Zase jsem něco objevila s pořádným zpožděním, ale přece – právě jsem se dívala na první díl americké série Life After People. Jedná se o spekulativní dokument o tom, jak by to na naší planetě vypadalo, kdyby najednou zmizelo lidstvo. Současný stav ostrova Hašima to prý velmi dobře ilustruje.
Ostrovu se přezdívá Battleship Island, protože z dálky připomíná válečnou loď. Zblízka začnete rozeznávat jedinečnou koncentraci králíkáren s vybitými okny, zničenou omítkou, trčící železnou konstrukcí. Jelikož se jedná o dokument americké produkce, hlas v pozadí neopomene poznamenat, že tady kdysi zněl dětský smích. Pro ty, které to dostatečně nedojalo, následují záběry opuštěné tříkolky a – ano – pro ilustraci dětský smích. Mimoděk jsem pomyslela na to, že ten má emotivní hodnotu skutečně jen pro nás, zatímco třeba nějaký brouk naše projevy radosti nejspíš nepostrádá a v současném stavu se mu ostrov snad dokonce zamlouvá víc.
Freskám v Sixtinské kapli by se prý také dařilo celkem dobře i po selhání počítačem kontrolovaného zařízení k regulaci vlhkosti a prachu, protože by odpadly davy turistů i se svým zhoubně působícím tělesným teplem. Postupně by to samozřejmě i s tímto dílem lidských rukou šlo s kopce. Barvy by se v nových podmínkách změnily a nakonec by se tak jako tak rozpadla budova. Vizualizace těchto katastrof jsou hezky udělané, i když některé se do omrzení opakují.
Pokud byste chtěli odhadnout, jak postupující rozpad a rozklad ovlivní vaši vesnici, dá se něco vyvodit z původního stavu místa, kde byla vystavěna. Z močálu se časem znovu stane močál.
Co s lidmi?
Jen ve Státech je v současnosti zmražených asi čtyři sta tisíc lidských embryí. Ta by samozřejmě dlouho nevydržela. Pak máme Immortality Drive, zařízení, jež bylo v roce 2008 přepraveno na mezinárodní vesmírnou stanici, aby pro potřeby mimozemšťanů uchovalo záznamy o DNA několika vybraných lidí. Figuruje tam Stephen Hawking, ale třeba i Jo Garcia, oblíbená Playboy modelka. Chtěla bych vidět, jaký obrázek by si z těchto vzorků jiná civilizace poskládala o té naší.
Nicméně bez dohledu člověka by se tato stanice postupně odkláněla z dráhy a ztrácela výšku, a to je otázka pouhých několika let, pak by klesla do atmosféry, zřítila se na zem a definitivně pohřbila vědce i krásku.
Co mě pobavilo nejvíc, i padesát let po našem vymizení by se na této krásné planetě ještě ozývala lidská slova. Díky papouškům. Prý by dokonce nejspíš mimoděk něco předali další generaci, čímž by se ta doba trvanlivosti naší řeči o trochu prodloužila. Není nad čím jásat, stejně by už určitě nešlo o žádný smysluplný projev.
Vzpomněla jsem si, jak mi teď někdo vyprávěl, že se něco pokoušel naučit kamarádova papouška, avšak bez úspěchu. Klícka stála v předsíni a pták vytrvale opakoval jen to, co slyšel nejčastěji – čau.
Pořád jsem myslela na Kierkegaarda a jeho vizi konce světa, s vyděšeným klaunem a nadšeně tleskajícím, pobaveným obecenstvem. Možná nakonec nebyl tak daleko od pravdy. Papoušek převracející v zobáku zbytek naší kultury je taky hodně ironický.