Chtěla jsem konečně zajít na tu poštu, taky jsem se vypravila, ale venku se zrovna strhla vichřice, všude sviští prach a písek, není vidět na krok. Napíšu vám tedy o koze.
Měla dorazit koncem pracovního týdne, tak jsme si řekli, že jí zatím u nás pod dunou postavíme hezký zděný chlév. Trochu tápu, jak vám to přiblížit; v poušti není moc orientačních bodů. V každém případě jsme vybrali plácek u hromady velbloudího žrádla, protože ta je obehnána plotem, takže koza bude v bezpečí.
Až teď mě napadlo, jestli to byl dobrý nápad – zda se totiž koza nepustí do toho krmiva pro velbloudy. To by ovšem bylo velmi hloupé.
Najednou se mi o tom ani moc nechce psát.
Jak pak po vás můžu chtít, abyste to četli.
Tohle s člověkem dělá poušť. Stojíte na místě a řeknete si, že někam dojdete, třeba dozadu pro dřevo, nebo nahoře na dunu (na duně je kuchyňka), a jak to tak vyměřujete, chce se vám pořád míň.
Hlavně proto, že už víte, že všecko je o dost dál, než to na pohled vypadá, a po svahu duny se těžko jde, a pod ní jsou naváté ostny a jiné zlé úlomky ze suchých stromů. To si pak vytahujete z botek i z chodidel.
Kuchyňka
A šlépěj po nikom nezůstane dlouho.
Celé to zhruba vymyslel druhý člen týmu, australský dobrovolník, povoláním – šťastná to náhoda – zedník. Ke své škodě nebyl zrovna flexibilní, takže mu spoustu času zabralo naříkání nad tím, jak asi má pracovat v takovýchhle podmínkách.
Stěžoval si třeba, že je rozbité těžítko. Nevím, zda to má nějaký odborný název – mluvím o jakémkoli závaží připevněném na šňůře, která se vám napne kolmo k zemi (jak jinak) a odhalí tak vaše křivé zdi. To je gravitace, to vím i já, a moc se mi nezdálo, že by mohlo být těžítko rozbité, jelikož by to nejspíš znamenalo, že gravitace nefunguje. A toho bychom si asi všimli i bez profesionálního zednického nářadí.
Přesto – podle australského dobrovolníka bylo rozbité, aha, řekl, chybí mu nahoře nožička, která by ho odstrčila kousek dál ode zdi. Ach tak. No to je učiněná katastrofa, co si jen počneme.
Pak také pořád něco přeměřoval. Možná to bylo radostí, že třeba metr zrovna máme. Možná to byla jeho jediná jistota. Přitom říkal, že má rád pořádek, a velmi ho trápilo, že šířka chléva vychází 1,22 metru, protože 1,20 by bylo mnohem, mnohem lepší.
Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se takhle užíral pro dva centimetry. Ani chlapa ne.
Já jsem v tichosti míchala cement, tohle filozofické tempo mi ani trochu nevadilo, jsem zvyklá z Afriky, že se všechno děje velmi zvolna, že se práce či vůbec veškerý život zpomalí, nebo rovnou zastaví.
Jinak jsme ještě měli k dispozici jednoho velblouda s vozíkem a v kuchyňce či kolem ní vždycky čekal věrný sluha Nakat, připravený přiběhnout s šálkem čaje, nebo se postavit za plot a hodiny civět na nás pracující.
Nakat taky jako jediný dokázal zkrotit velblouda, aby se dal zapřáhnout. Vozík jsme potřebovali na převoz cihel a vody. A taky písku a na závěr ještě kravího lejna, jímž jsme chlév pro lepší izolaci zvenčí obhodili. Zimy v poušti bývají kruté.
Přestože australský dobrovolník svědomitě přepočítával cihly i hodiny, a všeobecně měl skvělý časový plán, v den, kdy dorazila koza, nám sahaly zdi ani ne do půli lýtek. Takže koze tak k vemenu.
Koza, abych byla přesná, nedorazila, bylo ji zapotřebí vyzvednout z vesnice ležící asi sto kilometrů hloub v poušti. Místní už dva a půl roku neviděli bílé lidi, takže byli nadšením bez sebe, každý náš pozval na čaj, přemýšleli jsme, koho můžeme a koho bychom radši neměli urazit odmítnutím. Dostali jsme oběd, v chrámu tečku na čelo, před školou si děti z našich špinavých nohou vzaly požehnání. Taky jsme se samozřejmě vyfotili, takže už asi visíme vedle té anglické paní, co tady byla dva a půl roku nazpátek.
Kůzle, RIP
Vraceli jsme se za soumraku, v bříšku nám žbluňkalo, ze zavazadlového prostoru na nás vyskakovala koza s třídenním neduživým potomkem, já bych to takhle nepřevážela, ale nebylo to na mně. Taky že kozenka za dva dny pošla.
Zatímco píšu, vynořil se tady z písečné bouře německý mladík. Přijel na motocyklu z města Jaisalmer. Tady u nás by chtěl vidět chrám Karni Mata, kde žije 20 tisíc svatých krys. Řekla jsem mu, že to tam šíleně smrdí. Odpověděl, že to je možné, ale stejně si to chce zažít sám.
Některým lidem nepomůžeš.
Uplynul už skoro týden od dokončení chléva a koza tam pořád nebydlí. Proč, to nevím. Včera jsem se tam byla podívat, tam teda v poušti, a v chlévě je jen nářadí a kýbl. Koza svou lámavou chůzí křižuje dunu a mečí, pořád tím samým obžalobným tónem.
Možná do nového domečku ani nechce, možná by na to pořád musela myslet – tady jsme měly být spolu, kozenko moje malá.
Hrobeček není označen a brzy se ztratí ze země i z paměti, v poušti není moc orientačních bodů, tak jakpak by ho někdo našel, a vůbec, kdo by ho tak hledal.
Tak lyrická nota, to asi ze mě mluví Salka Valka, dnes jsem dočetla její příběh, mocně na mě zapůsobil, a tam je taky spousta kopýtek.
Písečná bouře utichá.
Zítra večer jedu do Udaipuru, města na jezeře.