„Jo!“ řekl hungarista smířlivě a snažil se ji umlčet polibkem.
„Přátelství nebo láska to všechno jenom ztěžujou, dávaj ti falešnej obraz. Myslíš si, že máš k někomu blízko a pak ho náhodou potkáš v krámě, řekneš mu, že jedeš k oceánu, a on z toho nemá radost. Nemá radost ze tvýho štěstí! Miluješ se s někým a říkáš si, že teď už bude tebou společně s tebou, že se slepíte a zůstanete tak navěky, hlava s hlavou, srdce se srdcem, že tu samotu, ten veškerej tuk života, tu děsivou potupu vlastní existence spálíš ve velkým ohništi lásky! Jenže on mezitím vstane a jde se na záchod vyčůrat, a ty ležíš a díváš se na tu haldu celulitidy, ve kterou se změnily tvý stehna.“
Uvažovala jsem, že napíšu recenzi na nový počin Doroty Maslowské, jenž vyšel před pár dny pod názvem Zabila jsem naše kočky, drahá. Dospěla jsem však k závěru, že by to nejspíš bylo jen zbytečné rozmazávání mých subjektivních dojmů – toho, jak a proč mi leze na nervy. Úkolu se tak jako tak jistě brzy chopí informovanější, schopnější recenzenti.
Nicméně přes všechny výhrady a pochybnosti mě to útlé dílko na několika místech rozesmálo a autorčině schopnosti barvitého, až jaksi burleskního popisu se obdivuji, takže tento článek proložím úryvky.
Má vůbec smysl říkat, co bylo dál? Téměř okamžitě po těchto slibech, které si Fah přece nevymyslela, se do Joanne zamiloval zoufalý, ano, podle Fah zoufalý prodavač z koupelnového studia, nejspíš to byl absolvent hungaristiky, který nemohl najít práci v oboru, známe ty pohádky. Typ pohublého chlapíka, který byl neustále zapleten do pavučiny vlastních končetin, a navíc měl malou naleštěnou plešku, kterou obsesivně ukrýval pod mazanými příčesky. Pleška však byla i přes jeho snahu neposlušná, zvídavá a svým způsobem inteligentní, a najednou zpod načechraného, leč řídkého chuchvalce vlasů vykukovala jako vejce lačné po dojmech, přičemž házela nalevo i napravo veselá prasátka.
Tak jaksi mám pocit, že už teď je jich moc.
Ale nevadí.
Kdyby Maslowska měla blog na Respektu, pod svým jménem, ale ještě lépe pod pseudonymem, a psala by tady, jak píše ve svých prózách, zdejší hejteři by podle mě měli posvícení. To by si ohromně vychutnali. Pozérství, intelektuální exhibicionizmus, kavárenský důvtip, známe to.
Jeden německý spisovatel jednou poznamenal, že nejvíc nás rozčiluje to, v čem se bezděky nacházíme, nejvíc nás iritují črty, které tkví v nás samých. Něco takového není snadné si přiznat, že.
Pečlivě si vydezinfikovala ruce a se smutnou soustředěností sledovala film, jeden z těch nesrozumitelných evropských melancholických opusů, v nichž se na sebe všichni dlouze dívají, aby si nakonec zničehonic řekli „rozkoš“, zatímco kamera už zabírá letící tašku.
Napadlo mě, že se tady za poměrně krátkou dobu věnuji už třetí knížce z Odeonu, takže nejspíš opět budu obviněna, že toto vydavatelství protěžuji. Vstoupila jsem si do svědomí a zeptala se sama sebe – proč? Bez přemýšlení jsem si odpověděla: ze zvyku. Je to jako dlouholeté manželství. Čítávala jsem starý Odeon a přischlo mi to. Jako by se mi nechtělo obracet se jinam a klopýtat po nových stezkách. Nerozvedu se, i když mě za poslední dva roky nejednou zklamal.
Člověk doufá.
A živí tu naději drobtami.
Vždyť to ještě není tak špatné.
Dělávám něco podobného s filmy, najdu si režiséra a podívám se na všechno, takhle jsem se třeba před časem zasekla u Rohmera, bylo to moc, fakt moc, výtvarně fajn, ale pořád to francouzské plácání o citech a o ničem. Jenomže když si najdu někoho jiného, co když to bude ještě horší?
A jo jasně bývá mi z toho do pláče a ne že ne, někdy už i přes to slunce, ještě než se setmí, už to doléhá.
Tania z názvu podniku právě stojí za barem, je robustní, v cardiganu s perleťovým leskem, se svou pěknou, sytě zabarvenou tváří světice. Plna královské vznešenosti jako internovaná jugoslávská carevna. Hruď jí vyčnívá asi metr dopředu, byla by na ní schopna unést hlavy asi patnácti mužů hledajících shovívavost a něhu, a mléko z jejích prsou by chutnalo po česneku a burgundském, které popíjí zpod pultu. Tánin muž zemřel před dvěma lety a jeho tělo nikdy nenašli. A ona ten podnik nejspíš ještě nezavřela v naději, že se vrátí. Jednoho dne do něj vejde, položí jí ruku na zadek a ona se otočí a zašeptá: „Olegu…“, tváří se přitulí k jeho kožené bundě, oslizlé od vodních rostlin a benzínu, a k jeho zacuchaným vlasům plným zmítajících se úhořů.
Nechápu, proč se protěžovat píše v češtině s tím háčkem nad e. Nepochází to slovo z francouzštiny? Nemám u sebe slovník. Když to pak vyslovíte, v tom e klesáte do hlubin, jste pohřbíváni za svůj přečin upřednostňování jednoho před druhým, za to, že něco máte tak rádi, že to strkáte všem ostatním, a ten háček se na vás mračí jako zachmuřené obočí.
Tohle je místo, kde by ještě něco mělo být, nezbytný odsek, mám ten dojem, kompozice po něm volá. Jenomže co napsat? Je a není mi blízké, jak sebou Dorota mrská, a jasně, že mě napadá, že by nebyla tak kousavá a tak jaksi až špinavě pesimistická, kdyby se vrátila domů, psala třeba o prolézačce za barákem, kde vyrostla – jsou to ale hlouposti, co? Komu to říkám, aby se vrátil domů?
Večerní město kypělo ve své pánvi jako černá polévka zahuštěná sklem a světlem, v němž probublávala tajemství a přestupky; psi štěkali, metro naříkalo, kdosi, koho právě znásilňovali nebo mu kradli kabelku, někde v dálce strašně křičel a ohňostroje tryskaly do tmy nad řekou s příslibem, že se ještě může stát cokoli.