Reklama
 
Blog | Nataša Bolkonska

Hrad: Něco pro vás, inťouši

Vyšla literární lahůdka, rozkošné dílko skromné rozsahem, bohaté obsahem – ti, co od knihy nečekají pouze zábavu, ale také podněty k přemýšlení, se můžou těšit a kochat. A ti velkomyslnější se třeba taky zasmát: sami sobě.

Allan Beard rovnou začne se stejným komentářem jako vždycky: chybí mu širší kontext. Beard je posedlý kontextem, nikdy ho nemá dost. Nebo možná chce Holly sdělit, že ví, co to slovo znamená.

Hrdina přijíždí na blíže nespecifikované místo v Evropě strávit několik dní, týdnů, nebo třeba celý zbytek života na hradě u příbuzného. Nezačíná to vesele, stmívá se totiž a on má problém vůbec se dostat dovnitř.

HradDozvídáme se, kdo ho pozval a jak dramatické zážitky z dětství jej s hostitelem pojí. Už tady se otevírá první velké interpretační pole: kluci lezou do jeskyně (jeskyně, chápete, co když je to symbolické) a následně tam zanechají svého kamaráda. Má to být legrace, on tam ovšem nakonec stráví tři dny a do smíchu mu určitě není (Freud, traumata).

Zároveň původně čisté, klasické vyprávění začne brzy narušovat bizarně působícími vstupy vypravěče, který věcně komentuje třeba nedokonalost svého literárního podání skutečné události.

Takže když si Danny konečně všiml světelné čáry a uvědomil si, že jsou to dveře, kolem kterých proniká světlo, když mu srdce poskočilo v hrudi, on k nim zamířil, strčil do nich, ony se otevřely a Danny vyšel na osvětlené točité schodiště, vím, jak mu bylo. Ne proto, že já jsem Danny nebo že on je já či podobné pitomosti – tohle všechno mi vyprávěl jeden chlap.

Pak se scenérie změní úplně, nacházíme se v nápravném zařízení pro těžké delikventy, sledujeme hodinu tvůrčího psaní. Záhy se dovtípíme, že se nejspíš jedná o příběh v příběhu.

Pokud to ovšem není příběh v příběhu v jiném příběhu.
Uvidíme.

Střídavě se tedy rozvíjí linie píšícího vězně a linie jeho smyšleného hrdiny. Obě jsou velmi čtivé a velmi zábavné. A chytře napsané, samozřejmě, bla bla. Hrad, který určitě bude poučeného čtenáře vybízet ke srovnání s Kafkovým Zámkem, nepřestává provokovat svou mnohoznačností, třeba ten donjon, jehož dveře zůstávají před dobyvatelem v podobě nového majitele dosud zavřené, nepochybně něco znamená, o síti podzemních chodeb ani nemluvě (omg, co když je to vlastně naše podvědomí). Tomu kontruje skupina vězňů se spisovatelskými ambicemi.

Ten hlas zní blbě, Tom-Tom čte nervózně, má trému a mnohokrát se zadrhává, protože nedokáže přečíst vlastní písmo, které je tak obrovské, že vždycky po několika větách musí otočit stránku.

Pak si vezme slovo jiná postava, jejímž vyprávěním se obě linie spojí dohromady a všechno se hladce uzavře. Neskákala jsem z toho radostí, ale kompozičně je to nejspíš hezké, úhledné řešení, a krom toho dodalo dílu další interpretační rovinu (a to velmi mocnou, jak se přesvědčíte v samém závěru).

Knihu doplňuje vynikající doslov (autorkou je Markéta Musilová), zase jednou velké potěšení. Až mě napadlo, že recenzenti budou mít co dělat, aby k tématu přidali ještě nějaký nový postřeh. Já tady taky radši jen vrším legrácky. Návštěvu bandy rváčů, Eganové dřívější počin, jsem nečetla. Ale můžu se zaskvět jiným srovnáním a stručně poznamenat, že jsem s teplem u srdce vzpomínala na Gombrowiczovy Posedlé – román, za nějž se pan spisovatel styděl, a za nějž se vlastně stydí i někteří kritici, ale mně se moc a moc líbil. Taky je tam hrad a taky takový mile poťouchlý humor. Ačkoli je pravda, že v intelektuální rovině nejsou Posedlí žádnou velkou výzvou.

Ovládnu svou potřebu štěknout ještě o mnoha jednotlivostech, jež mi přirostly k srdci, a přidám pouze tři úryvky. Poslední je můj nejoblíbenější. Pokud to náhodou nebylo zjevné z předchozích odstavců, knihu doporučuji k přečtení. Chcete-li se ve věcech rýpat, budete tady k tomu mít spoustu krásných příležitostí. Chcete-li si pouze jako normální člověk vychutnat dobrou literaturu (a zasmát se!), je to rovněž ideální volba.

* * * * *

Howie tiskl sešit k boku. Danny viděl, jak se stránky chvějí, a uvědomil si, že se bratranec bojí – Howie zřejmě cítil, jak se kolem něho stahuje nebezpečí. Možná to tušil už od začátku. Ale obrátil k Dannymu tvář s výrazem naprosté důvěry, jako kdyby věděl, že ho Danny ochrání. Jako kdyby si navzájem rozuměli. Stalo se to rychleji, než to vyprávím: Howie se podíval na Dannyho, Danny zavřel oči a shodil ho do jezírka. Ovšem i to je příliš pomalé: Pohled. Oči. Šup.
Nebo jen šup.

Howard se lokty opíral o kolena, hlavu měl opřenou o pěsti. Cosi se z něho vytratilo. Možná se z něho vytratil Howard.

Kolem náměstí stály červené lavičky a na jedné z nich seděl postarší pán s opicí na ramenou. Danny se posadil vedle něho. Opička byla malá, pokrývala ji měkká světlá srst. Její růžovohnědá tvář připomínala současně stařečka i novorozeně. Majitel opičky nabídl Dannymu lískový oříšek. Danny se usmál a zavrtěl hlavou, ale ten člověk se na něho nepřestával usmívat a pořád mu nabízel oříšek, až Danny pochopil, že se po něm chce, aby krmil opičku. Rozpačitě vzal oříšek a podal jí ho. Opice ho vzala do dlouhých suchých prstů a zvolna jím otáčela. Posléze naklonila hlavu na stranu, zvolna ukusovala a upírala kulaté tmavé oči na Dannyho. V opičí tváři bylo víc emocí než v lidské: zvědavost, lítost, vyčerpání, jako by už viděla příliš mnoho. Danny se musel odvrátit.

 

Reklama