Ačkoli se Slobodovým dílem jsem celkem dobře obeznámena a je mi osobně ohromně blízké, Krev jsem dosud neznala. Ten snad hodinový výklad plný obdivu a nadšení náležitě zapůsobil, několik dní jsem freneticky sháněla slovenský originál. Po dlouhé době jsem si koupila knížku.
O nejnovější slovenské vydání se postaral Slovart. Na obálku nemám názor, akorát výběr fontu mi připadá poněkud nešťastný, nemá to daleko od Comic Sans, což je, jak víme, záležitost vhodná spíš pro rádoby vtipné vzkazy nalepované nad firemní kopírky nebo na nádražní toaletu, jedním slovem úpadek. Větším problémem je ovšem velmi nedbalá redaktorská práce, podle tiráže korigoval Vlado Pisár. Netuším, kdo to je, ale doufám, že sedí doma a stydí se za sebe.
Co se samotného románu týče, trochu jsem se zklamala ve svém očekávání, Krev mi ze Slobodovy tvorby nepřipadá ani zdaleka nejzajímavější. Třeba závěrečná scéna, která mi byla popsána obzvláště barvitě jako apoteóza nevím čeho, je ve skutečnosti sice roztomile potrhlá, ale k velkoleposti má daleko – hlavní hrdina, gazda čili hospodář, se doslova odplazí nakonec zahrady a zmizí navždy. Tak jako tak, dojmy bokem, pravdou zůstává, že Sloboda je absolutně skvělý a ve slovenské literatuře naprosto jedinečný zjev.
Ponechám stranou povídky a řeknu, že v jeho delších prózách by se dalo vystopovat několik opakujících se témat, například extrémně komplikovaný vztah s manželkou (jinak právě v Krvi pochopíte, proč s ní ztrácel trpělivost a utíkal se k mlácení řemenem a dalšími předměty, což ho určitě neomlouvá, ale opravdu mnohé vysvětluje) nebo úvahy o cestě k Bohu. Pokud to trochu kulhavě shrnu, obé předkládá velmi záživným způsobem.
Tu sa strhla nová bitka a krik. Sestra tĺkla ženu hrubou palicou po zadku a žena ju z celej sily držala za vlasy. Sestra kričala: „Ty Hitlerova dcéra, ty fašistka.“ Žena jej odpovedala: „Ty grobian, ty grobian!“ To nebolo celkom korektné, susedia si mohli myslieť, že to nadáva mne.
Keď sa zase všetko utíšilo, žena sa posťažovala, že každú bitku v živote doteraz prehrala. Stehná mala dotlčené a prsty skrvavené. Aby sa trochu utešila, vyšla na dvor zbierať sestrine vlasy.
Citovaný úryvek je z románu Rozum. Je to vtipné, že. Podobně román Láska, ačkoli byste čekali milostný příběh, obsahuje několik téměř absurdně působících scén a úvah, zda zabít či nezabít svou ženu (ne, dcera by se zlobila), zda je možné dosáhnout si ústy pohlaví (raději nezkoušet, co když se právě takhle z člověka stane homosexuál). Nebo příběh o jednom sousedovi z vesnice, který znásilnil několik žen a dětí a poté něco zkoušel se zvířetem, což autor zakončí konstatováním, že dotyčný prostě byl zvědavé povahy.
Podotknu, že Slobodovo beletristické dílo mi úplně splývá s jeho dopisy a deníky a vám by splývalo také. Liší se málo. Vlastně je ta myšlenka celkem strašná. Tohle aby byl skutečný život. Gazda píše krví. Bolí to všechny.
Díla jsou taky povětšině podobně kompozičně řešená. I v Krvi je dělení na kapitoly jaksi volné, jako by autor pouze chtěl učinit zadost konvenci, a jejich názvy jsou v lepším případě orientační. Jinak se historky střídají s reflexivními pasážemi, Sloboda nerušeně proplouvá od jedné věci ke druhé, lidově řečeno: nesere se s tím. V Lásce je tento postup ještě extrémnější a celky kratší, co by puntičkáře mohlo rozčilovat, každopádně v konečném důsledku se takto nikdy nenudíte. I kdyby vypravěč zabrousil do oblastí, které vás zrovna moc nezajímají, brzy určitě skončí u něčeho úplně jiného. Nemáte nejmenší šanci dovtípit se, co přijde dál.
Na stanici v Bratislave dcére zišlo na um, že musí ísť na záchod. Ale ja som na smradľavý záchod nechcel ísť a odpratali sme sa za koľajnicu električky. Tade som málokedy videl posúvať. A práve dnes posúvali jednotku. Dcéra už začala močiť (ešte povedala „jednička“), a preto som ju nechcel vyrušovať. Sprievodca kričal „uhnite“, akoby šiel tank, videl som i znepokojeného vodiča. Videli, že tam nerozkladáme stan, videli, že nie som slepý, mohli chvíľu počkať. Ale nie, električka sa rútila k nám, ofúkla nás vetrákmi, dcére naletelo do očí prachu… Vodič sa vyklonil a nadával. Prvý rozkaz mojej duše bol: vojsť dnu a dať mu facku. Vedel som, že nebol v práve, lebo sme boli pri tej koľajnici skôr ako oni. Takže mal zabrzdiť. Ale potom som to nechal tak a bez slova, počúvajúc jeho krik, som šiel preč. Dcéra večer povedala žene: „Dnes sme ti zažili taký strašný príbeh. Šla na nás električka. Ale my sme tam zostali. Ten vodič bol veľmi hlúpy. Ale tata mu nepovedal nič, lebo ten ujo nevie čítať.“
Styl těchto próz je naprosto okouzlující a těžko popsatelný. Pro zjednodušení by se dalo mluvit o trochu posunuté logice. Vypravěč něco řeší, analyzuje nějakou situaci, a náhle z toho vyvodí úplně neočekávaný závěr, pro běžného člověka podle mě nejednou na hranici absurdity.
Následující ukázka to nijak dokonale neilustruje, pochází navíc ze Slobodova řekněme esejistického díla, ale patří k mým oblíbeným:
Tolstého záujem o dialektiku muža a ženy vyplýval aj z jeho vzťahu k Bohu. Sám do smrti nebol nijaký sebaistý veriaci. V žene, v partnerovi zrejme hľadal čosi zo seba, pravda, nesmel to byť on, on sám seba mal. […] S určitou dávkou odvahy by sme mohli povedať, že Tolstoj síce protiklad mal, bola to jeho manželka, ale nebol s ňou v dialektickej jednote.
Už končím druhou stranu, to je strašné, a kdo bude číst článek o slovenské literatuře? Jak na jednom místě praví svatý Augustin: nevím. Přichází mi na mysl spousta věcí, co se mi i v Krvi tak moc líbila, ale nemůžu je všechny zaznamenat. Ostatně snad to již udělal současný český spisovatel v Hospodářkách. Já odcituji ještě poznámku z knihy Požehnaná taktovka, jejíž autorem je Vincent Šikula, další skvělý slovenský prozaik a Slobodův dlouholetý přítel. Píše také o něm, na několika předešlých stranách, a ačkoli si nejsem jista, zda se konkrétně tato věta k němu vztahuje, určitě dokonale vystihuje něco, co je pro něj v plné míře platné a co leze z každé jeho stránky: „Literatúra sa píše v samote, ale vždy je jej túžbou dostať sa k iným, aj keby chcela ostať akokoľvek osobná.“
Nezachytím velikost génia na tomto skromném prostoru, přinejmenším však můžu z tohoto článku učinit poněkud smysluplnější pokus tím, že uvedu taky něco z té Krve, jeho posledního románu a zároveň začátku těchto úvah. Rve mi srdce, že nelze přepsat víc věcí, ale nebylo by to únosné.
Opravdu nevím, co vybrat.
Zatímco vybírám, dodala bych, že má-li někdo zájem o toto podivné slovenské vydání, já ho klidně daruji. Ne proto, že ho nechci, ale prostě aby se poselství šířilo dál.
To je takový požitek, znovu to pročítat.
Ale stejně.
Tohle je zrovna z jeho politických analýz, které mě popravdě až tak nebavily, nicméně proč ne. Celý úryvek je v závorce, já je vynechávám.
V Lidových novinách čítal návrh istého čitateľa, aby sa utvorila nejaká nová konfederácia Čiech, Rakúska a Slovinska. Bez Slovenska, ktoré chce údajne byť samostatné. Odhliadnuc od výsmechu celého diela Masaryka, ktorý sa chcel od Rakúska oddeliť, odhliadnuc od smiešnosti stykov so Slovinskom, ganza ocenil pohodu onoho čitateľa, ktorý má dnes náladu na riešenie takýchto pseudoproblémov. Veď k Bohu, ktorý jediný nás môže zachrániť od skazy, sa môžeme modliť po slovensky, česky i maďarsky, slovinsky i nemecky… takto sa balamutia národy. Vytvárajú sa koalície, inde vznikajú rozbroje, a robota stojí, duša hynie. Deti tomu nerozumejú.
Nevím, tak třeba něco o přírodě, v dřívějších kapitolách jsou skvělé postřehy ohledně mravenců, tady z jiného soudku:
Vtom si gazda spomenul na onoho ježka, čo býval v šope. O ježoch sa hovorí, že sú samá blcha. Iste to nemajú ľahké, veď sa nemôžu poškrabať. Pokúsme sa vypestovať myšlienkový postup Stvoriteľa, keď na ježka zoslal také trápenie.
Mám z toho všeho pocit nedostatečnosti.
Někdo to ale napsat musel.
Třeba takhle.