Ve větších městech bývá tento program zastřešován nějakou organizací, v Praze například Středisko křesťanské pomoci, v Brně humanitární organizace Suverénního řádu maltézských rytířů. Tam vám nepochybně moc rádi poskytnou další informace a případně vás provedou jednoduchým vstupným školením.
Co se týče menších měst a vesnic, věřím, že v případě zájmu budete schopni použít internetový vyhledávač a zjistit si, jaké jsou možnosti ve vašem místě bydliště. Během hledání vám určitě vyskočí spousta odkazů, kde různí lidé předkládají různé názory a zkušenosti, z nichž některé by vás mohly odradit. Připomínám, že nejlepší je jednoduše něco zkusit a vytvořit si názor vlastní.
Pak je tady třetí možnost, a to vybrat si někoho na stránkách writeaprisoner.com. Musíte umět anglicky. Zajímavé je, že zájemce o dopisování si můžete vyfiltrovat podle různých preferencí včetně znamení zvěrokruhu nebo národnosti. V této chvíli třeba čistý seznam těch, co jsou ochotni dopisovat si i s někým ze zahraničí (toto políčko nezapomeňte zaškrtnout), na prvním místě ukazuje Waltera: heterosexuál, 32 let, muslim, vodnář, Afroameričan, momentálně ve státě New Jersey.
Tato stránka je pro mě zatím neznámým územím, odkaz na ni jsem našla na několika českých diskuzních fórech na téma dopisování s vězni. Pokud s ní máte zkušenosti, napište do komentářů, pokud nemáte, něco doplním pod článek já, až mi třeba přijde první odpověď.
Co se týče českých vězňů, není žádná taková online databáze. Vybíráte si jednoduše z úvodních dopisů od zájemců. Vybírat si nejspíš budete především podle čitelnosti… Nás na školení informovali, že ve výkonu trestu se (podle statistik pár let starých) nachází asi dvacet tisíc mužů a asi jeden tisíc žen. Ženy mívají velmi často nižší tresty a venku lepší sociální síť – a proto menší potřebu navazovat kontakt s někým cizím. Zatím jsem neslyšela, že by si nějaký dobrovolník dopisoval se ženou.
Profil vašeho potenciálního klienta můžeme dále zúžit pomocí předpokladu, že – chce-li si dopisovat – nejspíš má za mřížemi strávit delší dobu, a tedy dost možná spáchal něco horšího než krádež sousedovy sekačky na trávu. Ne každý se v úvodním dopise vyznává z toho, za co sedí, a pokud ano, pochopitelně nemusí říkat pravdu. Stejně je však dobré předem se zamyslet, jestli by pro vás nějaký zločin případné nepředstavoval problém.
V této souvislosti rovnou poznamenám, že vám ani vaší rodině žádné nebezpečí nehrozí, pokud náhodou neuděláte něco velmi hloupého (a to byste ještě opravdu museli mít neštěstí). Jinak v programu, do něhož jsem zapojená já, znají klienti jenom naše křestní jména a dopisy posílají na adresu diakonie. Na stránkách writeaprisoner.com pochopitelně také nedoporučují poskytnout vlastní adresu – radí založit si na nejbližší poště P. O. Box nebo si korespondenci po domluvě nechat zasílat třeba na adresu místní církevní organizace. Klientům pak samozřejmě prozradíte o sobě jen tolik, kolik uznáte za vhodné.
A teď z opačné strany – opatrnost je určitě namístě, ovšem aby to neznělo zbytečně paranoidně – osobně neznám nikoho s vysloveně špatnou zkušeností, naopak. Nevím, jak udržet věcný tón a zároveň dostatečně zdůraznit, že na druhé straně jsou taky lidé… Uvést něco z vlastního dopisování by bezesporu poskytlo lepší náhled, ale do toho se mi moc nechce. Je to jenom mezi námi dvěma. A jsem začátečník. Každopádně rozhodně nemám pocit, že riskuji, a navíc už teď mi to lidsky dalo mnohem, mnohem víc, než bych si byla dovedla představit.
Řeknu, že dnes jsem odesílala malý balíček s trvanlivým pečivem, a až tohle dopíši, půjdu si číst knihu, která mi byla doporučena, od autora, o němž se s velkým zaujetím bavíme. Ale tohle je jeden pán z davu a každý je jiný. Ale opravdu jiný. Uvidíte.
Pro skeptiky podotýkám, že cílem této dobrovolnické činnosti není udělat z ďábla anděla. Snažit se asi můžeme přinejlepším o to, nevidět svět takhle černobíle a takříkajíc poskytnout naslouchající ucho někomu, kdo to právě velmi potřebuje.
Nebo taky úplně prostě – rozptýlit člověka, který zavřený mezi čtyřmi stěnami nudou neví, co by dělal.
Setkávám se taky s námitkou, že se jedná o lidi, kteří už teď parazitují na společnosti a další pomoc si nezaslouží. K tomu by se dalo napsat mnohé, omezím se na poznámku, že to taky lze obrátit – dělejte to třeba pro sebe. Někteří dobrovolníci studují nebo se zajímají o psychologii, a klientovi to klidně otevřeně řeknou. Nebo je na začátku motivuje zvědavost, jak to ve vězení chodí (na což většinou taky klienti moc rádi odpovídají). Nic z toho mi nepřijde špatné. A nakonec to stejně může rychle nabrat jiný směr, než člověk původně zamýšlel. Nikdy nevíte.
Doufám, že jsem na nic podstatného nezapomněla. Z praktického hlediska by se dalo ještě leccos poznamenat, ale pokud máte o program zájem, podrobnosti vám stejně sdělí zastřešující organizace. Nebo mi klidně napište. Občas mi někdo napíše…