Vždycky v létě u babičky na vesnici – kolik slunce, radosti a velkých věcí je v těchto několika slovech. V létě u babičky na vesnici je vždycky dobrý začátek, vždycky následuje dobrá vzpomínka. Pokud se vůbec vracet na časové ose, pak jedině sem.
U sousedů měli jabloň. Tu byste našli i jinde, a ne jednu, ale tahle dávala nejlepší jablka na světě. Ráno jsme se sestrou dostaly obyčejný rohlík a kousek sýra a šly k tomu krásnému, statnému stromu. Tak jsme snídaly, vestoje, jedno-dvě jablka k tomu sýru a rohlíku.
Pak tu jabloň porazili; potřebovali místo pro rozšíření baráku.
Doma ve městě byla taky spousta stromů, sídliště bylo tehdy ještě divoce zarostlé a skoro všude se dalo vylézt (ačkoli se slézáním to nevím proč vždycky bylo těžší).
Jednou mě tak kolem paneláků honil kluk, který mi vůbec pořád dělal zle, a já jsem nakonec vylezla na jeden strom – hloupý nápad, že, z koruny přece cesta dál nevede. Ovšem jak lezl za mnou, uklouzl a kousek se svezl, a ošklivě si přitom odřel koleno. Živě si vybavuji, jak si na tu velkou, krví zbrocenou ránu přiložil list. Řekla jsem mu, že list to přece nespraví, a ať běží domů za svou mámou. Peroxid a obvaz, to bylo tehdy pořád dokola, chléb náš každodenní.
Šel, a nevím, jestli jsme se tak dohodli – nejspíš ano – vrátil se s knížkou. Seděli jsme na větvi a já mu z ní četla. Bylo to o Africe a opicích. Mám dojem, že jsme pak dokonce šli na točenou zmrzlinu. V každém případě to bylo naše jediné mírové odpoledne; den poté už zase zlobil.
(Fakt strašně mě zlobil. Stěžovala jsem si doma. Táta si to šel vyřídit s jeho tátou, nemělo to žádný efekt. Později jsem se dozvěděla, ze si tátové dost padli do noty a my jsme pak od nich levně kupovali klobásy. To mi přišlo jako nehorázné zrádcovství.)
Břeh jezera Gadisar. Nemusí všechno souviset.
Asi před rokem jsme seděly s mámou v kuchyni, nebo možná jsem já seděla a ona stala u plotny (je těžké zamezit těmto gastronomickým orgiím – ptáčata se vracejí do prázdného hnízda tak zřídka, a tady přece nesmí, nesmí hladovět). Nevím, jak jsme k tomu došly, snad řekla ona něco o špatném zacházení se zvířaty. A nato jsem já poznamenala, že všichni ustavičně mluví o zvířatech, a to je v pořádku, ale není nikomu líto rostlin? Protože mně je třeba velmi líto stromů a keřů u dálnic. Často na to hledím a trhá mi to srdce – jak jimi prudce zmítá průvan, jak je dusí oblaka prachu, soustavně, a nejvíc když kolem prosviští kamion, to je úplně nejhorší.
Zjevně jsem si byla jistá, že se setkám s chápavým přitakáním – čekala jsem na něj. Odpovědí mi bylo jenom rozpačité ticho. Zamluvily jsme to. Já vím, zpětně chápu, že to znělo potrhle – ale není to potrhlé a mě to pořád zaměstnává, kdykoli vidím strom na nedobrém místě.
Sním si teď jeden banán a rozmyslím si zatím, jak dál. Sedím v nejlevnější ubytovně v Jaisalmeru, dalších pět lůžek je prázdných, Sněhurka přišla mimo sezony, nebo nevím, proč jsem tady sama.
Ne že by mi to vadilo. Pustila jsem si stropní větrák na trojku a suším si své ručně prané ponožky (mýdlo s vůní santalového dřeva). A teď k té meditativní idyle ještě banán. No nemám se? Mám se.
Pejsek v ulicích Jaisalmeru, staré město
Jsem zpátky. Byl to velmi malý banán.
Jde jen o to, že čtu Osha. Banální, že (banánní, napadlo mě, haha), a předvídatelné, číst si takovou spirituální klasiku v Indii, můžete se zasmát, klidně se zasmějte, Osho to taky doporučuje, smát se hned po probuzení aspoň pět minut. Pokud vám to nejde, je zapotřebí rychle vypít dva litry osolené vody, to se totiž pozvracíte, což uvolní vaši vnitřní křeč.
Co říká Osho k tématu (tento článek je o stromech, pokud to náhodou zmizelo z obzoru…):
Spřátelte se se stromem
Jděte ke stromu, povídejte si s ním, dotýkejte se jej, objímejte jej, prociťujte jej, seďte vedle něj, nechte, ať strom pocítí, že jste dobrý člověk a že mu nechcete škodit. Postupně se spřátelíte, a začnete cítit, že kdykoli přijdete, kvalita stromu se okamžitě změní. Budete to cítit, budete vidět na kůře stromu pohyb obrovské energie, kdykoli přijdete. Když se dotknete stromu, bude šťastný jako dítě, jako milovaná bytost.
A tak dál.
Vzpomněla jsem si na svého bývalého učitele němčiny; je mu něco přes čtyřicet, je to gay a taky každou chvíli vybíhá z domu do parku, kde si našel „svůj“ strom. Nejvíc mě na tom vždycky zaráželo to, s jakou bohorovnou samozřejmostí předpokládá, že tento „jeho“ strom touží být objímán, a navíc právě jím.
Neříkám, že je něco špatného na tom být teplý, nebo být učitelem, nebo být německé národnosti.
Ačkoli když to takhle dáte dohromady a ještě k tomu pričtete to objímání stromů, je to celkem exotický kojtejl.
Vím, že nemáme jak zjistit, jestli strom chce být objímán. Nicméně pokud se zeptáme člověka a nedostane se nám odpovědi, taky automaticky nepředpokládáme, že je pro.
Pokud to doteď nebylo zřejmé, poznamenám, že tento článek nikam nesměřuje. Jedná se pouze o mé myšlenky související se stromy. Kromě těch ponožek a banánů, to bylo jen tak. Ačkoli třeba banánovník je naprosto skvělý strom – nechci se moc rozjet, nemám zvláštní vztah k popisům přírody, ale listy banánovníku čerstvě, studeně lesklé po dešti, to je poezie.
Břeh jezera Gadisar podruhé.
Zakončím tím, co se mi u stromů vybaví vždycky, a tím myslím opravdu vždycky.
„The sight of a tree is always splendid.“
Aleksander Wat, polský spisovatel a novinář, který během svého pestrého života prošel, nemýlím-li se, jedenácti různými vězeními, byl tak jednou po dlouhém pobytu v jednom lágru převážen do druhého – a při té příležitosti, na cestě ode dveří k vozu, viděl po mnoha měsících (možná letech?) strom. A byl dojat, jak si my, volní a lhostejní, nedovedeme představit. Když o tom pak – opět s živým pohnutím – vyprávěl Czesławu Miłoszovi, řekl právě tohle,
„Pohled na strom je vždycky skvostný.“
Tu větu strašně cítím.
Ironické je, že tento článek píšu na papír, který pak rozhodně nebude zrecyklován – nebude asi ani odvezen na skládku, jelikož tady většina odpadu končí ve stoce nebo na břehu řeky.
Tudíž jako bych jen tak zbůhdarma ulomila větévku.
Ne, ne, snad to úplně marné nebylo. Jistě to někdo dočtete do konce a s láskou vzpomenete na nějaký svůj strom svého dětství, nebo vlastně jakýkoli jiný, a to bude dobré. Dokud myslíme na stromy, nejsme ztraceni.