřebujete zenový klid, rozvahu.
Druhým velkým zjištěním bylo, že mužský princip si opravdu prochází zásadní krizí – polovina sem docházejících mužů jsou přerostlí rádoby Legolasové: vlasy dlouhé (nečesané), černé triko s lebkou nebo něčím jiným pěkně hustým, přes rameno středověký toulec, tvář, co křičí: jsem panic, žiju v monogamním vztahu s jednou vílou z Dračího doupěte. Druhá polovina jsou manažeři, marketéři, bankéři nebo nevím co, kteří (jak vám na počkání moc rádi povypráví) ve volném čase lezou (na skály, rozuměj), plavou a vůbec obecně už neví, jak ještě potvrdit své koule ve světě, kde největší úraz hrozí od sešívačky, a i to určitě kryje pojišťovna.
Nejvíc miluju ty, kteří na hodiny přijdou s hrudním chráničem. Aha, mám tenhle mega kladkový luk, a mám chránič přes své kuřecí prso, protože jsem profesionál. To, co tady dělám, je hodně nebezpečné, takže si pro jistotu nezapomenu navléct kousek předražené nylonové síťoviny přes bradavku.
Ale je to v pořádku.
Všichni v tomto světě tápeme.
Nebudu se dál obrazně ani jinak strefovat do snadných terčů. Tím spíš, že pointa je jinde.
Co vás lukostřelba může naučit
Lukostřelba vás, nepřekvapivě, může naučit střílet. Hahaaaaa. Ovšem – co to je, střílet? Mířit, nebo trefit? Jak jednou děl svatý Augustin: nevím.
Přijdete na hodinu. Luk jste už někdy drželi, u kamaráda na chalupě nebo kdesi u Mácháče v rámci teambuildingu: prostě, prakticky vzato, o střílení nic nevíte. Ujme se vás instruktor, vysvětlí vám především základy bezpečnosti, ať nějaký opozdilec při sběru neskončí s šípem v zádech. Pak vám pomůže s technikou střelby, uvolnit zápěstí, lopatky k sobě, loket nahoru, tětiva k nosu. Pak jste na to sami.
Střílíte do papírových terčovnic připevněných na tužším podkladu, stlačený polystyrén, cokoliv, každopádně se na začátku těšíte, pokud vůbec trefíte papír. Pak poprvé trefíte střed, a to už je velká radost. Všem o tom budete vykládat a nejspíš si to taky vyfotíte. Možná požádáte souseda, aby vás vyfotil. Soused je vlasatý panic, kterému srdce málem vyletí krkem, že ho někdo oslovil, mluví na mě živá bytost, ale zvládne to a tiše souhlasí. Sám už střílí hodně dlouho, takže ve skrytu své temné duše vámi za toto malicherné počínání opovrhuje.
Pak jsou dvě možnosti. Buď budete takhle nezřízeně střílet už napořád a celé to bude prostě o tom, že se můžete občas vyfotit a občas pochlubit před kolegy v kuchyňce nad kávovarem, že chodíte na lukostřelbu – nebo pochopíte, že je to o něčem jiném, že je v tom mnohem víc a že je to vlastně (navíc ještě!) poezie.
Trefa do žlutého
Vím, že se říká do černého, ale standardní terčovnice Mezinárodní lukostřelecké organizace, s níž se setkáte skoro všude, má střed žlutý.
Drtivá většina začátečníků se k tomuto středu okamžitě upíná vší silou svého problematického ega. Tito začátečníci často chodí ve dvou nebo i ve větších skupinách (jednu dobu to bylo úplné peklo, tuším za tím akci na Slevomatu), a to si pak ukazují – aha, není to tak špatné, aha, a zase žlutá! A zase tohle, a teď chyběl jen kou-sí-ček!…
Faktem je, že když to bude dostatečně dlouho zkoušet, trefí žlutou dřív nebo později i slepý. To je statistická nevyhnutelnost. Myslet si, že po půl hodině „jste na to přišli“, je opravdu kolosální omyl. A pokud už se z něčeho dá (nejspíš ovšem tak po několika měsících) usuzovat na jistý pokrok, pak z toho, že máte všech šest šípů (nebo kolik jich v jedné sadě vystřílíte) na terčovnici při sobě.
Říká se tomu soustřel. Pokud máte soustřel, třebaže i mimo papír, jste v pohodě. Děláte někde chybu, ale je to drobnost. Prostě stačí střílet víc doleva, nebo si níž nebo výš chytit tětivu. Pokud ovšem máte každý šíp někde jinde, je docela jedno, že jedním jste zrovna trefili střed – stejně je to v prdeli – je to pět různých chyb a jedna šťastná náhoda.
Problém je, že vaše ego chce žlutou, chce důkaz, že jste super, střílíte jako Bůh. A tak se urputně snažíte mířit.
Vím, že jsem opačný extrém, a tak bych se neměla dávat za příklad, ale pro ilustraci – já třeba ani po těch třech letech střílení nemířím. Ano, chci trefit papír, nebo prostě ať to neletí úplně do prdele (protože: pokud jste venku a přestřelíte terčovnici, jdete „houbařit“, šípy se často zapíchnou do trávy skoro horizontálně, těžko se hledají, zdržujete dalších osm nebo kolik lidí). Víc mě každopádně zajímá technika. Co výstřelu předchází – sled povelů, které dáváte svému vlastnímu tělu, jste stroj, jste v podstatě kuše, hodně nedokonalá a přes všechen trénink nikdy ne úplně spolehlivá – nevím, nakolik je v tom mozek, možná na začátku, možná jeho jediným úkolem je zautomatizovat ty pohyby, stejně jako se naučíme trefit si okrajem sklenice ke rtům, abychom se napili a nepocákali. Instruktor citoval svého někdejšího mistra: „Opakuj si – jsem jenom hloupé tažné zvíře…“
To si, pravda, asi běžný pan Koule s chráničem přes prso říkat nechce. Nevím, jak děl svatý Augustin, zase nevím. A pak, ať jim nekřivdíme, některým to jde na výbornou. Ačkoli já si pořád jaksi víc cením těch oldschool levných reflexních luků než ty vytuněné kladkové. Haloví profíci jsou jedna věc, ale takový skill kluků z ulice, jooo asi jsem romantik.
To jsem si ujela. Soráč, drazí čtenáři.
Lukostřelcovy básně v próze
Tohle se stalo loni v létě. Tiché nedělní odpoledne, slunce peče; šílenství. Nikomu se nechtělo ven, a tak je nás málo. Seřazeni na čáře, před námi široširá tráva a v dálce terče. Začíná nová sada, všichni najednou zakládáme šípy, zvedáme luk, napínáme tětivu a na malý okamžik – jako vždycky – zastavujeme v přednátahu. A vtom – v tom nepohybu, v tom nedělním tichu – kousek před námi nad hroty připravených šípů přelétá bělásek. Tváří v tvář té nečekané, nesmírné kráse neschopnost vystřelit.
Pak to pominulo, jako pomine všecko; to nic.
Pak ještě – taky moc hezké – příjezdová cesta na kopec, na němž se lukostřelecký klub nachází, se vine lesem. Někde v polovině kopce, v ohybu té cesty stálo jistou dobu červené křesílko. Krása. Jen tak, krása. Napadlo mě, ještě kdyby v něm seděl třeba André Breton – ale vůbec ne, právě že vůbec ne – radši kdyby seděl vedle, vedle křesílka, na zemi. Štěrk. (Otisky štěrku na zadnici, reliéf, taky umění. Ale o to nejde.)
Chytrý pán
Nad lukostřelbou přemýšlím už dlouho, a článek už jsem taky párkrát měla na jazyku. Třeba v souvislosti s literaturou – ostatně podobnost střelců a autorů je nasnadě, jsou tací, co se strefí jenom jednou za život, a jakkoli je to impozantní, je to prostě šťastná náhoda (a taky se jim říká one hit wonders). A naproti tomu jsou jiní, kteří se naučili o svém řemesle první poslední a mají to přepotřebné něco navíc, co vám z nebe nespadne – styl. Ale není to nic nového, ani nic zábavného, takže nakonec píši jen tak, spíš pro zasmání než pro poučení. Třeba kdybyste teď přestali číst, nic se nestane. Nemám – jako obvykle – ani teď nikam namířeno, haha.
Možná by se tohle všechno dalo brát jako takové anekdoty, v lepším případě malá sbírka obecných ponaučení.
Něco jako Malé ženy. To byl ostatně od Alcottové, jakkoli se jí to povedlo, taky výstřel doblba.
Zpátky na čáru. Jsou lidé, kteří toho prostě vědí víc. U nás se takovému člověku říká instruktor. Má za sebou dlouhý výcvik, má nastříleno víc, než vy za svůj amatérský život stihnete, a dokáže vám i po letech říci něco nového, co vás posune dál.
Jsou lidé, kteří tohle nepochopí.
Dnes přišel na lukostřelbu starší pán, který byl moc chytrý. Jak říkal, již párkrát rekreačně střílel, takže prostě ví, o co jde. Instruktor obvyklým způsobem zjistil, že míří levým okem, a podle toho mu přidělil luk. Pán luk několikrát různě obrátil a řekl, že na tohle není zvyklý a že rozhodně chce radši (zjednodušeně řečeno) luk do druhé ruky. Instruktor byl dokonale v rozpacích, ale po krátké debatě zákazníkovi samozřejmě vyhověl.
To, co vám při míření přijde jako centimetr vedle, znamená na terči vzdáleném pouhých pár kroků klidně i metr rozdíl. Vzít si luk na pravou stranu, když míříte levým okem, to je trochu pomýlené pirátství – plácli jste si tu pásku přes zdravé oko: fail. A tak jsem čekala, co s tím starý pán vykouzlí. Kouzlil po celém metru čtverečním, případně v okolní volné přírodě. Občas ovšem trefil papír a pak (statistika chtěla) i tu žlutou, a to mu dodalo hodně sebevědomí.
Instruktor se mu vyhýbal, protože věděl, že tady je úplně zbytečný.
Stáli jsme s pánem vedle sebe, cestou pro šípy občas zapředl rozhovor. Třeba:
„Taky míříte dole? Asi tak sem?“ ukáže třicet centimetrů pod papír.
„Ne, mířím sem,“ ukazuju na střed terče.
Je to těžko k něčemu přirovnat. Zkuste si vzít nůž, namířit jej na nějaký vzdálenější předmět, a střídavě zavírejte jedno a druhé oko. Vidíte, jak to skáče? Dovedete si představit, jak strašně v prdeli máte mušku, když zavřete to „špatné“ oko? Že tudíž musíte mířit na květináč, abyste trefili dveře?
Ale pán byl se sebou spokojený. Prý „nechystá se přece na turnaj,“ a „takhle mu to docela stačí,“ a pak „aha, teď jsem trefil žlutou, takže to není zas tak špatné.“
Facepalm.
Moudrost a stáří – v pohádkách to zvyklo chodit ruku v ruce.
Filozofie zkušeného amatéra
Střelba z jiných než mechanických zbraní, a klidně také (jednou, jednou…) zbrojný pas, zůstává mým snem. Nejdřív by to chtělo pocvičit záda a bicáky, že, ať to ustojím. Mám nakoukaných spoustu gifů, vím moc dobře, co je to zpětný ráz. V tom má lukostřelba své výhody – tětiva vám na rozdíl od pažby zuby nevyrazí. Maximálně vás plácne přes to prso, ale i to se musíte snažit.
Kdyby o to šlo, teď jsou nejspíš střelnice plné debilů připravujících se na muslimský nájezd, radši si počkám. Pravda, co za lidi tam chodí běžně, toť taky otázka. Jediný člověk se zbrojným pasem, kterého znám, mi posledně ve vlaku přidušeným hlasem vyprávěl, že moc dobře ví, že „oni“ ho sledují, přičemž kdo to vlastně je, tihle „oni“, nebyl schopen či ochoten vysvětlit. Svých šest zbraní má zamčených doma v almaře. Nikdy nevíš.
Kdyby o to šlo, luk a šíp je úplně největší survivalová klasika. Ne náhodou ji nalezneme i v závěru McCarthyho Cesty!
Obsah části neodpovídá její nadpisu. Promiňte.
Moje filozofie je rozhodně nenásilí. Občas dostaneme místo klasických kruhových terčů zajíce nebo bažanta (2D, barevný papír). Snažím se střílet kolem, ovšem jak prostě nejsem zvyklá se vůbec zabývat nějakým mířením, občas je sejmu. Je mi to líto.
Moje filozofie je trpělivost. I instantní polévka má své kouzlo, ale to tě přece nezasytí a nechceš to mít na stole každý den. Můžeš se naučit anglicky za měsíc, ale jak to bude vypadat? Třeba se domluvíš na letišti, ale poezie to nebude.
Moje filozofie je zkušené amatérství. Taky se rozhodně nechystám na turnaj, ale když už něco dělám, tak to přece dělám pořádně, jak říká nevím který zpěv Písně vznešeného. Je radost z cesty větší než z cíle. A tak dál.
Čtvrtá strana, konec. Nashle u příštího!
Poznámky pod pomyslnou čarou:
- Z praktických důvodů jsem něco zjednodušila. Lukostřelec profesionál by si možná rval vlasy. Omlouvám se; mým záměrem ovšem nebyla instruktáž pro začátečníky ani nic podobného.
- Něco poučného, ovšem jen pro otrlejší – pokud jste tento legendární lukostřelecký fail ještě neviděli, najděte si „ukraine’s got talent archery“. Ano, je to něco jako Vilém Tel. Ano, dopadne to hodně špatně…
- Pokud vás zajímá, jak vypadá výše zmiňovaný hrudní chránič, zadejte si do vyhledávání „hrudní chránič lukostřelba,“ případně „ochrana kontaktního prsu“. Tady jsem nicméně taky přeháněla, téma to není ani vtipné, ani zajímavé.
- Lingvistické drobnosti – anglicky se ten černý (žlutý) střed terčovnice nazývá „bull’s eye“, tedy býčí oko. Původ tohoto výrazu je nejasný. Španělsky se trefa do černého řekne „tiro al blanco“, doslova tedy trefa do bílého…
- Celkově je tady třikrát použito slovo „prdel“ (a – čtyři – humor…) a jednou „zadnice“, což asi nemuselo být, omlouvám se, pokud to čte máma; ovšem je to sport, berme to jako hrubé, ale přátelské řeči v šatně po zápase.
- Celkově je tady osmkrát použito „ovšem“, což je hodně, ale já jsem prostě (pořád ještě) tak ráda, že už to umím použít ve větě. Holt i v té češtině zůstávám zkušeným (a nadšeným!) amatérem.
Děkuji za pozornost i pochopení!
Obrazová příloha:
