Pokazil se mi telefon. To je v pořádku, telefon nepotřebuji. Potřebuji ovšem budík. Šla jsem dnes do města, že si nějaký pořídím. Nebylo to snadné. Klasické budíky vymírají. Odcházejí do nebe spolu s látkovými kapesníky. Bůh na trůně: v klíně budík, v ruce kapesník. Nakonec jsem nicméně jeden sehnala.
Co je na něm nejlepší, to jsou fosforové proužky na konci malé i velké ručičky. Mé prsty si vzpomněly na náš starý budík, na rozviklané černé tlačítko nahoře. Taky mě teď překvapuje, jak hlasitě se posouvá vteřinová ručička. I to je cesta časem. Jsem dítě a jsem u babičky. Zvracím mléko, na záchodě je pavouk. Cítím řetězy a šišky, zatáhnu: čekáme na kukačku, ségra s otevřenými ústy, očima vyvrácenýma. Bělmo.
Těší mě, že je to všechno tam, je to uložené, a já si jistě s přibývajícím věkem vzpomenu na další věci.
Tohle má být recenze na knížku Noc před oslavou od autora jménem Saša Stanišić. Tak snad abych začala, že. Můžu předeslat, že je to naprosto jedinečný literární počin, který si rozhodně musíte přečíst. Vytříbený styl, humor, slzy na krajíčku i velké poselství, a přitom ve velmi skrovném šatu.
Bojím se, že vás takhle jedině odradím. Ale nedělám si legraci. Naopak. Ráda bych teď byla chvíli brána vážně.
Opusťme tento obraz tak, jak je: Bratr prsty pročesává Anniny plavé vlasy. Dívka přistoupí ke kamnům, natahuje dlaně k peci, aby se ohřála. Matka vyráží do vesnice, potichu si prozpěvuje písničku.
Anna, naše Anna, má podobnou melodii na rtech. Chvěje se, noc je chladná.
Pojď, vezmeme tě s sebou. Za tvou jmenovkyní, za lidmi, za zvířetem. Za liškou, za Schrammem. Do hladu po životě, do únavy ze života. Za Kranzovou, za Schwermuthovou. Za vůní chleba a pachem války. K pomstě a k lásce. K obrům, čarodějnicím, k srdnatým i k bláznivým. Na nás je spoleh, budeš vhodnou hrdinkou.
Jsme smutní, jsme veselí, soudíme, chystáme.
Vesnice připravuje slavnost. Máme tady hned několik postaviček, jaké bychom asi bez většího úsilí našli v jakékoli jiné vesnici, to samé v bleděmodrém, sozusagen. Převozník je mrtev a Schramm vážně přemýšlí nad tím, že se zastřelí, a Anna má vlastně astma, ale jinak jsou relativně v pořádku. Uvidíme, co tato noc před oslavou komu přinese.
A liška, liška je tady taky. No pojď, ty malá. Ano, tady ji máme. Liščata jí odrůstají, ráda by jim ještě naposled přinesla nějakou dobrůtku. Zkusí to ve vesnici. Držíme jí palce? Nebo radši držíme palce slepicím?
Vypráví se převážně v množném čísle, je populární zmínit v souvislosti s tímto vypravěčským plurálem Eugenidesův román Sebevraždy panen, a někteří jdou ještě dál a upozorní na možnou souvislost s antickým chórem. To nevím. Faktem zůstává, že Stanišić umí. Pokud už plurál na chvíli opustí, pak se neváhá přesunout k rovněž spíše netradiční druhé osobě singuláru. Já mu to zobu z ruky. Říká se to tady taky tak? A že je liška podšitá. Role jsou rozdány.
Jablečný koláč paní Reiffové chutná jak se patří. Pokud by lidstvo stálo na pokraji zániku a bylo odkázané jenom na to, co si vyrobí vlastníma rukama, obyvatelé Fürstenfelde by všechny přežili, to by ses divil, ale nedivil by ses dlouho, protože bychom tě přežili.
Vidíte, málem bych zapomněla, vesnice se jmenuje Fürstenfelde. Knížecí pole. Je smyšlená, ale má reálný předobraz. Díky fenomenálnímu úspěchu knížky teď tento předobraz prožívá nenadálý rozkvět turismu. To je slušná facka všem, co si myslí, že umění nic nezmůže! Neudělám odstavec a dodám, že jsem okouzlena. Kdo si dnes všímá vesnice? Vesnice si všímají jenom demografické statistiky, konkrétně to, že mladí odcházejí a staří zůstávají. Stanišić, jako by to neslyšel, si vybere vesnici za svou hlavní hrdinku, a nejen to, vypráví a vypráví, jako by neslyšel, že příběh je mrtev.
Je to nářez. Šunkový, domácí, k tomu vejce, pokud ho nesní liška.
I tyhle kvality by mi bohatě stačily k nadšení, Stanišić kluk ušatá má ovšem pod čepicí mnohem víc. Kupříkladu je schopen velmi něžné, a přitom pronikavé charakteristiky, obvykle v dokonalé zkratce, v poznámkách prohozených jakoby mimochodem.
Někteří v Blissauově hospodě zněli skoro polichoceně, že by je někdo mohl špiclovat.
Místy čerpá z historických pramenů, nebo si je vymýšlí, to mi je docela jedno, prostě přidává další vrstvu, s níž ta první postupně přirozeně prorůstá. Do toho chvílemi Stanišić ohromí poezií.
Její slova mi procházela hrdlem podobna pluhu.
Poezie moderního světa mu taky není cizí.
Mokré ulice se v noci lesknou jako pod potravinovou fólií.
Na své si ovšem přijdou i milovníci napětí.
Anna dýchá ztěžka. Zpomaluje krok.
Pole zabíjelo, chce Anně ukázat co.
Anna to nechce vidět.
A nechybí ani zrnko filozofie. Popírat můžeme jen to, co existuje, konstatuje vesnice v souvislosti s otázkou duchů mrtvých dětí pobíhajících po schodech v domě paní Reiffové. Paní Reiffová je naplavenina, ale aktivní naplavenina, takže jsme ji přijali za svou. Ve své zrekonstruované stodole vede kurzy keramiky a mrtvým dětem nechává pod schody sklenici vody, občas i chléb. Ježiši, a co je úplně top, v zahradě má kajak. A jabloně tuším taky, ale jabloní nejspíš bude ve Fürstenfelde víc, zatímco kajak asi jenom jeden.
Anna říká, že si dokáže představit, jaké to je. Paní Schwermuthová opáčí, že je to milé, ale nikdo si nedokáže představit, co si dokáže představit ona, nikdo. Pak řekne paní Schwermuthová: Jsem s to dát noci jméno.
Jsem zamilovaná. A je to knížka.
Jak to vůbec může říct? Jsem s to dát noci jméno. Vždyť to bolí.
Zhotovila řezby na dveřích našeho kostela, které však byly zničeny v plamenech, takže nikdo neví, zda byly hezké. Hrabě Poppo von Blankenburg si nechal od Wegenerové vyřezat lžičku z tisového dřeva. Pěkná, ušlechtilá lžíce se širokou miskou a elegantně zahnutou rukojetí, zhotovena ve stříbře. Tis je mírně jedovatý, ale zřejmě na to nikdo nezemřel, to by musel přikusovat s jídlem i lžíci. Cenná lžíce jako tato byla děděna, proto se rozžehnání s životem někdy říkalo „odevzdat lžíci“. Von Blankenburg, náš velkopodnikatel v zemědělských strojích, uchovává zděděnou lžíci ve vitríně na svém zámečku. Magdalena s ní někdy jí müsli.
Vypsala jsem si skoro všechno, takže je to těžké. Navíc jsem se přistihla při tom, že se snažím najít něco, co by se vám nejvíc líbilo. Ale jak já mohu vědět, kdo jste a co se vám líbí? Zhola nemožné! Vyberu tedy něco podle sebe, člověka v trnové kůži, tohle by podle mě třeba Stachura taky byl mohl napsat, a dost možná si to taky myslel, jenom to nestihl.
Přibližně uprostřed osamocený dub. Není to zrovna prototyp osamoceného dubu v přibližných středech polí. Navzdory světlu a poloze: slabý, neduživé listoví, vyschlý kmen šikmo trčí poli mezi zuby.
Annina spodní čelist – několikrát poskočí na místě – drkotá. Anna se natahuje opatrně přes plot, chce ulomit větvičku růže. Větévka se houževnatě brání. Anna jí lomcuje, táhne. Pole se brání. Pole se nebrání. Teprve v člověku otevírá příroda oči a všímá si sama sebe. Pole je člověk v trnové kůži, někomu takovému nevěř ani slovo.
Anna zapíná hodinky, vybíhá.
Anna zná pole dlouho. My ho známe déle.
Byla tam asi jedna věta, která mi přišla zbytečná, a pak tu přepsanou kapitolu uprostřed bych tam osobně nepotřebovala, ale to jsou, jak sami vidíte, úplné drobnosti. Jinak je to neobvyklý literární zážitek a pro mě rozhodně jedna z nejdojemnějších věcí, co jsem kdy četla. Dočetla jsem to již přibližně před dvěma týdny, zmítala jsem se ovšem v pochybnostech ohledně toho, zda dokáži napsat článek, který by knize dělal čest, a taky že se snažím psát tady, jak jen nejlépe umím, protože co když to někdo čte? Nevím, nakolik se mi to povedlo.
Mohla bych teď ještě doplnit nějaký oslí můstek, abych sem vrátila budík. Je to však opravdu zapotřebí?
Není.
Taková spousta papírů a žádnej kapesník.
Ke knížce mě přivedla recenze v časopise A2, který si kupuji jednou za sto let. To musí být osud. Jinak se o ní psalo taky v Salonu Práva, a to najdete i online, ovšem přišlo mi to jako recenze spíš na Stanišiće než na jeho dílo. Velmi komplexní zprávu i s kontextem Stanišićovy předchozí tvorby poskytl Jakub Ehrenberger na serveru iliteratura.cz. To vám říkám, kdyby vám moje poznámky, ostatně trochu roztroušené jako vždycky, přišly nedostačující. Mě tedy z tohoto čtení nemrazilo ani omylem a v překladu názvu bych se taky zbytečně nenimrala, jinak je Ehrenberger dobrou volbou, pokud ještě váháte, zda si knihu přečíst.
To je ode mě všechno. Tschüßi Bussi.
U nás.